Reparační barka.

Není pochyby, že reparační problém je prvotřídním problémem poválečným, Skládá se z několika částí, ale nejdůležitější a nejobtížnější jest realisace. Možno se dohodnouti o tom, kolik možno žádati a kolik možno platiti, poněvadž pro tyto otázky jsou konec konců rozhodné skutečnosti více méně zjistitelné, ale tím není problém vyřešen, zbývá nejobtížnější jeho část: realisace. Třebas tu vlastně jde jen o technické provedení, má tato realisace tak dalekosáhlé účinky hospodářské, že působí vážné starosti nejen dlužníkům, nýbrž i věřitelům. Problém transfer stal se běžným v hospodářských debatách mezinárodních, ale jeho řešení tím přesto nepokročilo. Převody ohromných hodnot nutně s sebou nesou i pravděpodobnost velikých přesunů hospodářských. Jest jisto, že konec konců při vyrovnávání ohromných platů možno platiti jedině vývozem surovin, práce a zboží. Tím by ale vlastně věřitelské státy ubíjely svůj průmysl a podporovaly cizí. Proto nutno počínati si velice opatrně.
K řešení reparačního problému sešla se komise, v níž vystupuje též hlavní interessent Amerika, která se dlouho bránila slučování problému reparačního a spojeneckých dluhů. A přece se zdá, že spojitost těchto dluhů je tak bezprostřední a jeho řešení je takřka na dlani: Spojenci zkrátka a dobře postoupí své pohledávky proti Německu Americe a tím bude věc vyřízena. A přes to jako tak často v hospodářské matematice ani tu neplatí, že dvakrát dvě jsou čtyři. Amerika ani těch peněz, co jí spojenci zaplatili, nemohla upotřebiti doma a proto svou úvěrovou expansi uplatnila v cizině. Německý kapitálový nedostatek, způsobený poválečnou krisí a také reparačními požadavky Americe přišel velice vhod. Půjčovala do Německa tolik, že se to vlastně rovnalo zakupování a proměňovala tak své zlato v hospodářskou substanci nesoucí vysoký užitek. Kompensací reparací a spojeneckých dluhů by tato expanse doznala značného zmírnění. Jest jisto, že i Německo by se jí samo bránilo, poněvadž sahá na jeho hospodářské kořeny, ale je-li nutno platiti za každou cenu, ustupují tyto úvahy do pozadí. Kompensací dluhů věřitelskodlužnický problém se sužuje na Ameriku a Německo. Jistě že by i ostatní státy byly postiženy vývozní expansí Německa, která jest přímým důsledkem jeho reparačních platů, ale hlavní útok hy musila vydržeti Amerika, kdežto, dokud kompensace provedena není, jest věřitelská fronta širší. Pro Ameriku by i klesly vyhlídky úvěrové expanse do Německa, poněvadž by jednak tím živila proti sobě vývozní expansi německou, jejímž skoro výhradným cílem by se stala již jako výhradný věřitel reparační.
Reparační banka měla, jak to její otcové ušlechtile vyjádřili, sanovati Evropu s podmínkou, že zachová mír a bude řádně platiti úroky. To znamená, že reparační banka má dlužné peníze, ať již jsou to reparace nebo spojenecké dluhy, nejen vybírati, nýbrž i umísťovati. Kdyby jejím úkolem bylo peníze pouze vybírati a věřitelům převáděli třeba způsobem velmi složitým tak, aby nedošlo k finančním poruchám, nebyla by to vlastně banka, nýbrž clearinghouse s rozšířenou snad působností, jak to ostatně odpovídá složitosti problému. Jde-li však o to, že peníze mají býti též umísťovány, jest to už opravdovská banka a to s úkoly, které přerůstají současnou mezinárodní hospodářskou úroveň o celou hlavu. Už dávno se sice mluvilo o tom, že by bylo v zájmu ekonomisace mezinárodního peněžního trhu, aby se vytvořilo centrum, které by jednak obstarávalo technickou stránku měnovou, t. j. stabilisaci měn, jednak fungovalo jako clearinghouse mezinárodních platů a konečně by i působilo při umísťování kapitálu. Reparační banka čili, jak se oficielně a správněji jmenuje: banka mezinárodních vyrovnávacích platů by prozatím nebyla takovým universálním centrem, její činnost by byla omezena na výsek mezinárodních transakcí souvisejících s placením reparací a spojeneckých dluhů, avšak není pochyby, že už tato funkce by jí zjednala takovou technickou převahu na peněžním, trhu světovém, že by vykonávala na něj třeba i vliv rozhodující. Tím spíše, když by rozhodující vliv v reparační bance získal činitel, který by měl k disposici i značné prostředky, nemající souvislosti s reparacemi. A o to hlavně jde a to jest také pramenem bezprostředních námitek proti reparační bance: kdo ji povede? Snad by se dalo teoreticky vytvořiti vedení objektivní, v němž, kdyby nebyly zájmy vedlejší přímo vyloučeny, tedy by se aspoň paralysovaly. V praksi však bude rozhodovati síla individuality, tradice, kapitálová potence a pod. V popředí jest ohava z Ameriky, která svou kapitálovou převahou by mohla strhnouti vliv na sebe a do slova zotročiti Evropu. Ale i Amerika má své obavy: jest sice kapitálově silná, jako nikdo nikdy před tím a přece těžiště kapitálového trhu se už dnes téměř nepochybně vrátilo do Londýna. Kdyby i v reparační bance se podařilo anglické tradiční schopnosti strhnouti na sebe rozhodující vliv, znamenalo by to, že by prvenství Ameriky na poli hospodářském bylo ztraceno a s ním i ohromný hospodářský náskok ze světové války a že by dokonce z amerických peněz se obohacoval Londýn a posilovala jeho exklusivnost na světovém peněžním trhu. Že ovšem obavy ostatních zemí nejsou menší, jest samozřejmé. Zejména Francie, jež obratnou politikou dovedla se po delší poválečné pause uplatniti na světovém trhu velice slibně, by sotva se odhodlala vzdáti se své čilé aktivity a dostati se do cizího vleku, nehledě na ostatní státy, z nichž ty nejmenší dostaly by se přímo pod hospodářskou kuratelu reparační banky.
Že by světová banka byla institucí v mnohém směru velmi užitečnou, ba že během doby bude nutno, aby některé úkoly její byly řešeny, o tom není pochyby. Zejména otázky bankovně a měnově technické si mezinárodní řešení vynutí dříve nebo později. Ovšem realisace těchto řešení přináší s sebou sekunderní změny v hospodářské struktuře, které svým významem daleko přesahují své příčiny a které, nebudou-li paralysovány jinak, budou s to býti zárodkem nové světové hospodářské konstrukce, jež jistě nezůstane bez vlivu i na konstelaci politickou.
Lepař.

Citace:

Testament přírodního lékaře. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1935, svazek/ročník 17, číslo/sešit 3, s. 30-30.