NPD documents search: Váž. tr., 3 (1921)

Čís. 526.

»Shromážděním« více osob ve smyslu § 83 tr. zák. myslí se prostě současné objevení se pokud se týče současná přítomnost více osob vedených týmž úmyslem. Není třeba, by »násilí« ve smyslu téhož paragrafu narazilo na překážky a musilo je vskutku překonati. Poměr § 98 k § 83 tr. zák.
(Rozh. ze dne 1. září 1921, Kr I 636/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Ml. Boleslavi ze dne 9. března 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem podle § 98 lit. a) tr. zák.
Důvody:
Hledě k zjištěnému skutkovému ději přiklonil se zrušovací soud k právnímu názoru generální prokuratury, dle něhož skutek obžalovaných stělesňuje veškeré pojmové znaky zločinu veřejného násilí dle § 83, prvý případ, tr. zák., že na tento trestný čin obžalovaných dopadala by trestová sazba § 84 tr. zák. těžkého žaláře od jednoho do pěti let, tudíž těžší trest, než kterého bylo dle § 100 odstavec prvý tr. zák. na stěžovatele použito, a že proto obžalovaní nemají důvodné příčiny ku stížnosti, kdyžtě jejich čin posuzován byl dle mírnějšího trestního zákona než toho, jehož následkům svým počinem vlastně propadli. Nalézací soud, podřaďuje čin obžalovaných pod trestní zákon, zabýval se pouze násilností a jejím vlivem na svobodnou vůli správce dvoru Gustava A., nechal však nepovšimnutu další stránku věci, zračící se v tom, že násilností proti osobě řečeného správce měla v konečném výsledku býti rušena a byla také skutečně rušena správcova pokojná držba dvoru V. A právě hlavně tím, že násilnost na osobě držitele má dle pachatelova zámyslu býti prostředkem násilného rušení pokojné držby, vyhraněn jest zločin násilného vtržení do cizího nemovitého statku proti zločinu vydírání, vymezenému §em 98 tr. zák. Spočíváť skutková podstata zločinu dle § 83 prvý případ tr. zák. v tom, že pominutím vrchnosti více shromážděnými lidmi ruší se násilným vtržením pokojná držba půdy nebo práv k ní se vztahujících. Shromážděním více osob rozumí se zde prostě současné objevení se, pokud se týče současná přítomnost více osob, vedených týmž úmyslem. Na tom, zda předem o úmyslu svém se smluvili, nezáleží právě tak, jako jest lhostejno, zda úmysl ten všichni projevili slovem či počinem, jenž neponechává o úmyslu tom pochybnosti. Takovýmto počinem může zejména býti, jak stalo se v tomto případě, mlčky projevený souhlas s projevem té nebo těch ze shromážděných osob, jež vystupovala nebo vystupovaly jako mluvčí ostatních. Neprávem proto odmítají ostatní stěžovatelé trestnou spoluzodpovědnost za výroky pronesené k správci A-ovi obžalovaným R-em. Nalézací soud nevychází, pak vytýkají mu shora řečení stěžovatelé s hlediska § 281 čís. 5 tr. ř. ze skutkového předpokladu, že by zjištěné výroky bývaly proneseny všemi stěžovateli. Jediným mluvčím byl i dle rozsudečných důvodů spoluobžalovaný R. Ovšem ale činí rozsudek za výroky ty trestně spoluzodpovědnými i ostatní stěžovatele. Tímto zřejmým právním stanoviskem vysvětluje se dostatek mluva rozsudečných důvodů. Právně pak jest toto stanovisko veskrze ve shodě se zákonem. Zjištěno, že stěžovatelé k R-ovi se připojili, s ním před správce dvoru předstoupili a zde po dobu jednání setrvali. Stěžovatel Č. R-ovi přikyvoval, ostatní stěžovatelé chovali se sice trpně, neprojevili vsak ani slovem, že by se s R-ovou řečí nestotožňovali. Dlužno proto o všech stěžovatelích usuzovati, že uznávali R-a za svého mluvčího. Jsouce vedeni týmž úmyslem a nechavše platiti R-ovy výroky i za své výroky, byli s R-em spolupachateli a jeden každý ze stěžovatelů jest trestně práv z celkového výsledku. Tímto výsledkem bylo, že dostavení se stěžovatelů k správci A-ovi vytvářilo se v násilné vpadnutí do dvoru V., předsevzaté za účelem rušení a vyvrcholivší v rušení pokojné držby dvoru. Činnost stěžovatelů zvrhla se v násilnictví. Stačíť s hlediska § 83, prvý případ tr. zák., když více osob s výslovně nebo konkludentními činy projeveným úmyslem, použíti po případě násilí, vkročí na cizí půdu za okolností, jež činí odpor proti případně hrozícímu násilí marným, ba snad dokonce nebezpečným. Dosti na tom, že držitel byl postaven před přesilu, jež jest s to a o níž právem musí předpokládati, že by byla dosti mocnou, by odklidila překážky, jež by se snad vyskytly. Nevyhledává se však, by násilí narazilo na překážky a musilo je vskutku překonati. V případě, o který se jedná, dostavilo se ku správci dvora všech pět stěžovatelů, tedy zajisté větší počet lidí, tito lidé vystupovali jako zástupci stávkujícího dělnictva a dali nepochybně na jevo, že čin jejich jest jedním z těch násilnických činů, jež tehda činily celkovou situaci ve státě nebezpečnou. Stěžovatelé dali ústy svého mluvčího způsobem, jemuž nebylo lze nerozuměti, na srozuměnou, že úmysl svůj, t. j. zábor dvoru, provedou i přes případný odpor prostředky jim po ruce jsoucími. Vůči této přemoci cítil se správce dvoru a musil se cítiti bezmocným. Prohlásivše dvůr za zabraný a učinivše na místě různá opatření, týkající se správy dvoru, porušili obžalovaní pokojnou držbu dvoru, t. j. pokojný výkon majitelských a držitelských práv správcem A-em. Nešlo tu tedy — jak v odporu se zjištěným stavem věci míní stížnost Josefa R-a — o pouhé informativní jednání a o předběžné vyjednávání. Násilným osobením si držitelských práv byla pokojná držba dvoru porušena a čin dokonán. V tom, že obžalovaní nevyužili později držitelských práv, jež násilně byli na sebe strhli, nelze spatřovati upuštění od zamýšleného záboru. Tento se byl již stal, jen ovoce ze záboru ušlo stěžovatelům.

Citace:

č. 526. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 326-328.