NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 9991.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Právo na rozluku podle § 17 zák. nelze odepříti manželi vinnému rozvodem již proto, že v rozvodovém rozsudku byl jen on uznán vinníkem. Rozhodným jest jen, zda se manželova žádost nepříčí dobrým mravům.
(Rozh. ze dne 14. června 1930, R I 415/30). Manželství stran bylo rozvedeno od stolu a lože právoplatným rozsudkem ze dne 14. listopadu 1928 z viny manžela z důvodu, že manželce opětovně a citelně na cti ubližoval. Návrh manžela, by manželství bylo rozloučeno podle § 17 rozl. zák., soud prvé stolice zamítl. Důvody: Manželka s rozlukou nesouhlasí. Jde o to, zda o rozluku podle § 17 rozl. zák. žádati může manžel, který jest samojedinný vinen na rozvodu. Zákon sice v § 17 rozl. zák. ustanovuje, že může každý manžel žádati o rozluku na podkladě provedeného již sporu o rozvod, avšak ustanovení to neznamená, že každému manželi za všech okolností musí býti rozluka povolena podle § 17 rozl. zák. Tomu svědčí i doslov zákona, podle něhož jest soudům uloženo, by podle zásad řízení nesporného (§ 2 nesp. říz.) vyšetřily, zda by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé byly již tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby o rozluku bylo bývalo žalováno. Manželství bylo rozvedeno jen z viny manželovy a o manželce nevyšlo nic závadného na jevo, zejména nebylo potvrzeno nic z toho, z čeho ji manžel obviňoval. Byla by se tedy mohla podle § 17 roz. zák. domáhati rozluky jen manželka, nikoliv však vinný manžel. Příčilo by se dobrým mravům a bylo by porušením platného právního řádu, kdyby právo podle § 17 rozl. zák. mělo býti přiznáváno proti manželčině vůli také provinilému manželi, jehož vinou došlo k rozvodu, ale jenž by sám nemohl pochoditi se žalobou o rozluku. Takový postup byl by obcházením rozl. zákona, jenž ustanovením § 13 poslední odstavec poukazuje k § 10 min. nař. ze dne 9. prosince 1897 čís. 283 ř. zák. a projevuje zřetelně, že platné manželství má býti chráněno proti každému svémocnému odporu. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, poukázav k rozhodnutím nejvyššího soudu uveřejněným pod čís. 5189, 6426 a 8420 sb. n. s.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by o ní, doplně řízení, znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolací stížnosti nelze upříti oprávnění. Nižší soudy zamítly žádost stěžovatele o povolení rozluky na podkladě předchozího rozsudku o rozvod v podstatě z důvodu, že stěžovatel jako výhradně vinný na rozvodu nemůže o rozluku žádati. Toto stanovisko neodpovídá zákonu, Podle § 17 rozlukového zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., může každý z rozvedených manželů, tudíž i manžel rozvodem vinný, žádati o rozluku na podkladě provedeného sporu o rozvod. Ustálivší se v tom směru judikatura (srovnej sb. n. s. 5189, 8209, 8420, 9330) odpírá vinnému manželu právo žádati o rozluku jen tehdy, příčí-li se žádost dobrým mravům, na příklad proto, že vinný manžel donutil svým jednáním druhého manžela, by zakročil o rozvod, v úmyslu využiti pak rozsudku k dosažení jinak pro něho nedosažitelné rozluky, nebo proto, že by rozlukou způsobena byla druhému nevinnému manželi újma, zejména majetková, na příklad ztráta pense nebo podobně. Nelze tedy odepříti právo na rozluku manželi vinnému na rozvodů jen proto, že byl uznán v rozvodovém sporu jen on vinníkem. V projednávaném případě stěžovatel, opíraje se o řečenou judikaturu, od níž se odchýliti není důvodu, uznává, že v předchozím rozsudku na rozvod byl uznán výhradně vinným, protože doznané své manželce opětovně citelně, hrubě jí nadávaje, na cti ublížil, ale tvrdí, že přes to jest oprávněn žádati o rozluku, neboť prý v rozvodovém sporu, v němž sám žaloval o rozvod pro ubližování na cti a pro rozvrat manželství způsobený jeho manželkou, žádala ho manželka, by své údaje a žalobu proti ní vzal zpět, by doznal, že jí na cti ubližoval, a slíbila mu, že po rozvodu z jeho viny zakročí o rozluku. Na tuto žádost a na manželčin slib vzal prý stěžovatel svou žalobu o rozvod zpět, doznal urážky na cti proti manželce a tak prý vyšel rozsudek na rozvod z jeho viny. Uvádí dále, že se smírem před vydáním rozsudku proti úplatě 4500 Kč vzdala manželka všelijakých majetkových nároků proti němu, a že, jsouc úřednicí ve státní službě, manželka neutrpí újmu, an výrok o vině z rozvodového rozsudku přejde do usnesení o rozluce. Tvrdil dále stěžovatel, že jeho manželka podle svého slibu skutečně o rozluku zakročila, ale potom ji vzala zpět. Jest uznati, že kdyby se tvrzení stěžovatele ukázalo pravdivým, nebylo by lze říci, že jeho žádost o rozluku jest proti dobrým mravům a že není, ač jest vinen na rozvodu, oprávněná. Proto bylo na nižších soudech, by vyšetřily, zda a pokud údaje stěžovatele odpovídají pravdě, i co se týče toho, jak došlo k zpětvzetí žaloby stěžovatelem, zda na žádost a na zmíněné sliby manželčiny, i pokud jde o to, zda manželka o rozluku zažádala a zda jí podle tvrzení stěžovatele z rozluky nehrozí škoda. Teprve pak bude lze po zákonu o věci rozhodnouti. Nižší soudy, neřídivše se uvedenými zásadami a nevyšetřivše věc, jak náleželo, jsou ve zřejmém rozporu se zákonem (§ 16 nesp. říz.) a bylo se na dovolací stížnost usnésti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 9991. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 62-64.