č. 12164.

Váleční poškozenci: Povinnost válečného poškozence, pobírajícího důchod, oznámiti úřadu, že mu byla udělena trafika.
(Nález ze dne 23. listopadu 1935 č. 19651/35.)
Prejudikatura: Boh. A 11777/35.
Věc: Antonín M. ve Z. proti ministerstvu sociální péče o vrácení invalidního důchodu.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 20. října 1932 předepsal zem. úřad pro péči o válečné poškozence v Praze válečnému poškozenci Antonínu M. k náhradě přeplatek 1490 Kč vzniklý neoprávněným pobíráním důchodu invalidního v době od 1. června 1921 do 30. listopadu 1926. Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče odvolání do tohoto rozhodnutí podané proto, že není tu důvodu pro použití odst. 3 § 31 zák. č. 133/30 Sb. a vl. nař. č. 87/1932 Sb. ve prospěch strany, neboť v tom, že strana neohlásila včas a řádně příslušných změn majících vliv na důchod, lze spatřovati úmysl domoci se důchodu jí nepříslušejícího.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
Stížnost namítá, že žal. úřad, zkoumaje otázku dobré víry st-lovy ve smyslu 3. odst. § 31 zák. č. 133/30 Sb., nepřihlédl k tomu, zda se st-l nedomohl výplaty důchodu úmyslným zatajením nebo úmyslným předstíráním skutečností pro nárok na důchod rozhodných. Má tedy st-l za to, že pojmovým znakem dobré víry ve smyslu cit. zák. není úmyslné zatajení nebo úmyslné předstírání skutečností pro nárok na důchod rozhodných. Leč nss v nál. Boh. A 11777/35 dospěl k závěru, že dobrá víra ve smyslu 3. odst. § 31 zák. č. 133/30 Sb. předpokládá, aby příjemce neměl na nesprávném přiznání nebo likvidování zaopatřovacích požitků žádné viny, aby tedy tam, kde jest mu podle 2. odst. § 31 zák. č. 142/20 Sb. uložena oznamovací povinnost, povinnosti té řádně vyhověl, i že úmyslné zatajení nebo úmyslné předstírání skutečností pro nárok na důchod rozhodných není pojmovým znakem přijetí důchodu v dobré víře.
Nss trvá i v daném případě na tomto názoru. Bylo proto tuto námitku zamítnouti jako bezdůvodnou.
St-l namítá také, že bylo úřadu důchod poukazujícímu známo, že mu byla trafika propůjčena, když tento úřad sám st-le finančnímu úřadu, o udělení trafiky rozhodujícímu, navrhl. Leč tato okolnost je pro posouzení otázky dobré víry st-lovy právně bezvýznamná. Udělení trafiky je vždy změnou, jež může býti rozhodnou pro nárok na důchod, a nutno ji proto ohlásiti (§ 31 odst. 2 zák. 142/20 Sb.). Této ohlašovací povinnosti nezbavuje důchodce okolnost, že udělení trafiky stalo se úřadu důchod poukazujícímu nějakým jiným způsobem, než ohlášením učiněným důchodcem, známým. Nelzeť z ustanovení zákonů o válečných poškozencích dovoditi, že by vědomost úřadu o tom, jiným způsobem získaná, zproštovala důchodce ohlašovací povinnosti zákonem v § 31 stanovené a zbavovala tak důchodce zákonných následků jejího opomenutí. Není proto ani vadou řízení, že žal. úřad okolnost tuto nezjišťoval a k ní v nař. rozhodnutí nepřihlédl.

Citace:

č. 12164. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 577-578.