Čís. 1115.

Bylo-li teprve ve spojení s rozsudkem prohlášeno usnesení, zamítající návrh veřejného obžalobce, jest na něm, by prohlásil, zda si vyhražuje v tom směru zmateční stížnost (§ 281 čís. 4 tr. ř.). Všeobecné ohlášení zmateční stížnosti nestačí.
Podmíněný odklad výkonu trestu (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Přestupek dle §u 522 tr. zák. nemusí býti za všech okolností spáchán z pohnutek nízkých a nečestných.
(Rozh. ze dne 13. února 1923, Kr II 440/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku zemského jako nalézacího soudu v Brně ze dne 31. ledna 1922, jímž byl obžalovaný uznán vinným přestupkem §u 7 (1) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a osvobozen od obžaloby pro přečin předražování dle §u 11 čís. 4 téhož zák., vyhověl však zmateční stížnosti obžalovaného do téhož rozsudku, pokud uplatňovala důvod zmatečnosti čís. 11 §u 281 tr. ř., zrušil napadený rozsudek ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu a vrátil věc v rozsahu zrušení nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje zmatek dle §u 281 čís. 4 tr. ř., protože soud lichevní nevyhověl návrhu veřejného obžalobce, ku konci hlavního přelíčení učiněnému, by líčení bylo odročeno za účelem zjištění, kdy obžalovaný ohlásil živnost obchodování dobytkem a kdy vydána mu byla legitimace k nákupu a prodeji dobytka. Soud vyhradil si rozhodnouti o návrhu až pří konečné poradě a prohlásil bezprostředně před vyhlášením rozsudku, že se návrh zamítá jako zbytečný. Veřejný obžalobce ohlásil po prohlášení rozsudku zmateční stížnost bez jakéhokoli bližšího označení a požádal za opis rozsudku se spisy k případnému provedení stížnosti. Tím nevyhověl veřejný obžalobce podmínce, na niž zákon dle posledního odstavce §u 281 tr. ř. činí uplatňování zmatku dle §u 281 čís. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného závislým. Zákon předpisuje výslovně, že jest na obžalobci, by si hned po prohlášení usnesení zmateční stížnost vyhradil. Na této povinnosti nemění ničeho, že usnesení prohlášeno bylo ve spojení s rozsudkem. Neboť předpis ten má za účel, aby obžalobce donucen byl v zájmu obhajoby a to pod ztrátou práva, dotyčný zmatek později uplatňovati, vysloviti se hned o tom, zda pro zamítnutí návrhu hodlá po případě rozsudek napadati. Aby tomuto předpisu vyhověl, byl by tedy musil obžalobce výslovně prohlásiti, že si vyhrazuje nebo že ohlašuje z důvodu zamítnutí svého návrhu zmateční stížnost. Ze všeobecného ohlášení zmateční stížnosti tato výhrada specielně tohoto důvodu zmatečnosti na jevo nevychází a není proto státní zastupitelství oprávněno, by ve stížnosti dovolávalo se zmatku dle §u 281 čís. 4 tr. ř. pro zamítnutí svého návrhu.
Stížnost obžalovaného jest oprávněnou, pokud z důvodu §u 281 čís. 11 tr. ř. napadá rozsudek ve výroku o podmíněném odsouzení. Dle §u 2 zákona o podmíněném odsouzení prohlásil soud lichevní podmíněný odklad trestu nepřípustným jen proto, že stěžovatel trestán byl v roce 1921 pro hazardní hru, »kterýžto čin nutno kvalifikovati jako čin, spáchaný ze ziskuchtivosti«. Než § 2 zákona vylučuje podmíněné odsouzení pro předchozí odsouzení pro čin spáchaný z pohnutky nízké a nečestné. Byť i ziskuchtivost byla pohnutkou nízkou a nečestnou, nelze bez zkoumání jednotlivého případu vysloviti všeobecně, že přestupek dle §u 522 tr. zák. spáchán byl ze ziskuchtivosti. Hazardní hry hrají se, jak zmateční stížnost právem vytýká, často i jen z lehkomyslnosti, pro zábavu, z hráčského zvyku. Ježto takové zkoumání konkrétního případu soudem lichevním se nestalo, nutno označiti výrok soudu o podmíněném odsouzení na tomto nedostatečném podkladu právně pochybeným. Za podmínek §u 5 novely k tr. ř. bylo proto rozsudek odsuzující v dotyčném výroku zrušiti jako zmatečný a věc vrátiti k opětnému projednání dle předpisu druhého odstavce §u 7 zákona o podmíněném odsouzení do první stolice.

Citace:

č. 1115. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 105-107.