NPD documents search: Boh. adm., 10 (1928), sv. 1

Čís. 6452.

Není ve zřejmém rozporu se zákonem (§ 16 nesp. říz.), učinil-li opatrovnický soud náležitá opatření ohledně osoby nezletilého manželského dítěte, ač otec nebyl zbaven otcovské moci.
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1926, R II 340/26.) — Čís. 6452 —
1617
Žádost manželského otce, by mu byla vydána do výchovy nezletilá dcera, jsoucí dosud ve výchově u své báby, oba nižší soudy zamítly. Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Stěžovatel vytýká srovnalým rozhodnutím nižších stolic s hlediska §u 16 nesp. říz., že jsou ve zřejmém rozporu se zákonem. Praví, že rekursní soud zjistil, že by se jeho nezletilé dceři Ludmile dařilo u něho dobře, že však se jí u její babičky Marcely K-ové daří také dobře, jelikož však dítě žilo až dosud u babičky a uvyklo jí, že je pro ně příznivějším, zůstane-li u babičky. Že však rekursní soud neudává, podle jakých zákonných ustanovení rozhodl, jelikož takového zákona není, že otázku zákonného podkladu odbývá všeobecným tvrzením, že soud může učiniti i takové opatření, kterým jsou omezena otcova práva. Poukazuje k tomu, že ustanovení §§ 139—141 obč. zák. ukládají rodičům povinnost, avšak přiznávají jim také právo, by slušně vychovali své manželské děti, což jest obsahem otcovské moci. Že soud může zakročiti pouze při rozvodu, nebo rozluce manželství, a naříditi podle §u 142 obč. zák., co se má státi s dětmi, jinak že je vyloučeno zakročení opatrovnického soudu, jelikož platné právo otcovské nad nedospělými dětmi vylučuje ustanovení opatrovníka nebo zakročení opatrovnického soudu, pokud není předpokladů §u 176 obč. zák. Že dosud nebyl zbaven otcovské moci, že soud neměl důvodu pro takové opatření, že proto postup a rozhodnutí nižších stolic znamená prakticky obmezení jeho otcovské moci. Že naopak je podle §u 145 obč. zák. oprávněn žádati od soudu, by mu poskytl veřejnou moc soudcovskou, by zjednal průchod jeho otcovské moci a jeho právu na jeho dítě. Leč dovolací soud neshledal, že by tu byl zřejmý rozpor rozhodnutí se zákonem. Podle spisů narodila se nezletilá Ludmila dne 28. března 1923, nedosáhla tedy dosud sedmého roku svého věku, proto podle §u 21 obč. zák. jest pod zvláštní ochranou zákona. Ku zakročení opatrovnického soudu na zákonitou ochranu tohoto dítěte dala podnět žádost stěžovatelky prvé manželky Anny, v níž bylo se soudem sděleno, že stěžovatel opustil náhle ji a osmnáctiměsíční dítě z důvodu, že je těžce nemocna, že se stěžovatel vůbec nestará o toto dítě a nedá na jeho a její výživu ani haléře. Z dohody o této žádosti ze dne 18. října 1924 vyplývá, že stěžovatel uznal správnost údajů své zatím zemřelé manželky, neboť se zavázal platiti výživné, pokud by se nevrátil k manželce do společné domácnosti, a pokud se dítě nebude moci samo živiti. Nařízením ministerstva spravedlnosti ze dne 10. listopadu 1893 čís. 19462 (věstník č. 31) bylo připomenuto soudům, že se jejich péče o nezletilé nesmí podle ustanovení občanského zákona omeziti jenom na majetkoprávní zájmy, nýbrž že musí podle svých povinností věnovati v mezích stanovených ve 3. a 4. hlavě I. dílu občanského zákona svou péči také osobním poměrům nezletilých. Stejným duchem prodchnuta jsou pozdější opatření téhož ministerstva, tak výnos ze dne 3. prosince 1899, čís. 49 věstníku, nařízení ze dne 11. května 1901, čís. 13 věstníku, výnos ze dne 10. dubna 1902, čís. 7493 ve věstníku čís. 96, nařízení ze dne 23. července 1904, čís. 13 věstníku, nařízení ze dne 18. října 1905, čís. 19 věstníku. Byť i tedy stěžovatel nebyl zbaven podle §u 176 a 177 obč. zák. otcovské moci, přece jen opatrovnický soud, zachovavší se podle shora uvedených nařízení ministerských, byl podle §u 178 obč. zák. oprávněn, vykonávaje zvláštní ochranu nad dítětem, učiniti náležitá opatření, a když tak učinil, nejsou jeho rozhodnutí ve zřejmém rozporu se zákonem. Podle §u 141 obč. zák. jest především otec povinen pečovati o výživu dětí, dokud se nemohou samy živiti. Matka má zvláště pečovati o tělesnou výchovu a zdraví jejich. Rozhodl-li opatrovnický soud, že se má mateřské péče dostati dítěti až na další z rukou její babičky, nikoliv z rukou cizí osoby, druhé manželky stěžovatelovy třebas také hodné a spořádané ženy, nemůže toto rozhodnutí býti považováno za zřejmě odporující zákonu, zvláště když podle zjištění rekursního soudu je dobře postaráno tímto způsobem o blaho dítěte a když předchozí chování otcovo, jenž manželku a dítě opustil z důvodu těžké choroby manželčiny, nepodává soudu záruky, že by se dítěti v jeho nové domácnosti dostalo takové náhrady mateřské péče, jaké jest účastno u své báby.

Citace:

č. 509. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 518-520.