NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2286.

Soud sám, bez znalce, posuzuje přiměřenost účtu právního zástupce vůči zastupované jím straně, nejsa vázán zvyklostmi a sazbami advokátní komory. O přiměřenosti paušálního účtu rozhoduje vzhledem k přiměřenosti jednotlivých položek a celkově požadované odměny.
(Rozh. ze dne 14. února 1923, Rv I 841/22).
V pozůstalostním řízení zavázal se žalovaný dědic smírem, zaplatiti žalující nepominutelné dědičce 750000 Kč a nahraditi jí veškeré výlohy, jež jí vzejdou provedením smíru. Právní zástupce žalobkyně účtoval jí úhrnem 16500 Kč, jichž náhrady domáhala se na žalovaném. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni 11196 Kč a uvedl v důvodech: Žalující strana účtuje odměnu paušálně na 16500 Kč. Aby mohla býti posouzena přiměřenost tohoto paušálního obnosu, nutno přihlédnouti kк položkám za jednotlivé práce účtovaným, neboť pouze dle rozsahu prací s provedením ujednání spojených lze dospěti k úsudku o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti účtované paušální odměny. Soud podrobil proto jednotlivé položky účtu zkoumání, srovnal je s doklady, pokud byly žalující stranou předloženy (s doklady ve spisech) a upravil jednotlivé položky dle námahy a času, jež dotyčné práce vyžadovaly, přihlížeje při tom též k výši obnosu, který byl předmětem ujednání. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně.
Důvody:
Žalobkyně uplatnila dovolací důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s. Onen spatřuje v nepřipuštění důkazu znalci o přiměřenosti požadované odměny a v nedbání zásady, advokátní komorou vyslovené o paušálním odměňování advokátů za práce jimi vykonané. Neprávem. Nelze mluviti o povinnosti soudu, by za všech okolností, tedy i tehdy, když se soudci jeho ustanovením za soudce dostalo veřejného vysvědčení, o jeho právní znalosti, se kterou arciť i na určení advokátových útrat musí vystačiti, znalce přibíral o tom, co posouditi jest jeho odborné a veřejně uznané znalosti, spolehlivě tedy přípustno, což ostatně i dvorský dekret ze dne 4. října 1833 čís. 2633 sb. z. s. uznával. Zrušením tohoto dekretu, jak by snad dovolatelka z povzdálí naznačiti chtěla, uznání takové odborné znalosti soudům odňato nebylo. Jestiť podle motivů (str. 280) soudcovskému uvážení výslovně vyhrazeno, zda ku hodnocení skutkových zjištění (§ 272 c. ř. s.) je zapotřebí znaleckého důkazu. Dovolací soud podle těchto úvah plně sdílí názor odvolacího soudu, že se při posouzeni této rozepře bez znalce obejiti lze. Že by byl odvolací soud nucen práce udánlivě celek tvořící posuzovati paušálně, nebo byl dokonce vázán nařízením, vydaným advokátní komorou, zajisté jen v oboru jejího zákonitého působení, nelze připustiti, poněvadž to by znamenalo odnětí této věci soudům a přikázání řešení jejího advokátním komorám, což snad ani dovolatelka tvrditi nemínila. Druhý důvod spatřuje v tom, že odvolací soud správně nevyložil § 1152 obč. zák. I to neprávem. Zákon mluví o odměně přiměřené. Odvolací soud poznal, že žalobkyni paušálně požadovaná odměna přiměřená není, že tedy soud prvé stolice právem přistoupil ku jejímu určení tak, aby byla s hlediska §u 1152 obč. zák. přiměřenou. I odvolací soud posoudil přiměřenost odměny této jednak jako celku, jednak dle jednotlivých položek. Tím nebyla nijak dotčena možnost, aby advokát žádal odměnu paušálně a úměrně hodnotě věci, naopak tím se dostalo otázce přiměřenosti řešení dvojího, bedlivějšího a spolehlivějšího. Nesejde při tom na tom, zdali »účty« předložila žalobkyně nebo žalovaný, ale na tom sejde, že účty těmi v podrobnostech zobrazen byl odvolacímu soudu rozsah celé odměňované činnosti, tedy že byl pro posouzení přiměřenosti činnosti získán základ, veskrze i v podrobnostech spolehlivý. Dovolatelkou postrádané užití §u 863 obč. zák. a její tvrzení, že při posuzování přiměřenosti mělo býti povšimnuto také »zvyklosti«, totiž obvyklé procentuální sazby dle výše hodnoty předmětu, advokátní komorou schvalované, není odůvodněno §em 1152 obč. zák., ale také by odporovalo podstatě námitek odpůrce, podle nichž právě paušálně požadované odměně byla vytknuta žalovaným nepřiměřenost. Odvolací soud tedy nepochybil, když, maje o přiměřenosti rozhodnouti, nerozhodl o odměně paušálním určením jejím a že se dokonce nedal vázati advokátní komorou a jejími obvyklými sazbami, jak se toho domáhala dovolatelka.

Citace:

Čís. 2286. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 278-280.