NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 2

Čís. 13143.

Závazek manželského otce, vyživovati dítě, není vyloučen již tím, že dítě jest zletilé.
Závazek manželského otce, vyživovati zletilé dítě, zaniká i, má-li dítě vlastní jmění, z něhož si může hraditi výživu, kdežto pro zánik závazku manželského otce, vyživovati nezletilé dítě, se vyžaduje, by příjmy ze jmění dítěte stačily k úhradě jeho výživy.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1933, Rv I 578/33.)
Dcera žalovaného, Editha L-ová, jež byla prohlášená za zletilou dne 1. srpna 1929, uzavřela v lednu 1930 se žalující firmou smlouvu o koupi kostýmu a klobouku. V čase kupní smlouvy byla Editha L-ová spoluvlastnicí domu. Žalobu proti otci kupitelky o zaplacení kupní ceny oba nižší soudy zamítly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: Odvolání má za to, že jsou splněny veškeré předpoklady, by bylo vyhověno žalobě na podkladě § 1042 obč. zák. Tomu však tak není. již žaloba, z níž jest vycházeti, tvrdí podle § 226 c. ř. s., že dcera žalovaného koupila u žalující strany zboží a zůstala dlužna kupní cenu, kterou žalobkyně nyní žádá podle § 1042 obč. zák. na žalovaném. Již podle těchto údajů byla mezi žalobkyní a dcerou žalovaného uzavřena kupní smlouva, trhovou cenu musí proto zásadně podle § 1062 obč. zák. zaplatili dcera žalovaného. Jde tedy o to, je-li žalovaný jako otec povinen zaplatili tuto trhovou cenu. Předpoklady § 141 obč. zák. nejsou splněny, poněvadž není sporné, že Editha L-ová v čase koupě již dávno byla plnoletá a měla vlastní jmění. Byla tudíž schopna k jednání a schopna k výdělku, opak nebyl tvrzen ani žalující stranou. Žalovaný tudíž nemůže býti přidržen ku placení podle § 141 obč. zák., vyživovací povinnosti proti dceři již nebylo v době uzavření kupu. Ručení otcovo za děti nesahá tak daleko jako ručení manžela za manželku podle § 91 obč. zák. Manžel musí své manželce poskytovali přiměřenou výživu bez ohledu k tomu, zda má vlastní jmění nebo, je-li s to, aby se sama živila. Vyživovací povinnost otce přestává v okamžiku, ve kterém se dítě samo může živiti. Žaloba postrádá proto právního důvodu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Právní mylnost (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) vytýká žalobkyně především názoru odvolacího soudu, že žalovaný není povinen zaplatiti kostým objednaný jeho dcerou Edithou L-ovou, ježto v době uzavření koupě byla plnoletá, měla vlastní jmění a byla tudíž schopna k jednání a schopna k výdělku. Dovolatelka má za to, že vyživovací závazek manželského otce není vyloučen tím, že dítě jest plnoleté a že má vlastní jmění, nýbrž že rozhodným jest, zda měla dcera žalovaného v době uzavření koupě takové příjmy, že z nich mohla hraditi výdaje spojené s výživou odpovídající jejímu stavu. Dovolatelce jest přisvědčiti potud, že závazek manželského otce, vyživovati dítě, není vyloučen již tím, že dítě jest zletilým. Nabytí zletilosti dítětem má však význam v tom směru, že závazek manželského otce, vyživovati zletilé dítě, zaniká, má-li dítě vlastní jmění, z něhož může svou výživu hraditi, kdežto pro zánik závazku otce, vyživovati nezletilé manželské dítě, nestačí, že dítě má vlastní jmění, nýbrž se vyžaduje, by příjmy z tohoto jmění stačily k úhradě výživy dítěte (srov. také Krainz-Ehrenzweig: System, 6. vydání, II/2 str. 212). Ochranu zákona, by nebylo ztenčeno jmění nezletilců (§§ 150, 247 obč. zák.), nelze rozšiřovati i na zletilce, kteří mohou se svým jměním, tudíž i s podstatou jeho volně nakládati a bez jakéhokoliv obmezení se zavazovati. V souzeném případě bylo zjištěno, že dcera žalovaného Editha L-ova byla v době uzavření kupní smlouvy, o niž tu jde (v lednu 1930), zletilou, byvši dnem 1. srpna 1929 za zletilou prohlášena. Dále bylo zjištěno, že Editha L-ová byla v době uzavření kupní smlouvy spoluvlastnicí domu, v němž jest žalovaný pachtýřem kavárny. Měla tudíž v době uzavření kupní smlouvy dostatečné jmění, z něhož mohla hraditi svou výživu, k níž náleží nepochybně i ošacení (§ 672 obč. zák.). Nebyl proto s hlediska § 141 obč. zák. žalovaný zavázán starati se o výživu své dcery a není povinen zaplatiti zažalovanou kupní cenu.

Citace:

Čís. 13143. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/2, s. 693-694.