Čís. 1790.
Ustanovení § 527, odstavec druhý, c. ř. s. platí též v řízení konkursním a vyrovnávacím.
(Rozh. ze dne 22. srpna 1922, R I 943/22.)
Do usnesení rekursního soudu, jímž zrušeno bylo usnesení vyrovnacího soudu a jemu uloženo, bez výhrady pravomoci, by po provedeném šetření znovu se usnesl o potvrzení narovnání, vznesena byla stížnost, již rekursní soud odmítl s poukazem k § 527, odstavec druhý, c. ř. s.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu do odmítacího usnesení. Důvody:
Dle § 63 vyrovnávacího řádu platí v řízení vyrovnávacím podpůrně
ustanovení řádu konkursního a, není-li těchto, ustanovení civ. řádu soudního. Soud stolice druhé tedy právem užil předpisu druhého odstavce
§ 527 c. ř. s. o omezené přípustnosti dovolacího rekursu, kterýž předpis platí dle § 63 vyrovn. ř. pro řízení vyrovnávací a dle § 172 konk.
ř. i pro řízení konkursní, a právem odmítl dovolací rekurs. Stěžovatelka
marně se snaží dokázati, že její dovolací rekurs jest přípustný, majíc
mylně za to, že ustanovení druhého odstavce § 527 c. ř. s. nelze v řízení konkursním a vyrovnávacím ujíti. Odůvodňuje své mínění §§ 3,
52 a 63 vyrovn. řádu a §§ 78, 155 i 176 konk. řádu; ale těmito zákonnými předpisy není užití druhého odstavce § 527 c. ř. s. v řízení vyrovnávacím vyloučeno. To vysvítá z této úvahy: V § 3 vyrovn. ř. vyloučen jest opravný prostředek z usnesení, jímž vyrovnávací řízení se
zahajuje nebo návrh na zahájení jeho se zamítá; z toho neplyne, že dovolací rekurs jest přípustným v případě, o nějž nyní jde. Dle § 52 vyr. ř.
a § 155 konk. ř. jest osobám tam uvedeným volno, vznésti rekurs do
usnesení, jímž uzavřené vyrovnání bylo potvrzeno, pokud se týče jímž
uzavřenému vyrovnání odepřeno bylo potvrzení; z toho rovněž nelze
logicky usuzovati, že dovolací rekurs stěžovatelky jest přípustným. Totéž
platí o § 78 konk. ř., v němž toliko předpokládána jest přípustnost rekursu
do usnesení, jímž konkurs byl zahájen. Zbývají ještě § 63 vyr. ř., pokud
poukazuje na § 176 konk. řádu, a tento § 176, vlastně pouze druhý odstavec jeho. Stěžovatelka má za to, že podle tohoto druhého odstavce
§ 176 konk. ř. lze všude tam, kde jest rekurs dle vyrovnávacího (konkursního) řádu uznán vůbec přípustným, — správně řečeno: kde dle
vyrovnávacího (konkursního) řádu rekurs není výslovně vyloučen, —
vznésti rekurs k nejvyššímu soudu, s jedinou jen výjimkou, totiž s výjimkou § 528 c. ř. s., které v tomto případě není. Mínění toto však spočívá na nesprávném výkladu druhého odstavce § 176 konk. ř., kterým,
— nehledě k tomu, že se nevztahuje na rozhodnutí soudu konkursního,
pro něž platí § 63 vyr. ř. a § 172 konk. ř., nýbrž na opatření a rozhodnutí konkursního komisaře, — není vyloučeno užíti druhého odstavce
§ 527 c. ř. s. Z pouhé okolnosti, že v druhém odstavci § 176 konk. ř.
vyslovena jest přípustnost rekursu na rekursní i Nejvyšší soud, při čemž
v závorkách uveden jest jediný § 528 c. ř. s., vylučující dovolací rekurs,
nelze logicky usuzovati, že není možno užíti ustanovení druhého odstavce
§ 527 c. ř. s. v případech tam uvedených; to nebylo ani úmyslem zákonodárcovým při vydání řádu konkursního a řádu vyrovnávacího.
Vždyť jde v druhém odstavci § 176 konk. ř. o opravné prostředky, týkající se opatření a rozhodnutí konkursního komisaře; podle konk. řádu
ze dne 25. prosince 1868 mohli se účastníci při rozhodnutích konkursního
komisaře dovolávati čtyř soudních stolic a úmyslem zákonodárcovým
při vydání nového konkursního řádu bylo, toto zákonné ustanovení
omeziti, což se stalo vyloučením konkursního soudu jako zvláštní soudní
stolice pro opravné prostředky — až na odchylku druhého odstavce
§ 125 konk. ř., kde však další rekurs jest vůbec vyloučen —; pokud
šlo o otázku, zdali v novém konkursním řádě má býti uznán v druhém
odstavci § 176 přípustným i rekurs na Nejvyšší soud, bylo uváženo, že rozhodnutí konkursního komisaře nejsou důležitější než usnesení, jež
konkursní soud vydává v prvé stolici, a bylo uznáno žádoucím, odejmouti
Nejvyššímu soudu břímě rekursů v konkursním řízení úplně, ale naproti
tomu zase byl zřetel vzat na to, že konkursní právo jest velmi těžké
a že jest nutno, zachovati jednotnost v rozhodování o právních otázkách
ve věcech konkursních, v nichž názory účastníků často daleko se rozcházejí; byla tedy v druhém odstavci § 176 konk. ř. příslušnost Nejvyššího soudu jako soudu třetí stolice zachována, ale omezena byla poukazem
na § 528 c. ř. s. odůvodněním, že výluka mimořádných dovolacích rekursů
dle tohoto § 528 bude míti za následek aspoň částečnou úlevu pro Nejvyšší soud. Z těchto zákonodárných motivů plyne zřejmě, že zákonodárce, ustanoviv v § 63 vyr, ř. a v § 172 konk. ř. podpůrnou platnost
civ. řádu soudního pro řízení konkursní a vyrovnávací, neměl v úmyslu,
předpisem druhého odstavce § 176 kon. ř. vyloučiti užitého druhého odstavce § 527 c. ř. s., který se netýká rozhodování soudu rekursuího, u
věci samé, nýbrž toliko se týče usnesení takových, jimiž nařízeno jest
nižšímu soudu šetření, jež rekursní soud pokládá za nutné za účelem
objasnění a spolehlivého rozhodnutí věci hlavní, pro.i kterémuž příštímu rozhodnutí budou účastníkům příslušeti zákonné prostředky
opravné. Poukaz stěžovatelčin na § 11. odst. 1, 3, 5, a 7 spisu Rin-
telenova »Handbuch des österr. Konkurs- und Ausgleichsrechtes« nemění
na tom ničeho již proto, poněvadž uvedené právě odstavce 1, 3, 5, a 7
nejsou naprosto v odporu s hořejší úvahou; to platí zvláště i o první větě
odstavce 1, dle níž proti usnesením druhé stolice jest opravný prostředek
na třetí stolici (v mezích § 528 c. ř. s.) jen tenkrát přípustný, když rozhodnutí soudu rekursního nejeví se býti potvrzením usnesení prvého soudu;
tím není nikterak ještě řečeno, že by užití druhého odstavce § 527 c. ř. s.
bylo vyloučeno.