Vědecká ročenka právnické fakulty Masarykovy university v Brně. 9. — Brno. 1930. Barvič a Novotný. Str. 311 in 8. Sbír. sp. práv. a národohosp. 48. Kč 25. — Jako každoročně vychází ročenka ve známé úpravě s články všech profesorů práv. fak., o nichž jest podati samostatné referáty. Závěrem z péra Dr. Gerlicha jako jednatele »Collegium doctorum« podána je zpráva o jeho založení a prvním roce jeho působení. Prof. Dr Karel Engliš: Státní rozpočet na rok 1931. (Str. 5—28.) Po leta, ve kterých zastává profesor právnické fakulty Masarykovy university Engliš úřad ministra financí, uveřejňuje ve Věd. ročence této fakulty svoje zprávy, jimiž vždy provází státní rozpočty. Doplňují obraz bohaté činnosti svého autora, a dosvědčují neobyčejný rozsah jeho ducha, činného jak v oblastech nejformálnějšího a nejabstraktnějšího myšlení teoretického, tak v oblastech poměrně konkrétního myšlení praktického. Rozpočet na přítomný rok sděláván byl pod všeobecným tísnivým dojmem veliké hospodářské deprese, která zachvátila světové hospodářství a dotkla se citelně ovšem také hospodářství našeho státu, a dále v údobí vnitrostátní a i zahraniční politiky, které vyžaduje si nových značných investic a výdajů, s nimiž minulá léta nebylo nutno počítati. Proto Engliš věnuje se nejdříve rozboru přítomné světové hospodářské krise, na který nutno zejména upozorniti: krise tato má pro rozpočet dvojí důsledek: předem snížení výnosu některých daní a některých státních podniků, a dále, že staví před řadu úkolů, jimiž má býti krise tato svých důsledcích mírněna. Potřebí jest jmenovitě urychliti investice (komunikační stavby) a starati se o nezaměstnané. Na jedné straně tedy snížení kladných, na druhé straně zvýšení záporných položek. Engliš však varuje před přílišným pesimismem, neboť krise dotkla se nás poměrně nejméně tíživě, a dále má za to, že nebude dále o mnoho stoupati. Rozebíraje příčiny krise, poukazuje na to, že jest problémem především cenovým. Pohyb cen, který nastal, a který krisi způsobil (a který, zajímavo, nepřelil se dosud do nejnižších vrstev spotřebitelských, takže index maloobchodních cen naň téměř nereagoval) má podle E. své příčiny na straně jednak zlata, a jednak statků. — Ze zvláštních finančních úkolů, které vyžádaly si rozšíření rozpočtových položek výdajových, a které s krisí nesouvisejí, jsou to zejména: placení reparací, staropensisté, vánoční příspěvek státním zaměstnancům, resystemisace, reforma gentského systému, invalidé atd. — Veliké rozepětí výdajové, které si rozpočet přítomného roku vynutil, měl v důsledku nutnost porušiti dosavadní výdajovou stabilisaci. Na krytí zvýšených výdajů bylo použito také uvolněných příjmových reserv z roků předchozích. — Z finančních problémů nejbližší budoucnosti, které Engliš jmenuje, sluší zde zaznamenati: učitelské platy, úpravu samosprávných financí, sanaci bank a bankéřský zákon, problém kartelů a s ním související problém kartelového zákona, a konečně problémy vlastní finanční správy. E-ova zpráva k rozpočtu vyšla také samostatně, a to i v jazyce německém, francouzském a anglickém. Ch.Prof. Dr. F. Weyr: Poznámky k nauce o orgánech. (Str. 29—47). — Weyr pokračuje ve svém badání o procesu normotvorném, o kterém podal již v dřívějších ročenkách dva články: K pojmu právního řízení, roč. 7. a Studie k pojmu exekuce, roč. 8. Nové toto pojednání přináší celou řadu nových poznatků. Souhlasně se svým přísně kritickým pojetím vědeckým autor pozoruje nejprve význam slova »orgán« v oboru právním, přírodovědeckém a teleologickém. Dosavadní tradiční nauka právní stojí na stanovisku přírodovědecké představy pojmu orgánu. To plyne zejména z její konstrukce státu jako organismu a konstrukce právnické osoby vůbec. Při tom se však dopouští té nedůslednosti, že svým pojetím orgánu jako jakéhosi náhradního zařízení, že totiž orgány jednají za právnickou osobu, kdežto osoba fysická může jednati sama za sebe, oddaluje se od své výchozí analogie přírodovědecké. Tato neujasněnost v samém pojmu základním nedovoluje tradiční nauce rozlišení mezi orgánem a organním poměrem proti zástupci a zastupování vůbec. Přírodovědecké poznání se od teleologického, resp. normativního liší tím, že prvé jest svou povahou analytické, druhé syntetické. S hlediska normativního nemá smyslu přiznávat pouze osobám právnickým vlastnost organickou, nikoliv fysickým. Pro obojí tento druh právních subjektů vznikají, mění se a zanikají povinnosti a oprávnění vznikem určitě kvalifikovaných skutkových podstat, jichž nezbytnou součástí mohou býti určité činy určitých osob. Pro hledisko právní jest irrelevantní okolnost, zda ve světě fysickém jest právní subjekt schopen či neschopen vykonati úkon, jenž jest nezbytnou součástí skutkové podstaty právním řádem vyžadované a patřící do oblasti přírody, neboť se má vždy za to, jako by právní subjekt úkon ten vykonal sám, ač byl vykonán zástupcem či orgánem. Představa činnosti zástupců nebo orgánů vzniká jedině tehdy, jde-li o činnost právně relevantní. Tato relevance se může projeviti tím, že činnost jest důvodem vzniku nebo zániku povinností (čili norem konkrétních). Při poslednějších jde o t. zv. jednání soluční, při kterých nemůže vzniknouti představa orgánů nebo zástupců, kteří tuto činnost vykonávají za někoho jiného. Někdy se však stává, že tutéž činnost určitého subjektu můžeme pokládati za činnost normotvornou (činnost pro vznik norem) i za činnost soluční. S hlediska dynamického jeví se nám jednající činitel výlučně jako subjekt normotvorný. Přináležitost většího počtu norem k témuž normotvornému souboru jest dána právě identitou normotvorného subjektu. Pojem a představa zvláštního normotvorného orgánu — a contr. subjektu — umožňuje spjetí většího počtu takových orgánů v souborný celek. Jednotnost tohoto celku -— normového souboru — zaručuje řada hierarchicky uspořádaných normotvorných orgánů jednoho a téhož normotvorného subjektu. — Autor v dalším upozorňuje na poslední výsledky badání Kelsenova, zejména na větu, že povinnostním subjektem může býti toliko fysický jednotlivec. Spisovatel právem upozorňuje na mimořádný význám této věty, kterou vlastně normativní teorie opouští své přísné stanovisko idealisticko-filosofické o oddělení světa kausálního a normativního. Kelsen zavedl nejprve pojem právní osoby, odlišné od empirického jeho substrátu ve světě vnějším, t. j. od biologického zjevu člověk, avšak později zavedl do svých konstrukcí onoho člověka ve smyslu biologickém jako výlučného nositele povinnosti a práv. — Autor upozorňuje, že toto pojednání jest přípravnou prací k většímu dílu které můžeme očekávati s velkým zájmem. —kg. Prof. dr. Jar. Kallab: K otázce sjednocení dlouhodobých trestů na svobodě. (Str. 48—57.) Otázka tato pro 10. sekci mezinárodního kongresu trestního a vězeňského, konaného 25.—30. srpna 1930 v Praze nebyla kongresem rozřešena a spisovatel právem upozorňuje na obtížnost jejího řešení, neboť otázka ta se dotýká samých základů trestního práva. Pojednání hlavně zdůrazňuje souvislost otázky jednotnosti trestů na svobodě s teorií trestního práva, spočívající v tom, že teoretické řešení musí se díti se stanoviska jednotnosti celého právního řádu dnešního státu. K požadavku jednotného trestu na svobodě dospíváme úvahou, že v trestním systému, jež by stíhal osoby zásadně rovné mezi sebou, nemůže se tíže trestu jeviti jinak než v délce jich trvání. Také v praxi pozorujeme, že v zemích, kde rozlišen jest trest na zločiny, přečiny a přestupky, dospělo se prakticky k jedinému trestu (trestu na svobodě), který rozlišován jen svým trváním. V praxi také nelze dobře rozlišiti různé druhy trestů na svobodě. Naproti tomu však lze velice dobře různými druhy trestů vyznačovati rozdíly mezi pachately, nikoliv mezi činy. Moderní kriminalistika má totiž především na zřeteli takovou formu výkonu trestu, jaká by nejspíše slibovala nápravu vinníkovu. Účelný boj proti zločinnosti jest problémem, který musí řešiti i zákonodárce, i soudce, i ředitel věznice. Dnešní zákonodárce nesmí již ustrnouti na pouhém rozlišování činů, nýbrž musí rozlišovati též osoby pachatelů. Dnes již jest uznáván zákonem rozdíl mezi zločincem z příležitosti a zločincem ze sklonu. Toto rozlišení nutno respektovati též při výkonu trestu, neboť co jest dobré pro jeden z uvedených druhů zločinců, ničilo by druhé. Zákonodárce může rozlišiti pachatele podle povahy trojím způsobem: podle motivů činu, podle nízkosti povahy a podle nízkého smýšlení, které se činem projevilo. Pohnutka sama ke kvalifikaci nestačí, neboť pozorována sama o sobě není vždy zavrženíhodná. Spíše zavrhujeme čin pro mravní vlastnosti pachatelovy, které umožnily projevení pohnutky trestním činem. Poněvadž ale mravní vlastnosti můžeme označiti buď jako povahu pachatelovu nebo jako jeho smýšlení, a nelze po soudci žádati, aby celý tento komplex otázek zkoumal, nutno ponechati toto rozlišení výkonu trestu. Ostatně během výkonu trestu lze také daleko lépe studovati povahu pachatelovu než během vyšetřování. Autor zcela oprávněně rozhoduje pro řešení, převzaté trestní osnovou československou a poukazuje zejména na tu výhodu tohoto řešení, že odpadne mnoho dnes nepochopitelných výroků porot, bude-li možno vyhověti přesvědčení porotců, kteří dnes osvobozují často jen proto, že nemají možnosti, jak by vyjádřili svůj soud, že pachatel se sice činu dopustil, ale nezasluhuje, aby byl podroben všem důsledkům dnešního trestu. K tomu nutno poznamenati, že také soudcům z povolání by se usnadnil jejich těžký a odpovědný úkol a dovolil jim v mezích zákona uplatniti své mravní přesvědčení při praktickém potírání zločinnosti a nápravě provinilců. —kg. Prof. Dr. Bohumil Ваха: Vzájemný poměr obou sněmoven při soustavě dvoukomorové. (Str. 58—73.) V této studii sleduje autor tuto otázku dějinami od prvých dob stavovského státu, ve kterých poměr obou sněmoven nebyl pevně určen. Již v prvé polovici 14. století však vešlo v Anglii v obyčej, že král žádal za povolení vybírati berně nejprve sněmovnu obecných (tedy sněmovnu »druhou«). Tím nabývala tato jakési kontroly nad správou země a sněmovně první (sněmovně lordů) vlastně nezbylo více než ku povolení sněmovny druhé přistoupiti. To je prvopočátek převahy druhé sněmovny, kterážto převaha byla později též teoretiky školy konstituční hájena. Takové teoretické úvahy vycházejí ovšem z předpokladu, že první sněmovna (jako na př. v Anglii) jest sborem jmenovaných členů, v protivě ku sněmovně druhé, čas od času volbami doplňované. Stejný poměr obou sněmoven co se politické převahy týče, byl však vytvořen ústavou též ve Spojených státech severoamerických, kde obě sněmovny od prvopočátku se skládaly z členů volených. Těchto dvou příkladů následovaly vesměs pozdější ústavy parlamentních států, jež prvenství druhé sněmovny v otázkách finančních a branných namnoze výslovně ustanovily. Tato převaha se ještě zvyšuje právem uplatňovati ministerskou zodpovědnost — opět podle anglického a amerického vzoru. Stejný poměr mezi oběma sněmovnami trvá i po velkém rozmnožení parlamentních republik, jež měla za následek světová válka. Zvyklosti, jež se v minulosti vyvinuly a namnoze jenom jako zvyklosti byly zachovávány, jsou nyní vesměs vtěleny do ústavních listin. Shrnuje výsledky své práce, konstatuje autor, že dnes nelze v parlamentních státech pochybovati o prvenství druhé sněmovny, avšak že lze pochybovati o tom, zdali se trvale v budoucnosti udrží. Podkladem pro vývoj tohoto prvenství v zemi nejstaršího parlamentarismu, v Anglii, stejně pak podkladem pro učení konstituční školy právnické v tomto smyslu, byla totiž hlavně skutečnost, že ze dvou sněmoven jedině druhá byla volenou, obraz to aktuálního smýšlení voličstva. Tato skutečnost nyní namnoze odpadla. Proto autor končí odhadem, že lze očekávati modifikace ústav po vzoru Belgie (kde od roku 1921 lze i osnovy finanční a branné podati napřed ve kterékoli ze sněmoven) i s jejich následky: poznenáhlou ztrátou prvenství sněmovny druhé. Těžištěm práce není tento úsudek o budoucnosti dvoukomorového systému, jenž ostatně, podložen jedinou historicky danou skutečností, postrádá úplné přesvědčivosti, nýbrž pěkný přehled vzájemného poměru obou sněmoven v parlamentních státech minulosti a přítomnosti, který svou přehledností je velmi informativní. Dr. K-ý. Prof. Dr. Dobroslav Krejčí: Zemědělský úvěr (Str. 74—98.) Ukázka z chystaného 2. dílu »Učebnice zemědělské politiky.« Autor navazuje systematicky jak definici úvěru, tak i další své výklady o něm na základní pojmy, jím již v 1. díle »Učebnice« vyložené. Různost pozorovacího hlediska přináší možnost dělení úvěru vůbec na četné druhy: hospodářsky nejzávažnější jest rozlišování úvěru spotřebního a výrobního. Novem je autorem doporučované zásadní dělení spotřebního úvěru na existenční, výchovný a luxusní, a to vzhledem k různým jich účinkům. Národohospodářské hodnocení úvěru, odvažující jeho výhody i stinné stránky, mluví kladně pro úvěr, jako nezbytnou složku života. Ani komunistický stát se prakticky nemůže bez úvěru obejíti. — Zemědělský úvěr spotřební nevykazuje zvláštních znaků neb účinků oproti spotřebnímu úvěru vůbec: při výrobním úvěru, jak zařizovacím tak i provozovacím, uplatňují se však specielní podmínky zemědělské výroby. Zařizovací úvěr počáteční, t. zv. držebnostní je soukromohospodářsky vítán, je-li dlouhodobý, umořitelný, nepříliš zatěžující. V dobách drahého úvěru je na pováženou zvláště úvěr zemědělský, ježto kapitálová renta je v zemědělství obecně nižší než v průmyslu; přímo škodlivý je za takových podmínek úvěr držebnostní na přikup pozemků. Německo na př. nyní obecně takový úvěr odmítá. Za hospodářské krise je pak každý držebnostní úvěr přímo nebezpečný. — Meliorační úvěr bývá bohužel neprávem obmezován na meliorace vodní; ježto zvýšená výnosnost v důsledku meliorací se dostavuje teprve po čase, vytyčuje Krejčí oproti běžné praxi požadavek, aby s amortisací melioračního úvěru bylo rovněž posečkáno. Úvěr provozovací jest i v zemědělství svojí povahou krátkodobý, osobní. Zemědělství potřebuje však i v rámci krátkodobého úvěru delších lhůt (zpeněžení úrody), proto se pro ně nehodí — mimo jiné důvody — úvěr směnečný: nejvhodnější jest dluhopis. Účelnou by byla forma úvěru kontokorentního: pro ten však není v lidovém peněžnictví dostatek formálního podkladu. Aereboem navrhované užití zástavních listů: zemědělec si vypůjčí na ně více, než potřebuje na dlouhodobé účely, a diference použije ke krytí úvěru provozovacího — nepovažuje autor za proveditelné; dlužník dostane v zástavních listech sotva více, než potřebuje k účelům dlouhodobým. Závěrem doporučuje Krejčí hojnější užívání warrantů jako formy provozovacího úvěru mimořádného; konservativní založení zemědělců působí totiž dosud skrovné jich užívání. —av— Prof. Dr. Jaromír Sedláček: Základní pojmy soukromého práva. (Str. 99—146.) Jde zde vlastně o úvodní partie Sedláčkova připravovaného díla: Občanské právo — obecná část. S. je prvním teoretikem, který aplikuje normativní (nebo jak S. říká, normologickou) metodu na obor t. zv. práva soukromého. Uvedu zde jen několik nejdůležitějších myšlenek, obsažených v jeho článku. S. liší normologii t. j. vědu, která poznává normy, od věd normativních, které mají za úkol tvořit normy. S-ův výčet věd normativních (str. 107) zdá se však poněkud neúplným a je na snadě rozšíření ještě o estetiku a vědu politickou. S. pojem právní normy a práva vůbec je neobyčejně široký — staví proti sobě normy etické (autonomní) a právní (všechny heteronomní — kromě náboženských, které ztrácejí charakter normy). S. (podobně jako Verdross) spatřuje nejvyšší normu právní v normě mezinárodní. Jelikož však tuto konstruuje pouze jako normu delegující, blanketovou, neliší se ostatní jeho konstrukce příliš od konstrukce Weyrovy nebo Kelsenovy. S. rozeznává normy obecné (generelní) a jedinečné (konkrétní), mezi které počítá i smlouvy. Normologické hledisko může býti podle S. dvojí: statické a dynamické. Statika poznává určitý právní řád v daném okamžiku, dynamika normologická zachovává statický postoj při základních normách a změnu připouští jen u norem druhotných. Zvláštní je S. pojetí teleologie, o které říká, že vznikne, setká-li se aspekt kausální s aspektem normologickým. Teleologie mu určuje obsah norem a činí mu obsah norem vůbec možným. Normotvůrce je sice v rámci delegačním svrchovaný, ale je podle S. vázán mravně, aby vytvořil obsah norem tak, aby dával celek takový, aby zásada nejvyšší normy — harmonie lidského spolužití — byla dána. V poměru výkonu povinnosti a normy postavil se S. na stanovisko čistě statické. Jelikož jednání povinnostního subjektu patří do světa jevů a nikoliv do světa norem, nemůže podle S. výkonem povinnosti zaniknout norma, ba ani sama povinnost. Zdánlivý zánik bývá způsobován tím, že skutková podstata povinnost takto omezila. S. rozeznává soluci a exekuci. Solucí rozumí konsumpci povinnosti, totiž rozvázání povinnosti. Exekucí v širším slova smyslu pak onen výkon povinnosti — na rozdíl od exekuce užším nebo běžném slova smyslu. Pokud se týče pojmů právních, rozeznává S. pojmy formální, vypovídající o formálních podmínkách poznání právní vědy a o tom, s jakými pojmy právní věda vždy a všude musí pracovat, pojmy materiální, které se týkají obsahu právních norem, a konečně pojmy systematické. Tyto přejímá věda právní odjinud, jelikož chce k materiálu přistoupit již s určitým předpojetím. V tom okamžiku, kdy zákonodárce převezme takový — vlastně ryze subjektivní — systém, stává se tento, nyní autentický systém, závazným v tom směru, že jím je eventuelně dán poměr jednotlivých právních předpisů mezi sebou. Typickým příkladem takového systematického pojmu je rozdělení právního řádu na právo veřejné a soukromé nebo pojem práva subjektivního. K. W.Prof. Dr. Jan Loevenstein: »Hospodářská hodnota (situační). (Str. 147—198.) Autor v četných pojednáních poslední doby — jak v článcích v diskusi s prof. Englišem, tak i v pracích jiných — vytkl po částech teoretickou konstrukci národohospodářskou své vlastní koncepce. Jako další část této konstrukce musíme chápati toto pojednání, jimž opět stává se ona konstrukce úplnější. Řešený problém, který tvoří samostatnou výseč národohospodářské vědy, dovolil ovšem z této práce utvořiti ucelený, samostatný celek. Problém hodnoty byl zkušebním kamenem všech hospodářských nauk. V poslední době se často nepovažoval již za tak aktuelní, zvlášť proto, že hodnota byla prohlášena za kvantum (nebo stupeň) kvality — v našem případě užitečnosti. Takto definovaný pojem hodnoty pak ovšem ztratil svoji samostatnost, byv učiněn závislým na jediném pojmu druhém, t. j. užitečnosti. Autor dokazuje po krátkém úvodě retrospektivním, že toto pojetí není správné. Rozeznává trojí hodnotu: směnnou, dynamickou a situační. Všechny tyto hodnoty jsou pojmy čistě hospodářské — tedy ne jen formálně teleologické (jak musí se nám nutně jevit hodnota co stupeň užitečnosti. Tato stává se totiž hospodářskou teprve připojením dalšího znaku, t. j. stupeň užitečnosti hospodářské a to buď subjektivní nebo objektivní). V tomto pojednání jde jen o situační hodnotu, která jest autorem definována jako »význam, který určitému zjevu přikládáme pro míru jeho schopnosti uspořiti onu minimální škodu, která by byla zvolena a utrpěna na daném účelu, pro případ, že by hodnocený zjev z dané situace odpadl«. Že skutečně člověk hospodařící takový význam relevantním zjevům přikládá, jest nesporno a zároveň se zdá správným, že tento význam nikterak není totožným se stupněm užitečnosti. Autor ukazuje, že statky velmi užitečné jako vzduch, voda jsou pro nás daleko méně hodnotnější než statky mnohem méně užitečné, na př. zlato. Zabývá se též souvislým problémem užitečnosti statků v různých etapách konsumního pochodu a dokazuje nesprávnost konstrukce, že na př. mouka je pro účel výroby chleba užitečnější než obilí. Z hlediska tohoto účelu jest užitečnost stejná, nestejná je zřejmě, ale jen z hlediska účelu jiného účelu: »býti prost práce«. Kdybych chtěl pouze míti chléb a na práci mi nezáleželo — získám jej stejně dobře z mouky, jako z obilí; chci-li býti prost práce, je mouka užitečnější, ježto z obilí musím nejprve vyrobiti mouku — jest tu tedy více práce. Že hodnota situační jest pojmem hospodářským, plyne ze shora uvedené definice, ježto pojmové znaky její obsahují v sobě pojmy nákladu a výnosu, jež jsou právě základním kriteriem »hospodářskosti« pojmu. Autor ku konci připomíná učení t. zv. rakouské školy, která při své snaze rozřešiti problem hodnoty dosáhla mnoha nových cenných poznatků, ač její konečné výsledky samy nutno považovati za pochybené. Není sporu, že hlavní příčinou těchto nedostatků byla noetická neujasněnost a metodologická nejednotnost této školy. Autor v začátcích své vědecké dráhy zabýval se kritikou učení této školy; dnes sám dokonale vyzbrojen po stránce noetické (viz zvláště »Teleologie jako myšlení ve zvláštní soustavě pojmů« — Sborník k padesátinám prof. K. Engliše 1930), a vybudovav svoji vlastní hospodářskou konstrukci předpokládá veřejnosti po částech plody své vědecké práce a nutno uznati, že právě toto pojednání značí neobyčejně cenný přínos k řešení problemu hospodářské hodnoty, ukazuje nové cesty a jest těchto cest úspěšnou etapou. M. H. Prof. Dr. Jan Vážný: K problému viny v římském právu soukromém. (Str. 199—220). Povšechná tendence moderního badání romanistického proniknout kompilací justicianskou ke kořenům klasického práva římského, uplatňuje se zvláště v nejnovějších naukách o vině. Ukazuje se tu stále jasněji, že tradiční rozdělení viny ve známá schemata dolus—culpa, zvláště pak další jemné distinkce: culpa lata, levis, levissima, jsou klasické jurisprudenci římské značně cizí. Problém viny v klasickém právu osvětluje novější badání hlavně ve dvou směrech. Na jedné straně rozšířením kontraktního ručení za dolus, na druhé straně zúžením civilní zodpovědnosti za nedbalost. První výsledek vděčí především Mitteisovu objevu t. zv. principu korelace mezi infamující žalobou a ručením za pouhý dolus (t. j. že dlužník vystavený infamující žalobě ručí toliko za dolus), druhý výsledek přinesly nové teorie o kustodii, které ukazují, že vedle ručení za dolus bylo známo právu klasickému jakési ručení za výsledek (custodiam praestare), zatím co vlastní ručení za nedbalost (culpam rsp. dilligentiam praestare) je přínosem až doby poklasické. To je ovšem nejradikálnější směr v moderním badání, podle něhož prý v klasickém právu, ovládaném principem ručení za dolus a v určitých případech též ručením za kustodii, jsou o odpovědnosti za nedbalost pouhé náznaky. Jak viděti, jde tu o dva související problémy klasického ručení jednak za dolus, jednak za kustodii. Studie Vážného, která se omezuje na speciální případ zodpovědnosti poručenské, znamená významný příspěvek k prvnímu problému (ručení za dolus). Jde o to, zda poručník ze správy poručenské ručí jen za dolus, jak nejnověji učí zvláště Mitteis, či snad jeho civilní zodpovědnost byla širší. Vážný zabývá se nejprve kritikou textů, které mají býti dokladem pro poručníkovo ručení za pouhý dolus. Jde tu především o dva fragmenty Ulpianovy (D. 26, 7, 7, pr. a D. 27, 3, 15), které, jak ukazuje podrobná analysa autorova, nejsou přesvědčivými doklady pro zmíněnou thesi. Totéž platí o textech, které zakládají poručníkovo ručení na povinnosti »bonam fidem praestare«. Velmi zajímavé je autorovo srovnání iudicia tutelae (kterým se uplatňuje civilní odpovědnost tutorova) s »accusatio suspecti tutoris«, které je opatření rázu trestního. Jelikož podkladem akusace byl výlučně dolus (porušeni bonae fidei), svádělo by to k analogii, že také civilní odpovědnost shrnovaná rovněž jako porušení bonae fidei, může býti jen rázu dolosního. Avšak vedle akusace zná klasické právo ještě jiné trestní opatření, totiž remotio tutoris, jehož základem jsou menší provinění rázu kulposního (segnitia, inertia, atd.). Zde dovozuje autor velmi přesvědčivě, že je nemyslitelno, aby culpa nebyla postačitelným základem civilní odpovědnosti tutorovy, když na jejím podkladě lze provésti trestní opatření, totiž remotio tutoris. Tento úsudek, sám o sobě velmi přesvědčivý, opírá autor s úspěchem o textový doklad (C. 5, 38, 3) a vyvrací tím úplně mínění, které ze zmíněné analogie usuzuje na pouhé dolosní ručení tutorovo. — V druhé polovici své práce hledá Vážný oporu pro opačnou thesi, t. j. ručení poručníkovo za culpu. Ukazuje na velkou řadu textů, v nichž jde vesměs o menší provinění poručníkova, která naprosto nelze subsumovati pod pojem dolu, sebe šířeji interpretovaného. Dále prokazuje na základě pramenů (hlavně Papinian D 26, 7, 41), že již pozdnímu klasickému právu je známa diferenciace kontraktní viny. Konečně obrací se proti obecným argumentům, jimiž nová nauka opírá thesi o ručení za pouhý dolus. Sem patří hlavně princip utility (ručení za kulpu je podmíněno prospěchem ručícího) a dále zmíněný už princip korelace dolosního ručení s infamující žalobou (Mitteis). Vážný dokazuje na základě pramenů, že tu jde právě o výjimky ze zmíněných principů, nehledíc ani k tomu, že princip utility je pro klasické právo velmi sporný. V celku je studie Vážného úspěšným korektivem některých výstřelků novějších nauk romanistických. Hynek Bulín.Prof. Dr. Fr. Čáda: Ústavní právo rakouské za světové války od jejího počátku až do svolání říšské rady 1917. (Str. 221—264). V minulé Ročence uveřejnil týž autor článek »K rakouskému právu za světové války«, příspěvek to k chystané práci o válečném práv. řádu rakouském, ve kterém uvedl též povšechný rozvrh této práce. Celá práce má se totiž děliti ve 3 etapy a to: 1. před vyhlášením války až do jejího vypuknutí, pokud se týče právních ustanovení pro případ války; 2. od vyhlášení války až do svolání říšské rady v květnu 1917; 3. od května 1917 až do zániku Rakouska. V témže článku probral autor etapu první. Letošní článek jest částí etapy druhé. Autor vychází ze dvou stěžejních bodů, které charakterisují tuto etapu. Jest to jednak vyhlášení výjimečného stavu na základě zákona z r. 1869 o výjimečném stavu a z toho plynoucí suspense článků 8., 9., 10., 12. a 13. stát. zákl. zák. z r. 1867 o všeobecných právech státních občanů, jednak nová úprava znaků a tím i nová úprava titulu. V oddělených statích probírá autor suspensi jednotlivých práv občanských a opatření za tím účelem vydaná. Vykládá, pokud dělo se to v mezích zákona, ale zejména pokud šlo o opatření protizákonná, která se dají vysvětliti pouze postavením momentů politických nad právo. Tak jest to zejména internace osob politicky nebezpečných, stíhání náboženského přesvědčení, nebo některé akty vlády, kterými zasáhla do svobody spolkové. Zajímavý jest i úplný odklon výkladu válečné praxe od výkladu dosavadní teorie, pokud se týče předpisů o listovním tajemství, a který nejlépe ukazuje, kterak vláda užívala jen těch předpisů právních, které vyhovovaly jejímu programu válečnému. Všechna tato opatření namířena byla po výtce proti stát. občanům slovanským a najmě českým. Proti těmto namířena zejména též úprava jazykové otázky, která se však dála via facti a jest výslednicí vlastně poměrů politických. Nejzajímavější částí článku jak po stránce historické, tak po stránce právní jsou stati o nových znacích a novém titulu. Autor zabývá se především zák. formou, kterou byla reforma znaků provedena, t. j. vyhláškami min. předsedů rak. a uher. a poukazuje na to, že z ústavně právního významu heraldického uspořádání, plyne nutná účast parlamentu při jeho uzákonění a byla-li říš. rada rozpuštěna, tedy aspoň forma císař. nař. s prozatímní mocí zákona, dle § 14. zákl. st. zák. z r. 1867, aby alespoň dodatečně mohla říš. rada je zamítnouti. Dále probírá autor podrobně úpravu znaků, t. j. malého (rakouského) a středního (společného), úplnou a protiústavní negaci českého státu v nich a konečně celkový odpor proti nim. Úplné popření t. z.v. historických práv obsahoval v sobě též nový název Rakouska pro »království a země na říšské radě vídeňské zastoupené«, který by důsledně užíván v popisu jakožto příloze k vyhlášce min. předsedy rak. o znaku rakouských zemí a odkud se pak odvozovala nová úprava titulu. Autor poukazuje na pochybnost takovéhoto způsobu úpravy, zejména když nový název odporoval prosincové ústavě. Než i zde jde o otázky politické. Rak. vláda použila příležitosti a mlčky prosadila název. V souvislosti s reformou znakovou a novým titulem mluví autor o poměru t. zv. Rakouska k Uhrám a konstatuje, že mimo normy znakové nedošlo vlastně k podstatným normám upravujícím tento poměr. Pokud se týče řešení poměru práva rak. a uher. dálo se toto vždy na podkladě reciprocity a často obě části státu spolu jednaly, jako úplně samostatné. V prvé stati zabývá se autor osobou panovníkovou a poukazuje zejména na to, že akt takové státoprávní důležitosti jako je změna osoby následníka trůnu, nebyl v říš. zákoníku vůbec vyhlášen, jako nebylo ani publikováno vyhlášení války, ačkoliv v r. 1866 byly oba manifesty (vyhlášení a mír) uveřejněny. Ve druhé stati »o zákonodárství« podtrhuje autor stopy absolutismu, bylať říšská rada rozpuštěna a zákonodárství po celou etapu stojí ve znamení cís. nařízení podle § 14. Předposlední stať je věnována mezinárod. stykům, které se jeví jako velmi chudé. Na konci podává autor letmý přehled o návrzích na reformu ústavní a s tím související reformu správy, které byly vlastně zamýšleny již v době vyhlášení války. M. H—a. Prof. Dr. Karel Kizlink: K otázce působnosti valné hromady při stanovení výroční bilance akciové společnosti. (Str. 265—281). Prof. Kizlink zpracoval pro tuto ročenku zajímavý detail obchodního zákoníku, při čemž vhodným způsobem dokumentuje, jak vývoj hospodářského života a s ním i teorie a právní praxe překročily rámec, stanovený zákonem. Jde o otázku, jakou působnost má valná hromada akcionářů při stanovení výroční bilance společnosti. Prof. Kizlink ve shodě s panující naukou vytýká zákonným ustanovením v tomto směru nejasnost. Upozorňuje však, že je třeba rozlišovati mezi bilanční povinností dle čl. 29 obch. zák. a povinnostmi dle čl. 224 odst. 1 resp. 239 odst. 1. obch. zák. Bilanční povinnost dle čl. 29 obch. zák. uložena jest představenstvu společnosti, jehož elaborát v tom směru není pouhý návrh, nýbrž perfektní bilance. Pokud jde o poměr valné hromady akcionářů k bilanci společnosti, přiznává Kizlink valné hromadě právo o bilanci rozhodovati meritorně (tedy na př. měniti jednotlivé bilanční položky), nikoli toliko kassatorně (bilanci tak jak je buď schváliti nebo schválení odepříti). Poměr mezi těmito povinnostmi, připadajícími jednak představenstvu, jednak valné hromadě akcionářů, řeší Kizlink bystrým poukazem k tomu, že zákon s každým z obou případů spojuje jiné účinky, takže konstrukce může obstáti. Probíraje právo valné hromady akcionářů rozhodovati meritorně o výroční bilanci společnosti má Kizlink příležitost poukázati na podstatnou změnu vnitřní struktury akciové společnosti od doby formulace obchodního zákona pro naše dny. Změna ta, která stihla mocenské postavení akcionáře ve společnosti, nejjasněji vyniká v otázce t. zv. vnitřní publicity při zkoumání bilance valnou hromadou akcionářů. V tom směru teorie i praxe popírá povinnost představenstva, podávati takové vysvětlivky k bilanci, jež by byly v rozporu se zájmy podniku, a to i na dotaz většiny akcionářů na valné hromadě, nejen k dotazu akcionáře jednotlivce. Právem tu poukazuje Kizlink na to, že tato teorie i praxe překročila hranice, stanovené zákonem, který podle doslovu i úmyslu považoval akcionáře, resp. většinu akcionářů na valné hromadě, za činitele plnoprávného, rozhodujícího v mezích zákona a stanov o všech otázkách a podrobnostech, a nikoli jen za činitele, omezeného při kontrole pohyblivou a často libovolnou hranicí zájmu podniku, čímž stává se projednání bilance valnou hromadou akcionářů ve většině případů pouhou formalitou. — Celková studie Kizlinkova jest významným příspěvkem pro proniknutí zajímavého úseku akciového práva, jež autor s oblibou zkoumá, a bystrým osvětlením vývoje této typicky kapitálové formy associace. —lk—Prof. M. A. Zimmermann: Dva pakty. (Str. 282—301.) V tomto pojednání charakterisuje autor stav mezinárodního společenství států před utvořením Společnosti národů nedostatkem stálých mezinárodních orgánů s určitě vymezenou působností; k jejich zřízení v té době docházelo jen výjimečně a v důsledku toho uzavřená soustava mezinárodního práva byla vlastně jenom právní ilusí. Avšak ani úmluva o Společnosti národů nevytvořila zásadně přesné kompetence mezinárodních orgánů; projevila též zdrženlivost při řešení otázky sankcí a kolektivních exekucí. Ponechala také možnost individuální války, jakožto svépomoci. O organisaci kolektivního donucení v úmluvě o společnosti národů lze mluviti jedině v čl. 16., který stanoví povinnost členů Společnosti bojkotovati finančně a hospodářsky stát, jenž se utekl k válce proti závazkům převzatým v článcích 12., 13. a 15. a v článku 11., podle něhož Rada v případě války nebo válečného nebezpečí, dotýkajícího se některého člena Společnosti, má učiniti opatření za účelem ochrany míru. Tato ustanovení znamenají pokrok proti stavu předválečnému, neboť se v nich již rýsuje působnost nadstátní instance — Rady Společnosti národů. Další etapu ve vývoji mezinárodního práva znamenající Pakt Kellogův vznikl z odporu Spojených států severoamerických proti zásadě záruky územní nedotknutelností a politické neodvislosti, proti zřizování nadstátních orgánů s povinnou působností a proti organisaci sankcí. Signatáři Kellogova paktu válku odsuzují a vzdávají se jí, takže se pro ně stává dovolenou jenom jako sebeobrana anebo kolektivní exekuce. Po tomto vylíčení stavu ukazuje autor studie velmi zajímavě jak existence úmluvy o společnosti národů a existence Kellogova Paktu vytváří (přes to že textová úprava úmluvy o Společnosti národů doplněním o zásady Kellogova paktu dosud provedena nebyla!) pro členy Společnosti národů i pro nečlenské státy, pokud jsou signatáři Kellogova paktu, právní stav, za něhož kompetence k urovnání mezinárodních sporů jest vyňata z oboru svobodné činnosti států. Zdá se však, že při tom přece jenom přecenil význam Kellogova paktu pro právní zabezpečení světa před válkou; neboť před tím, než budou změny Úmluvy o společnosti národů právoplatně usneseny, zůstává naprosté vyloučení individuální kompetence k urovnání mezinárodních sporů válkou bez jiné sankce než morální. Při pojetí významu Kellogova paktu, jakožto doplňku všeobecného systému zabezpečení míru bylo by snad výhodno přibrati srovnání s třetím paktem — rýnským. Tu by vynikla ještě více deklaratorní povaha Kellogova paktu i s nedostatky, jež s sebou nutně nese. Dr. Ký. Prof. Dr. R. Dominik: In memoriam Josefa Vacka. (Str. 302—307.) Poslední stránky ročenky jsou věnovány jednomu z prvých učitelů mladé právnické fakulty, jenž opustil prvý navždy její půdu, svoji vědu, své přátele a posluchače, mnohým z nich byl druhým otcem, přítelem i rádcem. Nekrolog, jenž vyšel z péra osoby k tomu jistě nejpovolanější, totiž od osobního přítele zesnulého, pojednává o životě a ještě více o rozsáhlé vědecké činnosti zesnulého učitele, v níž rozlišuje tři směry: jeden, jenž je věnován srovnávací pravovědě na sociologickém základě, druhý právu církevnímu a třetí, jenž vyplývá z praktické činnosti Vackovy u soudu. Tyto směry lze nejlépe sledovati z výčtu vědeckých prací Vackových, v nichž jsou všechny zastoupeny, a to vždy několika spisy. Pak autor poukazuje na zásluhy zesnulého, jichž si dobyl jako první učitel, jenž zavedl na pražskou universitu srovnávací pravovědu na sociologickém základě a jako jeden z těch, kteří budovali za velmi svízelných poměrů právnickou fakultu druhé naší university. B.