NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 1

Čís. 11441.

Soud držebního sporu (§§ 454 a násl. c. ř. s.), jenž povolil prozatímní opatření, není oprávněn, by v usnesení povolujícím prozatímní opatření určoval pokutu pro přestoupení zákazu, aniž k tomu, by pokutu prohlásil za propadlou. Učinil-li tak, jde o usnesení exekuční, nikoliv o usnesení ve věcech rušené držby.
Při exekuci k vymožení opomenutí uloženého prozatímním opatřením, má se soud, u něhož byla exekuce navržena, omeziti na to, že povolí exekuci. Peněžitá pokuta nebo vazba mohou býti uloženy pro zapovězené — Čís. 11441 —
činy, které byly vykonány teprve po povolení exekuce, a náleží je uložiti exekučnímu soudu, u něhož jest i podati k tomu směřující návrh.
(Rozh. ze dne 4. března 1932, R I 2/32.)
Za držebního sporu bylo žalovanému usnesením ze dne 2. června 1931 zapovězeno uzavírati domovní dvéře z ulice do průjezdu od šesté hodiny ranní do dvacáté hodiny večerní a zabraňovati průjezdu vozidel z ulice do dvora domu k nádvorním budovám, jakož i výjezdu ze dvora a průchodu průjezdem navrhovateli a jeho zaměstnancům, a pohroženo mu pro případ, že neposlechne zákaz, pokutou 1000 Kč nebo vazbou do jednoho týdne. Dne 6. června 1931 žalovaný klíčem uzamkl domovní vrata a tím znemožnil dovoz součástek strojů do tiskárny, načež soud prvé stolice usnesením ze dne 22. června 1931 k žalobcovu návrhu uložil žalovanému pokutu 500 Kč, v případě nedobytnosti vazbu pět dnů pro překročení soudní zápovědi podle zatímního opatření ze dne 2. června 1931 a, pro případ dalšího porušení zákazu pohrozil pokutou 1000 Kč. Rekursní soud zamítl žalobcův návrh, by byla žalovanému uložena pokuta. Důvody: Prozatímní opatření ze dne 2. června 1931, kterým první soud zapověděl žalovanému uzavírati domovní dvéře z ulice do průjezdu a zabraňovati průjezdu vozidel z ulice do dvora domu k nádvorním budovám, jakož i výjezdu ze dvora a průchodu průjezdem navrhovateli a jeho zaměstnancům, jest exekučním titulem zakládajícím povinnost žalovaného, by proti této zápovědi nejednal. Na základě tohoto exekučního titulu může teprve býti povolena exekuce podle § 384 ex. ř., která se provádí přiměřeným použitím předpisu § 355 ex. ř. Podle tohoto ustanovení provede se exekuce k vynucení opomenutí tím, že se po povolení exekuce pro každý zapovězený čin uloží k návrhu peněžitá pokuta nebo vazba, a to exekučním soudem. Z toho vyplývá, že soud exekuci povolující má se omeziti na povolení exekuce. Peněžité pokuty a vazba mohou býti uloženy teprve pro zapovězené činy po povolení exekuce, nikoli pro činy z doby před vydáním usnesení exekuci povolujícího. Uložiti je přísluší soudu exekučnímu. Těmto předpisům napadené usnesení neodpovídá, neboť pokuta byla uložena, aniž předcházelo povolení exekuce k vymáhání povinnosti ze shora uvedeného zákazu. Jest proto napadené usnesení nezákonné a musilo býti ke stížnosti změněno v ten smysl, že se návrh na uložení pokuty zamítá, ano o povolení exekuce vůbec nebylo žádáno a usnesení exekuci povolující nepředcházelo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Ježto usnesení prvého soudu bylo vydáno soudcem za držebního sporu a podle § 528 c. ř. s. nejsou přípustné ve věcech rušené držby rekursy do usnesení druhé stolice, jest uvažovati především o nepřípustnosti dovolacího rekursu a o tom, zda jde o usnesení ve věci rušené držby či o jiné usnesení. Prvý soud jako soud sporu vydal za sporu na návrh žaloby prozatimní opatření zákazem zavírati vrata a brániti průjezdu a průchodu jimi, a sám již v usnesení povolujícím prozatimní opatření pohrozil pro případ nevyhovění zákazu pokutou 1000 Kč nebo vazbou do jednoho týdne. K dalšímu návrhu žalující strany uložil pokutu 500 Kč a pro případ dalšího porušení zákazu pohrozil pokutou 1000 Kč. Není třeba uvažovati o tom, zda šlo o prozatimní opatření podle §§ 340 a násl. obč. zák., či o prozatimní opatření podle § 458 c. ř. s., které předpokládá, že bylo vydáno za projednávání sporu, či zda jde o prozatimní opatření podle všeobecných pravidel exekučního řádu a pokud pro ně byly podmínky. Soud držebního sporu na základě prozatimního opatření nebyl oprávněn, by určoval pokutu pro přestoupení zákazu, aniž k tomu, by ji prohlásil za propadlou. Jeho věcí bylo jen vydati zápověď a povoliti exekuci; provésti usnesení uložením pokut bylo věcí soudu exekučního. To plyne jasně se srovnání § 458 c. ř. s. s §§ 382 a 355 ex. ř. Byla-li pak navržena exekuce na základě usnesení o prozatimním opatření k vymožení zákazu, byl sice prvý soud oprávněn povoliti exekuci, ale provésti ji byl povolán soud exekuční. Proto mohl prvý soud uložiti pokutu a prohlásit ji za propadlou jen jako způsob exekuce prozatimního opatření a jeho usnesení v tom směru je usnesením spadajícím do oblasti řízení exekučního — nikoli do oblasti řízení sporného (držebního). Ježto tudíž jde o usnesení exekuční, jest dovolací rekurs přípustný, an rekursní soud změnil usnesení prvého soudu. Nehledíc k tomu, že by exekuční soud byl povinen podle § 358 ex. ř. vyslechnouti odpůrce o návrhu před povolením vnuceného provedení zákazu, právem uznal rekursní soud postup prvého soudu za nesprávný a právem neuznal na propadnutí pokuty. Vede-li se exekuce, by bylo vymoženo opomenutí, má se soud, u něhož byla exekuce navržena, omeziti na to, že povolí exekuci. Peněžitá pokuta nebo vazba mohou býti uloženy teprve pro zapovězené činy, které až po povolení exekuce byly vykonány a exekučnímu soudu náleží uložiti trest a to jest i u tohoto soudu navrhnouti (§ 355 ex. ř. a ministerské nařízení ze dne 3. prosince 1897 č. 25801 ministerský Věstník čís. 44 odstavec prvý). Proto rekursní soud právem zamítl návrh, aby pokuta byla uložena pro čin, který byl vykonán před povolením exekuce, nehledíc ani k tomu, že soud sporu k uložení pokuty nebyl povolán. Stěžovatel má neprávem za to, že povolené prozatimní opatření není exekučním titulem, nýbrž samo exekučním opatřením.

Citace:

č. 11441. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 239-241.