NPD documents search: Právní prakse, 2 (1937-38) - Nárok zaměstnanců dle § 1154 b) obč. z. vzhledem k vojenské službě.

Kardinálové
.
Kardinálové jsou v církvi katolické nejvyššími duchovními hodnostáři po papeži. Původně udílel se tento název velmi často vynikajícím a zasloužilým duchovním vůbec, až papež Pius V. vyhradil název ten r. 1567 kněžím a biskupům, kteří měli své chrámy v Římě neb v nejbližším okolí k nim počítalo se pak i 7 jáhnů, kteří měli na starosti správu chudinskou města Říma, rozdělena za tou příčinou na 7 okresů. Počet kardinálů časem se měnil, až konečně Sixtus V. r. 1586 vydal v tom ohledu předpisy, které se až dosud udržely, a dle nichž je nyní 70 míst kardinálských a sice: 6 kardinálů biskupů, 50 kardinálů kněží, 14 kardinálů jáhnů; obyčejně však nebývají všechna místa obsazena. Stupeň kardinálský ovšem nemusí shodovati se s dotyčným svěcením, neboť může např. biskup jako kardinál náležeti do třídy kardinálů-kněží a kněz do třídy kardinálů-jáhnů. Papež jmenuje všechny kardinály ze své moci jsa u volbě jich neobmezeným. Časem vyvinul se však obyčej, že větší mocnářství katolická: Rakousko, Francie, Španělsko navrhují kandidáty hodnosti kardinálské, což je vlastně jen vyslovené přání se strany vladařů, jehož šetřiti papež povinen není. Ve spojení se jmenováním kardinálů je tzv. jus optandi, dle něhož může nejstarší kardinál vzdávaje se zároveň svého titulu, který dosud měl, žádati, aby mu udělen byl titul uprázdněný; toto právo přísluší však jen kardinálům v Římě sídlícím. Papež vyslechnuv zdání kardinálů prohlásí v tajné konsistoři jmenování (creatio) nových kardinálů. Při tom oznámí papež někdy, že ještě některé kardinály jmenovati obmýšlí, nejmenuje je však jménem, nýbrž jména jich uschována jsou v zavřené obálce. Tito kardinálové nazývají se cardinali in petto.
Kardinálové, jsouce rádci a pomocníci papežovi, jsou povinni sídliti v Římě, vyjímaje ovšem ty, kteří jsouce zároveň biskupy, mají svou diecési mimo okolí města Říma. Povinnosti své jakožto rádci a pomocníci papežovi plní kardinálové jednak tím, že bývají představenými různých církevních úřadů, z nichž skládá se kurie papežská, aneb že výminečně konají služby vyslanců (legátů), jednak tím, že dohromady tvoří konsistoria, v nichž papež se s nimi radí. V tajných konsistořích, k nimž přístup mají jen kardinálové, sděluje papež jména nových kardinálů, biskupů neb jiných církevních hodnostářů aneb pojednává — v allokucích — o časových otázkách a záležitostech. Papež není v žádném případě radou kardinálů vázán. Veřejná konsistoria bývají odbývána, zavítá-li ke dvoru papežskému nějaký světský panovník nebo vyslanec. K těmto konsistoriím dovolen přístup i hodnostářům jiným.
Nejdůležitějším právem kardinálů je však právo voliti papeže, když se byl stolec papežský uprázdnil. Kardinálové mají dále pravomoc rovnající se biskupské ve svých vlastních kostelích, mohou tedy tu udíleti svěcení nižší, beneficia i censury. Na shromážděních církevních zasedají kardinálové, třebas i biskupy nebyli, s hlasem rozhodujícím. Titul jejich je »Eminentissime princeps«, a v poměru k hodnostářům světským jsou na roveň postaveni s princi rodin panujících (při dvoře rakouském mají přednost' před arcivévody). K odznakům hodnosti kardinálské náleží především purpur t. j. roucho nachové a červený klobouk.

Citace:

SEDLÁČEK, Jaromír. Nárok zaměstnanců dle § 1154 b) obč. z. vzhledem k vojenské službě.. Právní prakse, měsíčník československých právníků. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1937-38, svazek/ročník 2, číslo/sešit 3, s. 85-88.