Čís. 6115.

Na základě obžaloby pro krádež může soud, aniž tím překročil obžalobu, uznati obžalovaného vinným podílnictvím na této, nikoli však i na jiné (nežalované) krádeži. Náležitosti subjektivní skutkové podstaty podílnictví na krádeži vůbec a podle § 186, písm. a) tr. zák. zvláště.
I když částka, rozhodná pro kvalifikaci podle § 174 II a), c) tr. zák., činila v době činu 50 K, dlužno použíti ustanovení § 1 zákona čís. 31/ 1929 Sb. z. a n., obžalovanému příznivějšího.
(Rozh. ze dne 27. ledna 1938, Zm I 1028/37.)
Srovn. k odst. 1. rozh. čís. 598, 3715 Sb. n. s.; k odst. 2. rozh. čís. 1253, 2043, 5280, 5740 Sb. n. s., čís. 1326 víd. sb.
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podílnictví na krádeži podle §§ 185, 186 a) tr. z., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu jako zmatečný a vrátil věc soudu prvé stolice, aby ji — v mezích obžaloby — znovu projednal a rozhodl.
Z důvodů:
Odůvodněna je především výtka zmatku podle čís. 8 § 281 tr. ř.
Obžaloba kladla obžalovanému za vinu, že v únoru 1918 radou a poučením nastrojil, že 24. února 1918 odcizili A., B., C., D. a E. jako spolupachatelé M. uzamčené věci v ceně 5000 K, že úmyslně zavdal příčinu k tomuto skutku a dohodl se s pachateli o podíl v zisku a užitku a že tak spáchal zločin spoluviny a účastenství na krádeži podle § 5, 171, 173, 174 II a), c) tr. z. Na základě uvedené obžaloby mohl soud vzhledem k předpisu § 262 tr. ř. uznati obžalovaného vinným podílnictvím na krádeži spáchaným tím, že převedl na sebe věci, jichž se zmocnili pachatelé při loupežné vraždě M. dne 24. února 1918, aniž bylo třeba návrhu obžalobcova, neboť se tím nezměnila totožnost skutku. Stížnost v tomto ohledu nevyslovuje sama žádné pochybnosti.
Naproti tomu nesměl soud bez návrhu veřejného obžalobce odsoudit, obžalovaného, — aniž překročil předpisy §§ 262, 263, 267 tr. ř. —, pro převedení na sebe dalších věcí, pocházejících z jiných krádeží, resp. jichž se zmocnili nahoře uvedení spolupachatelé při jiných příležitostech než při skutku spáchaném dne 24. února 1918, pro který byla na ně podle odůvodnění rozsudku podána obžaloba pro loupežnou vraždu M., neboť v tomto případě nejde o odlišnou právní kvalifikaci a o použití předpisu § 262 tr. ř., nýbrž o samostatné skutky odlišné od onoho, který je postaven pod obžalobu a který jedině mohl tvořili předmět odsuzujícího rozsudku.
Prvý soud uznal podle výroku obžalovaného vinným, že převedl na sebe v únoru 1918 a později v S. koupí nebo výměnou s nahoře jmenovanými revolver a jiné movité věci z krádeže pocházející. V důvodech rozsudku je uvedeno, že se pachatelé loupežné vraždy M. zmocnili částky 200 K na hotovosti, různého šatstva, prádla a revolveru, všeho v ceně asi 5000 K. Soud opíraje se o doznání obžalovaného, že převzal od B. různé věci jako mouku, chléb, kabát a revolver, a o svědectví N., že obžalovaný převzal před vraždou M. i po ní od příslušníků tábora, k němuž patřil svědek, vícekráte kradené věci, má za zjištěno, že obžalovaný kupoval od nich nebo směnil s nimi před 24. únorem 1918 i později opětovně věci na různých místech odcizené, zejména revolver, poživatiny, mouku, chléb a kabát. Jak patrno jak z odůvodnění rozsudku, tak i z výroku, v němž klade rozsudek dobu činu na únor 1918 a později a uvádí vedle revolveru — o němž stížnost doznává, že se ho zmocnili spolupachatelé loupežnou vraždou, o kterou jde — další movité věci, při čemž jsou v důvodech uvedeny jako obžalovaným »na sebe převedené věci« i jiné předměty, než které byly podle výpočtu rozsudku uloupeny u M., uznal prvý soud zřejmě obžalovaného vinným i převedením na sebe věcí, pocházejících z jiných útoků, spáchaných jmenovanými spolupachateli.
Podle záznamu protolu o hlavním přelíčení navrhl veřejný obžalobce odsouzení obžalovaného podle písemné obžaloby, která směřovala jen proti účasti obžalovaného na přivlastnění si věcí odňatých M. při útoku dne 24. února 1918. Poněvadž takto obžaloba nezněla původně na jiný skutek, ani nebyla při hlavním přelíčení rozšířena, porušil soud předpisy §§ 263, 267 tr. ř. tím a potud, pokud uznal obžalovaného vinným, že převedl na sebe i předměty pocházející z jiných (zlodějských) útoků a zavinil zmatek podle čís. 8 § 281 tr. ř., který odůvodňuje zrušení rozsudku, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným, že převedl na sebe kromě věcí, jichž se zmocnili spolupachatelé v rozsudku uvedení při loupežné vraždě M., též věci pocházející z krádeží spáchaných jimi při jiných příležitostech, tudíž jinými skutky neuvedenými blíže v rozsudku, z jehož odůvodnění není ani patrno, které věci z oněch vyjmenovaných v rozsudku pocházejí podle jeho přesvědčení z útoků z 24. února 1918. Důsledkem tohoto zrušení musí se další řízení — jak níže bude dovoženo — omeziti pouze na účast obžalovaného na činu z 24. února 1918, a nesmí se dále vztahovati na věci z této krádeže nepocházející — § 281, čís. 8, a § 288, čís. 3, první věta tr. ř.
Pokud jde o skutek postavený podle toho, co bylo právě uvedeno, jedině pod obžalobu proti A., byla by skutková podstata zločinu podle §§ 185, 186 a) tr. z. dána arci již převedením na sebe revolveru, o kterém se stala výše zmínka, ovšem za předpokladu správnosti rozsudkového výroku, že obžalovaný věděl, že revolver pochází ze zločinné krádeže. Než v tomto směru právě vytýká stížnost rozsudku vadnost s hlediska zmatků podle čís. 5 a 9 a) (správně 10) § 281 tr. ř.
Stížnost poukazuje právem na to, že skutková podstata podílnictví na krádeží (§§ 185, 186, 464 tr. z.) vyžaduje positivní vědomí pachatelovo v době činu; že věc, kterou na sebe převádí, ukrývá nebo zašantročuje, pochází z krádeže vůbec, a jde-li o zločin podílnictví podle § 186 a) tr. z., dále positivní vědomí, že krádež byla spáchána způsobem, který ji činí zločinem z jiného důvodu než z vlastnosti pachatelovy, tudíž znalost některé ze skutečností, pro něž nabývá krádež povahy zločinné. Nestačí, že si byl pachatel vědom, že věc, kterou na sebe převádí, byla nabyta nepoctivým způsobem, nebo že měl důvod považovati ji vzhledem k jejímu původu za nejistou, po případě, že budila podezření, že byla odcizena. Není-li tu vědomí o zlodějském původu věcí, — k jehož odpostatnění není arci třeba, aby podílník znal veškeré podrobnosti krádeže, — nýbrž jen podezření, může jíti jen o přestupek podle § 477 tr. z.
Odůvodnění rozsudku při své kusosti nevylučuje pochybnost, že nalézací soud neměl na zřeteli řečený výklad zákona a neřídil se jím při zjišťování skutkových okolností potřebných k opodstatnění subjektivní stránky činu. Uváděje přímo, že si byl obžalovaný vědom, že věci pocházejí ze zločinné krádeže — v čemž je obsažen i závěr o jeho vědomí, že byly odcizeny vůbec — opírá soud tento závěr o úvahy, že pachatelé nemohli nabýti věcí v rozsudku uvedených poctivým způsobem a že obžalovanému bylo známo, že osoby, od nichž převedl věci na sebe, kradou předměty podobného druhu ve společnosti a většinou v uzamčených místnostech. Skutečnosti a průvody, mající vztah k vědomí obžalovaného v konkrétním případě, nechává rozsudek nepovšimnuty; nevypořádává se s obhajobou obžalovaného, že B. jej ujistil v době činu, že revolver našel v lese, v tom směru, zda věří, že se stalo toto prohlášení B., po případě zda má za věrohodnou obhajobu obžalovaného, že tomuto vyjádření věřil, nýbrž obmezuje se na pouhou reprodukci této obhajoby a výpovědi svědka N., aniž učinil z těchto výsledků hlavního přelíčení přesná a určitá zjištění potřebná k opodstatnění subjektivní skutkové podstaty činu. Dovozuje vědomí obžalovaného o zločinné krádeži jen z toho, že věděl, že osoby, o něž jde, povšechně kradou věci ve společnosti a většinou (tedy ne vždy) v uzamčených místnostech, přehlíží rozsudek dále, že krádež spáchaná ve společnosti nebo na uzamčených věcech je podle § 174 II a), po případě c) tr. z. zločinem jen tehdy, když cena odcizených věcí činí přes 500 Kč a že podílníku musí býti známa i tato hodnota věcí vedle okolnosti, že krádež byla spáchána ve společnosti nebo na věcech uzamčených. Rozsudek nezjišťuje vůbec, že obžalovaný věděl, že se revolveru, po případě dalších věcí, které snad převzal a které pocházely z útoku ze dne 24. února 1918, zmocnili pachatelé útokem, při němž byly odňaty věci v ceně přes 500 Kč, nebo že odnětí věcí jejich držitelce bylo provedeno jinak zločinně (§§ 173—175 tr. z.). Třeba podle zákona platného v době činu činila částka rozhodná pro kvalifikaci podle § 174 II a), c) tr. z. 50 K, dlužno vzhledem k zásadě vyslovené v čl. IX uvoz. zákona k trestnímu zákonu použíti obžalovanému příznivějšího ustanovení § 1 zákona čís. 31/1929 Sb. z. a n.
Tento nedostatek zjištění činí pochybným podřadění skutku obžalovaného pod skutkovou podstatu podílnictví vůbec a zločinu podílnictví podle § 186 a) tr. z. zvláště. Rozsudek trpící touto vadností je stižen zmatky podle čís. 5 a 10 § 281 tr. ř. stížností uplatněnými.

Citace:

Čís. 6115. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 72-75.