Podmínkou příslušnosti ve sporech z poměrů služebních jest, aby osoba služebná bydlela a se stravovala u zaměstnavatele. Pojem »domácích lidí« ve smyslu § 49. j. n.1

C. k. okresní soud v P. odmítl usnesením ze dne 17. března 1911, č. j. C III 115/11, žalobu K. K-, podanou proti pozůstalosti P na zaplacení 13687 K pro věcnou nepříslušnost, a to z těchto důvodů: Žalující strana odůvodňuje příslušnost okresního soudu ku projednání přítomného sporu §em 49. č. 6. jur. n., opírajíc žalobní nárok o námezdní poměr, založený dle § 1151. ob. z. obč., mezi ní a zemřelou P. Soud nabyl přesvědčení, že zde není podmínek příslušnosti, uvedených v § 49. č. 6. jur. n. a v § 1151. ob. z. obč., dle nichž přísluší před okresní soudy, nehledě k hodnotě předmětu sporu, rozepře ze služebních a námezdních smlutv mezi těmi, kdo služby poskytují a čeledíny, nebo jinými osobami ve služebním poměru postavenými, k domácím lidem těch, kdo služby dávají, náležejícími.
Smlouva námezdní event. služební v § 1151. ob. z. obč. zmíněná, mezi žalující a zemřelou P. uzavřena nebyla, jak patrno z žaloby, v níž se uvádí, že mzda smluvena nebyla, a z přednesu žalující, že jí zemřelá P. před lety řekla, že ona (žalující) jí bude nositi obědy a pracovati, co potřebuje, že žalující odvětila, že to bude ráda dělati, avšak o platu či odměně za to že spolu ani tehdy ani později nikdy ničeho nemluvily a teprve po úrazu, který P. (nyní zemřelá) dne 22. září 1906 na noze utrpěla, říkávala prý žalobkyni, když ji ukládala na postel, že se jí za to odmění, že jí za to zaplatí; opětně tedy žádná určitá odměna ujednána nebyla, a zjevno z přednesu žalující samotné, že mezi ní a P. (zemřelou) nebyla nikdy uzavřena služební neb námezdní smlouva, § 49. č. 6. jur. n. předpokládaná.
Avšak ani dalších náležitostí, zakládajících příslušnost, nestává. neboť žalující nestála vůči P. v poměru čeledním, jak plyne z jejího přednesu a z výpovědí slyšených svědků, neboť — jak doznala — nedostávala od P. za služby jí vykonané ani mzdy na hotovosti, ani se u ní nestravovala, ani s touto společně v její domácnosti nebydlela, naopak bydlela v době vykonávání služeb ve svém vlastním bytě. Tím jest zároveň prokázáno, že žalobkyně konajíc P. služby, které obyčejně tak zvané »posluhovačky« obstarávají, nenáležela k domácím lidem. Bylo proto žalobu pro nedostatek podmínek, příslušnost okresního soudu zakládajících, odmítnouti.
C. k. krajský soud v Plzni jako soud rekursní usnesením ze dne 5. května 1911, č. j. R I 158/11, vyhověl stížnosti žalobkyně, usnesení prvého soudu v ten způsob změnil, že námitku nepříslušnosti zamítl a soudu prvému uložil, by ve věci hlavní jednal a rozsudek vynesl, s tímto odůvodněním:
Žalobkyně uvádí v žalobě, že P-ové v domácnosti posluhovala a že od té doby, kdy P. úraz tělesný utrpěla, až do její smrti této nejen posluhovala, nýbrž i konala práce ošetřovatelky nemocné a služky zároveň; z návrhu žalobního jde pak na jevo, že žalobkyně se domáhá na žalované pozůstalosti P. nálezu, že tato jest povinna, aby jí na základě smlouvy mezi ní a P-ovou uzavřené zadrženou mzdu zaplatila. Žalobkyně tedy domáhá se nároku ze smlouvy námezdní, jakou § 49. č. 6. jur. n. předpokládá, a jest vzhledem k ustanovení §§ 1151. a 1152. ob. z. obč. nerozhodno, že žalobkyně sama uvádí, že mzda vyjednána nebyla.
Výpovědí svědků v první stolici slyšených jest zjištěno, že P. v posledních dnech svého života žádné služky neměla a že žalobkyně konala též nejen obyčejné práce posluhovačky, nýbrž téměř veškeré práce osoby služebné (Dienstbote), že zejména v bytě uklízela, snídani vařila, P-ovou do kostela vodila, ji oblékala a svlékala, pro ni prádlo prala, k ní na noc spát chodila. Dle toho nebyla žalobkyně u P. pouhou posluhovačkou, nýbrž byla skutečnou osobou služební a stála k P. v poměru čeledním, jaký § 49. č. 6. jur. n. na mysli má.
Jest sice pravda, jak první soudce zjistil, že žalobkyně nenáležela k domácím lidem P., majíc samostatný byt a nestravujíc se u ní; avšak této podmínky zákon nevyžaduje při osobách služebných, za jakou žalobkyně u P. dle shora uvedeného považována býti musí.
Ustanovení § 49. č. 6. jur. n. činí rozdíl mezi osobami služebnými a mezi osobami jinými, v poměru služebním stojícími a k domácím lidem zaměstnavatele patřícími. Patrným důvodem, že zákon přikazuje rozhodování o námezdních sporech osob služebných soudům okresním jest, aby služebné osoby, nemajíce pravidelně jmění, snadněji, rychleji a levněji nároků svých na mzdu se domohly.
V přítomném případě jsou tu všechny podmínky věcné příslušnosti okresního soudu dle § 49. č. 6. jur. n. žádané a bylo proto stížnosti žalobkyně, pokud jde o námitku nepříslušnosti soudu, vyhověti a usnesení v odpor vzaté ve shora uvedeném způsobu změniti.
C. k. nejvyšší soud k dovolací stížnosti žalované pozůstalosti usnesení soudu rekursního změnil a obnovil usnesení soudu prvé stolice.
Důvody:
Dle § 49. č. 6. jur. n. náležejí bez ohledu na hodnotu předmětu sporu před soudy okresní v prvé řadě rozepře ze smluv služebních mezi těmi, kdož služeb poskytují, a čeledíny nebo jinými osobami ve služebním poměru postavenými, k domácím lidem těch, kdož služby dávají, náležejícími.
Náhled soudu rekursního, že podmínka posléze zmíněná při čeledi se nevyžaduje, nemá v zákoně opory a to tím méně, že vzhledem k ustanovením platných řádů čeledních se rozumělo samo sebou, že čeleď náleží k domácím lidem zaměstnavatelovým. Zmiňuje-li se shora citované místo zákona zvláště o »čeledi«, činí tak pouze proto, aby vyjádřilo, že v rámec zákonného ustanovení spadají pouze takové podřízené poměry služební.
Jelikož pak v případě přítomném jest jisto, že žalobkyně bydlela a stravovala se jinde, nemůže se k odůvodnění věcné příslušnosti okresního soudu, u něhož žaloba byla podána, vzhledem k výši zažalované pohledávky odvolávati na hořejší ustanovení zákonné. Bylo tedy dovolací stížnosti vyhověti a obnoviti zákonu hovící rozhodnutí soudu stolice prvé.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 7. června 1911, č. j. R II 486/11.) Dr. Liška.

Srovnej: v témž smyslu pojednání dra. Hory »O příslušnosti ve sporech z poměrů služebních« ve Sborníku věd právních a státních, ročník 1911-1912, jenž však má za to, že vzhledem k ustanovení § 19. čes. čeledního řádu není potřebí, aby se osoba služebná u zaměstnavatele stravovala.

Citace:

Podmínkou příslušnosti ve sporech z poměrů služebních. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 2, s. 117-120.