NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 541.

Proti rozhodnutí procesního soudu o dohodě, jíž za sporu o rozvod sjednali se manželé na rozvodu dobrovolném, připouštějí se opravné prostředky řízení nesporného.
Je-li úmluva manželů o výživě dětí neodlučitelnou součástí jednotné dohody o vypořádání vzájemných majetkových poměrů manželů, sjednotivších se na dobrovolném rozvodů, pozbývá, odepřel-li opatrovnický soud schváliti onu úmluvu, účinnosti celé ujednání a nelze dobrovolný rozvod povoliti. (Rozh. ze dne 8. června 1920, R I 353/20).
Ve sporu o rozvod uzavřeli manželé smír, jenž, pokud šlo o nezletilé dítky, měl býti dle smíru schválen opatrovnickým soudem, kterýžto soud však schválení odepřel. Soud prvé stolice povolil na to rozvod. Rekursní soud nevyhověl rekursu manželky. Důvody: Jde o dobrovolný rozvod, který se řídí dle předpisů § 103 a 105 obč. zák., třeba že jej předsevzal za příležitosti sporu o rozvod soud, u něhož byl spor zahájen (§ 108 obč. zák.). Dle těchto předpisů však opatření ohledně dětí není podmínkou dobrovolného rozvodu (§ 105 obč. zák.), nýbrž má se soud, rozuměj opatrovnický, o ně postarati podle předpisů § 142 n. zn. obč. zák., který právě předpokládá, že žádné dohody mezi rodiči nebylo docíleno. Předpokládal sice § 8 dv. dekr. ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z. s. dohodu o výživě dětí obligatorně a předpis ten převzal § 7 min. nař. z 9. prosince 1897, čís. 283 ř. z., takže § 142 obč. zák. st. zn. tím byl v tom ohledu derogován. Avšak § 142 obč. z. n. zn., jsa nejmladším ze všech zmíněných předpisů, zbavil všecky starší platnosti a ustanovuje, že soud opatrovnický i dohodu schválenou po případě změniti může, takže mu dohoda, zejména neschválená, nijak prejudikovati nesmí. Když však ho neváže, nemůže býti ani podmínkou rozvodu. Také ve smíru samém nebylo schválení dohody o dětech učiněno podmínkou ujednaného rozvodu. Jestliže tedy dohoda o dítkách schválena nebyla, an ji schválil soud nepříslušný, jenž schválení pak zrušil a příslušný opatrovnický soud schválení potom odepřel, nemá to na platnost dobrovolného rozvodu vlivu, to tím méně, když opatrovnický soud opatření dle § 142 n. zn. obč. z. učinil, čímž dohodu nahradil.
Nejvyšší soud, vyhověv dovolacímu rekursu manželčině, zrušil usnesení obou nižších soudů.
Důvody:
Soud dovolací položiv si především otázku, je-li dovolací rekurs manželky do potvrzujícího usnesení soudu rekursního přípustným, odpovídá k této otázce kladně. Uvážil, že podnět k smíru ze dne 21. listopadu 1919 dala sice žaloba manželčina na manžela o rozvod manželství u zemského soudu v Praze jako soudu procesního, že však tento, zemský soud, vysloviv usnesením ze dne 18. prosince 1918, že se manželům na jejich souhlasnou žádost povoluje rozvod manželství od stolu a lože, nevystupoval již jako soud procesní v řízení sporném (v kterémžto případě dovolací rekurs manželčin byl by ovšem podle § 528 c. ř. s. nepřípustný), nýbrž učinil své usnesení jako soud nastoupivší na místo okresního soudu, jinak dle § 114 j. n. příslušného, v řízení nesporném. Je tedy mimořádný rekurs dovolací za podmínek § 16 čís. patentu ze dne 9. srpna 1854 čís. 208 ř. zák. dopuštěn. Tyto podmínky však jsou dány, neboť rozhodnutí obou nižších soudů odporují zřejmě zákonu. Soud rekursní přehlíží, že § 7 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897 č. 283 ř. zák. (shodují se s §em 8 dvorského dekretu ze dne 23. srpna 1819, čís. 1595 sb. z.) činí povolení dobrovolného rozvodu manželství závislým nejen na tom, že obě strany se shodly o výživě manželky a dětí, nýbrž i na tom, že o rozdělení společného jmění, po případě o jiných vzájemných nárocích manželů jsou zúplna a bezpodmínečně vyrovnány, a že pokud tomu tak není, může se rozvodu dáti místo toliko soudním nálezem z příčin v § 109 o. z. obč. uvedených. Znění soudního smíru manžely dle jednacího protokolu ze dne 21. listopadu 1919 navrženého nedopouští pak žádných pochybností o tom, že navržený smír byl zamýšlen jako celek, a že podstatnou součástí jeho bylo upravení majetkových poměrů manželů vzhledem k nábytku a ostatním věcem. Dohoda manželů v tom směru stala se však za předpokladu opatrovnického schválení tohoto smíru ohledně nezletilých dítek. Toto schválení bylo příslušným okresním soudem podle usnesení ze dne 14. dubna 1920 č. j. N- III 427/18-27 odepřeno, čímž pozbyla ovšem účinnosti a platnosti také dohoda učiněná v odstavcích o upravení majetkových poměrů manželů. I kdyby tedy ustanovení § 7 nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 9. prosince 1897 čís. 283 ř. zák. pokud se dohody o dětech tkne novým §em 142 obč. zák., bylo derogováno, je přece patrno, že o rozdělení společného jmění a o ostatních vzájemných nárocích strany nejsou zúplna a bezpodmínečně vyrovnány, následkem čehož však podle § 7 dočteného nařízení nebylo lze povoliti rozvod oběma manžely souhlasně žádaný, kdyžte by za tohoto stavu věci byla zároveň připuštěna výhrada dalšího soudního jednání o nárocích majetkoprávních, a nezbývá tudíž, než pokračovati k návrhu stran ve sporu o rozvod manželství a skončiti jej rozsudkem. Týž důsledek plyne též z § 105 obč. zák., podle něhož má soud, nepouštěje se v další vyšetřování, povoliti rozvod oběma manželi žádaný jen tehdy, když tito před ním potvrdí, že nejen co do rozvodu, ale i co do podmínek týkajících se jmění a výživy, se shodují, — toto prohlášení (potvrzení) však ve smíru ze dne 21. listopadu 1919 stalo se jen podmínečně a podmínka, kterou manželé měli na mysli, nenastala.

Citace:

č. 541. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 351-353.