Čís. 1826.
O nároku manžela, by sníženo bylo výživné, jež jest povinen platiti manželce na základě smíru při rozvodu, jest rozhodovati v řízení sporném.
(Rozh. ze dne 12. září 1922, R I 966/22.)
Smírem ze dne 4. června 1921, uzavřeným v rozvodovém sporu, zavázal se manžel platiti manželce výživné 400 Kč. Žádosti jeho, by výživné bylo sníženo, soud prvé stolice vyhověl, rekursní soud žádost odmítl. Důvody: Úpravu vyživovacích povinností manžela vůči manželce jest provésti sporem u soudu dle § 50 odstavec druhý čís. 3 j. n. příslušného. Neměl proto prvý soudce snižovati výživné stěžovatelky v řízení nesporném, a měl žádost manžela dle § 42 odstavec prvý a čtvrtý j. n. odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Právní poměry soukromého práva lze, pokud zákon sám neurčuje pro ně řízení mimosporné, uplatňovati podle výslovného ustanovení § 1 cís. patentu ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. toliko pořadem práva. Pro spory mezi manžely o výživné není výjimky z pravidla toho, ať jde o důvod nároku na výživné, neb o výši výživného; neníť zákonného ustanovení, jež by věci ty přikazovalo soudnictví mimospornému. Rovněž není důvodu, nárok manželčin na výživné, nebo nárok toho neb onoho z manželů na zvýšení neb snížení výživného, již placeného, chrániti z moci úřední. Soud rekursní tedy právem vyslovil, že o nároku manžela na snížení výživného, jež soudním smírem byl se zavázal platiti své manželce, nelze rozhodovati v řízení mimosporném, pročež napadené usnesení v tomto vyhovuje zákonu. Okolnost, že nárok manželky stěžovatelovy byl co do důvodu svého upraven soudním smírem uzavřeným oběma manžely, za účelem soudního povolení dobrovolného rozvodu jejich manželství, nemění na tom ničeho, neboť, nehledě k tomu, že smír onen byl uzavřen v řízení sporném, zahájeném o žalobě manželky na manžela o rozvod manželství od stolu a lože, — domáhal se manžel změny smíru, pokud jde o výši výživného, a žádá snížení výživného, smírem umluveného, s kterýmžto snížením manželka jeho nesouhlasí; tím stal se nárok jeho vůči manželce na snížení výživného sporným a dlužno tedy domáhati se ho žalobou, ač spočívá na nesporném základě, že nárok manželčin vůči manželi na výživné jest svým důvodem po právu. Stěžovatel projevuje mínění, že může svůj nárok proti manželce uplatňovati v řízení mimosporném, poněvadž, jak uvádí, jde o pouhou úpravu výše výživného, umluveného soudním smírem v roce 1921. Tomuto mínění nelze již proto přisvědčiti, poněvadž podle spisů nejde o úpravu výživného pro manželku stěžovatelovu v tom smyslu, že by oba manželé byli žádali souhlasně za tuto úpravu, nýbrž poněvadž jde o soudní rozhodnutí o jednostranném návrhu manžela na snížení výživného, stranami právoplatně umluveného, tedy na změnu dotyčné úmluvy v neprospěch manželky stěžovatelovy. Obdoby ustanovení § 16 první novely k obč. zák. nelze zde užíti, poněvadž není zde případu podobného ve smyslu § 7 obč. zák., nýbrž jde o případy podstatně rozdílné; onen § 16 totiž týká se výměry nároků nemanželských nezletilých dětí proti otci a nařizuje určení jich v řízení mimosporném vzhledem na zvláštní ochranu zákona, jíž podle § 21 obč. zák. nezletilé děti požívají; tato ochrana nepřísluší zletilé a svéprávné manželce vůči manželovi. Naproti tomu lze poukázati na § 19 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n., dle něhož, byla-li vyslovena rozluka manželství, může každý z rozloučených manželů, jestliže byli dřív upravili své majetkové poměry smlouvou, žádati za nové spořádání těchto poměrů pořadem práva, nikoli tedy v řízení mimosporném.