Č. 595.

Zabírání bytů: * Ustanovení § 8 č. 9 b) zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. neposkytuje majiteli bytu právního nároku na ponechání místnosti pro dvě služebné osoby.
(Nález ze dne 25. listopadu 1920 č. 11221.)
Věc: V. G. Neumark v Brně (adv. Dr. Karel Šauer z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Brně o zabrání a přikázání obytných místností.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí zrušují se pro vady řízení.
Důvody: Výměrem společného bytového úřadu v Brně ze dne 7. července 1920 čís. 8140 zabrány stěžovateli na základě § 8, bod. 9 zák. z 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. z jeho bytu v Brně, Francouzská ul. 1, dva pokoje a výměrem z 2. srpna 1920 č. 8104 přiděleny s nevyhnutelně nutným příslušenstvím inspektoru státních drah R.
O stížnosti podané do těchto výměrů nejvyšší správní soud uvážil takto:
Je zjištěno a stěžovatelem samým doznáno, že byt jeho má 6 obytných místností a že v něm bydlí stěžovatel, jeho manželka, dvě nedospělé děti, vychovatelka a dvě služebné. Podle § 8, bod 9 ve spojení s § 5 cit. zák. je pro stanovení nezabratelného počtu místností obytných rozhodným počet členů domácnosti. Dle téhož § 5, odst. 3 osoby služebné se k členům domácnosti nepočítají. Stížnost namítá sice, že není v bytě zvláštní místnosti pro přespávání služebných a že musí tedy ponechán býti pro ně zvláště jeden pokoj; než zákon v § 8, bod 9, lit. b) stanoví pro tento případ pouze, že může při nedostatku zvláštních místností pro přespávání služebných býti vždy dvěma služebným stejného pohlaví ponechána jedna místnost, aniž by však straně poskytoval na ponechání její právní nárok; nelze proto spatřovati nezákonného porušení práv stěžovatelových v tom, že žalovaný úřad mu pro jeho dvě služebné zvláštní místnosti neponechal. K námitce, že přibude do domácnosti stěžovatelovy další člen, totiž druhá vychovatelka jeho dětí, nebylo lze přihlížeti již proto, že tato okolnost v předchozím řízení administrativním nebyla uváděna.
Možno tedy pro přípustný rozsah bytu bráti zřetel toliko na stěžovatele, jeho manželku, dvě nedospělé děti a jednu vychovatelku; ježto dvě nedospělé děti čítají se dle § 5/2 za jednu osobu dospělou a domácnost stěžovatelova má tedy 4 dospělé osoby, které ve smyslu § 5, odst. 1, bod 3 mají nárok na 4 obytné místnosti, které stěžovateli vskutku také ponechány, nelze po této stránce zabírací nález shledávati nezákonným.
Stěžovatel namítá však dále, že mu nebyla ponechána ve smyslu § 8. posl. odst. místnost pro uložení nábytku a zařízení ze zabraných pokojů. Tato námitka je sice uplatňována teprve ve stížnosti, přes to však nejvyšší správní soud uznal za nutno k ní přihlédnouti, poněvadž je ze spisů patrno, že se stěžovatelem jednání podle § 11 zákona tak podrobně, jak předepsáno, konáno nebylo, zejména při jednání tom proti předpisu § 11 nebyly mu označeny místnosti, které úřad hodlá zabrati, takže stěžovatel nemohl věděti, ani které ani zejména kolik místností úřad chce zabrati, a nebyla mu tudíž tímto nedostatečným řízením poskytnuta náležitá možnost, aby již v administrativním řízení uplatňoval námitku, že nebylo mu ve smyslu § 8, posl. odst. ponecháno místnosti, kam by uložil nábytek a zařízení z oněch místností, které mu případně budou zabrány.
Pro tuto vadu byla naříkaná rozhodnutí dle § 6, odst. 2 zák. o správním soudě zrušiti.

Citace:

č. 595. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 705-706.