NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2606.

Lhůta k opravným prostředkům běží bez ohledu na to, zda odsouzený, příslušník národní menšiny, rozuměl poučení o opravných prostředcích v jazyku státním; okolnost ta není důvodem ani pro navrácení v předešlý stav (§ 364 tr. ř.).
(Rozh. ze dne 28. prosince 1926, Zm I 744/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl v neveřejném zasedání odpor, zmateční stížnost a odvolání obžalovaného proti rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Chrudimi ze dne 14. října 1926, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem těžkého ublížení na těle ve smyslu §§ 152, 155 písm. a) tr. zák., nevyhověv jeho žádosti za navrácení ku předešlému stavu pro zmeškání lhůt k oněm opravným prostředkům.
Důvody:
Rozsudek pro zmeškání byl doručen obžalovanému dne 19. října 1926, jak svědčí návratka podepsaná jménem obžalovaného a datovaná oním dnem v R., jeho bydlišti. Pravosti svého podpisu a pravdivost údajů obžalovaný nepopírá. Podle §§ 284, 294, 427 tr. ř. činí lhůta k opovězení zmateční stížnosti a odvolání jakož i ku provedení odporu tři dny a počíná dnem po doručení opisu rozsudku vyneseného v nepřítomnosti obžalovaného. Podání, jímž obžalovaný opovídá zmateční stížnost a odvolání a uplatňuje odpor proti rozsudku, došlo na soud dne 13. listopadu 1926, byvši na poštu podáno dne 12. listopadu 1926. Všechny tyto tři opravné prostředky jsou tudíž opožděny. Musily proto býti odmítnuty a to ohledně zmateční stížnosti podle § 4 čís. 1 a § 1 čís. 1 zák. ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. z roku 1878 již při poradě neveřejné, kdyžtě nebylo vyhověti ani žádosti obžalovaného za navrácení v předešlý stav pro zmeškání oněch lhůt. Podle § 364 tr. ř. je totiž první podmínkou úspěšnosti takovéto žádosti, by bylo prokázáno, že žadateli bylo neodvratnými okolnostmi bez vlastní nebo zástupcovy viny znemožněno zachovati lhůtu. Žadatel uvádí za důvod zmeškání lhůt, že nerozuměl ve státním jazyku sepsanému poučení o opravných prostředcích, že mu nebylo možno obstarati si ihned vysvětlení o obsahu právního poučení, poněvadž meškal mimo své bydliště, a že mu byl vysvětleni obsah rozsudku a že seznal pravý stav věci teprve, když byl poštou zaslal rozsudek jemu doručený svému zástupci do L. Těmito tvrzeními není uplatňována skutečnost oné povahy. Rozsudek byl podle úředního spisového záznamu dodán obžalovanému nejen v jazyku státním, nýbrž i v jazyku německém. Obžalovaný tedy věděl nebo mohl alespoň ihned seznati, že byl odsouzen. Bylo na něm, by vynaložil takovou míru bedlivosti, by ušel ujmám hrozícím mu snad ze zmeškání lhůty. Že nemohl pro neodvratné překážky bez vlastního zavinění péči tu vynaložiti, ani sám netvrdí. Lhůta počala mu běžeti bez ohledu na to, zda rozuměl poučení o opravných prostředcích, neboť byla by po zákonu běžela také, kdyby se mu bylo poučení vůbec nedostalo. Ostatně mohl se zachovati ve smyslu čl. 21 odst. druhý vládního nařízení ze dne 3. února 1926, čís. 17 sb. z. a n. Nelze-li tudíž uznati, že obžalovaný není vinen zmeškáním lhůt, nemůže býti vyhověno jeho žádosti za navrácení v předešlý stav a netřeba ani poukazovati k tomu, že žadatel neprokazuje ani náležitostí § 364 čís. 2 tr. ř.

Citace:

č. 2606. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 822-823.