NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7682.

Není obranou nepřípustnosti pořadu práva, nýbrž obranou ve věci samé, namítá-li žalovaná dráha proti žalobě poštovního zaměstnance o odškodnění podle zákona o ručení železnic, že jest žalobce pro případ úrazu odkázán na zaopatření podle řádu úrazového zaopatření, uveřejněného ve věstníku ministerstva pošt čís. 17 z roku 1926.
Vznesena-li námitka nepřípustnosti pořadu práva a námitka věcné a místní nepříslušnosti, přichází v úvahu tato námitka teprve po zamítnutí oné.
(Rozh. ze dne 7. ledna 1928, R I 1106/27.)
Žalobce byl poštovním vozkou u poštovního pojezdného. Rozvážeje balíky, byl při přechodu dráhy zachycen vlakem a poraněn. Proti žalobě na československý stát o náhradu škody namítl žalovaný nepřípustnost pořadu práva, jakož i věcnou a místní nepříslušnost dovolaného krajského soudu v M. Soud prvé stolice vyhověl námitkám a odmítl žalobu. Důvody: Jest nesporno, že žalobce byl poštovním kočím, rozvážejícím poštou balíky, a jest prokázáno Antonínem S-em, že žalobce byl u něho jako poštovního pojezdného za kočího u pošty přijat proti čtrnáctidenní výpovědi a že čtvrt roku před žalobcovým úrazem převzal poštovní erár za žalobce placení úrazových příspěvků do úrazovny a že Antonín S. žalobce jako kočího do služby samostatně přijal a jméno jeho poštovnímu ředitelství oznámil. Jde o to, zda jest žalobce pokládati za zaměstnance podniku čsl. pošty, podléhající řádu úrazového zaopatření, jak uveřejněn jest ve Věstníku min. pošt a telegrafů čís. 17 ze dne 10. dubna 1926. Vzhledem k tomu, že podle tohoto řádu jsou jako zaměstnanci pošty i osoby, jež jsou k čsl. poště v nepřímém služebním poměru jako postilioni, poštovní vozkové a poslové, nelze pochybovati o tom, že žalobce jako poštovní vozka, ačkoliv byl přijat do služby poštovním pojezdným Antonínem S-em samotným, musí býti pokládán za osobu v nepřímém poměru k čsl. poště, že podléhá řádu úrazového zaopatření zaměstnanců čsl. pošty a že jest ode dne 1. ledna 1926 pro případ úrazu při provozování podniku pošty, podnikového úrazu, pojištěn státem a má proti správě pošty pro podnikový úraz, o nějž se jedná, nárok, jak uveden jest v řádu úrazového zaopatření zaměstnanců podniku čsl. pošty, který byl vydán po rozumu čl. III. zák. ze dne 10. dubna 1919, čís. 207 sb. z. a n. Podléhá-li však, jak soud má za to, žalobce tomuto řádu, nemá podle čl. I. čís. 4 řádu úrazového zaopatření proti železniční správě nároku ze zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. a, nemá-li nárok z tohoto zákona, jest i soud pro rozhodnutí tohoto sporu místně i věcně nepříslušným, avšak pořad práva jest též nepřípustným, jak jde na jevo z čl. III., VI., IX., X. řádu úrazového zaopatření zaměstnanců podniku čsl. pošty. Rekursní soud zamítl námitky. Důvody: Zjištěné skutečnosti a právní úvahy napadeného usnesení k výroku, že námitce nepřípustnosti pořadu práva se vyhovuje a žaloba se z toho důvodu odmítá, dávají zřejmě seznati, že prvý soud nepokládá žalobní nárok za oprávněný z důvodů hmotněprávních. — Čís. 7682 —
Následkem toho bylo by v každém případě odůvodněno zamítnutí žaloby, tedy rozhodnutí ve věci samé nikoli však nepřípustnost pořadu práva. Žalobou jest uplatňován nárok na náhradu proti podniku železné dráhy provozované použitím živelné síly na základě ustanovení zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. Zda žalobce vůbec nebo do jaké míry k uplatňování tohoto nároku není oprávněn, protože mu nepřísluší nárok na odškodnění na základě úrazového pojišťovacího zákona, může býti rozhodnuto pouze příslušným soudem rozsudkem. Podle § 3 téhož zákona patří žaloba podle volby žalobcovy před obchodní soud, v jehož obvodu žalovaný podnik má své bydliště nebo kde se stala příhoda. Poněvadž se příhoda v dopravě stala nesporně v obvodu krajského soudu v M., jest obchodní senát tohoto soudu věcně i místně příslušným k rozhodování o žalobě. Jest proto napadené usnesení nesprávné i potud, že vyhovuje námitce nepříslušnosti, nehledíc k tomu, že prvý soud nemohl a nesměl rozhodovati o vlastní příslušnosti, pokud věc pokládal za nenáležející na pořad práva, tedy řádným soudům odňatou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu ohledně námitek nepřípustnosti pořadu práva a místní nepříslušnosti, ohledně námitky věcné nepříslušnosti dovolací rekurs odmítl.
Důvody:
Soud prvé stolice omezil jednání na námitky nepřípustnosti pořadu práva a místní a věcné nepříslušnosti. Rozhodnutí o těchto námitkách vydal správně podle předpisu § 261 c. ř. s. ve formě usnesení, z čehož je patrno, že ve věci samé nerozhodl, neboť, kdyby byl rozhodl ve věci samé, byl by musil rozhodnouti rozsudkem. Tolik po stránce formální. Ve věci samé byla námitka nepřípustnosti pořadu práva soudem rekursním zamítnuta právem, neboť žalobce domáhá se podle obsahu žaloby na žalovaném náhrady škody z úrazu z důvodu zákona o ručení železnic. K rozhodování o těchto nárocích žalobcových jsou podle § 1 j. n. povolány řádné soudy, pokud věc tato nebyla přikázána zvláštními zákony jiným úřadům neb orgánům. Žalovaný ani netvrdí, že zvláštními zákony rozhodování o žalobcových nárocích uplatňovaných žalobou bylo odňato pravomoci soudů, nýbrž tvrdí jen ve věci samé, že v tomto případě jest použití zákona o ručení železnic vyloučeno, poněvadž žalobce jest na základě výnosu ministerstva sociální péče ze dne 2. ledna 1926 č. 13152-IV.-Fl. platného od 1. ledna 1926 odkázán pro případ úrazu na zaopatření na podkladě řádu úrazového zaopatření, uveřejněného ve věstníku ministerstva pošt a telegrafů pod číslem 17 z roku 1926, podle něhož (čl. I. čís. 4) nemají osoby, jimž přísluší nárok na zaopatření dle tohoto řádu, proti železniční správě nárok ze zákona ze dne 5. března 1869, čís. 27 ř. zák. (zákon o ručení železnic). Z tohoto skutkového stavu jest patrno, že žalovaný proti nárokům žalobcovým nevznáší ve skutečnosti námitku nepřípustnosti pořadu práva ve smyslu ustanovení § 1 j. n., nýbrž že svým přednesem uplatňuje proti oprávněnosti žalobní prosby námitky jen z důvodu hmotněprávního. Soud rekursní vystihnuv význam přednesu žalovaného v prvé stolici ohledně námitky nepřípustnosti pořadu práva, zamítl námitku tuto a rozhodnutí jeho odpovídá jak věci, tak i zákonu. Za tohoto stavu věci netřeba v tomto období sporu řešiti otázku platnosti a závaznosti řádu úrazového zaopatření poštovních zaměstnanců a poukaz žalovaného na rozhodnutí tohoto soudu čís. 3087 sb. n. s. pozbývá významu, ba spíše svědčí proti žalovanému, neboť tam rozhodnuto bylo o nárocích železničního zaměstnance z důvodu náhrady škody ve smyslu zákona o ručení železnic pořadem práva, z čehož plyne, že pořad práva ani v projednávaném případě není vyloučen. Pokud jde o námitku místní a věcné nepříslušnosti dovolaného soudu, přichází v úvahu teprve po zamítnutí námitky nepřípustnosti pořadu práva. Soud rekursní také o námitce místní nepříslušnosti správně rozhodl, neboť, an pořad práva není vyloučen, jest k rozhodování o žalobcových nárocích místně příslušným krajský soud v M. (obchodní senát), u něhož žaloba byla podána. Ve směru tomto stačí stěžovatele poukázati na správné, stavu věci a zákonu vyhovující odůvodnění napadeného usnesení. O námitce věcné nepříslušnosti bylo rekursním soudem rozhodnuto konečně (§ 45 j. n.) a bylo proto dovolací rekurs v tomto směru odmítnouti.

Citace:

č. 7682. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 35-37.