Čís. 15209.
V otázce, zda jest podle § 261, odst. 6 c. ř. s. postoupiti námitky proti mimosoudní výpovědi příslušnému soudu, jest dovolací rekurs proti změňujícimu usnesení rekursmho soudu přípustný.
Námitky podané proti mimosoudní výpovědi u nepříslušného soudu nelze postoupiti příslušnému soudu podle § 261, odst. 6 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 20. května 1936, R I 451/36.) Prvý soud vyhověl námitce místní nepříslušnosti soudu a postoupil námitky proti mimosoudní výpovědi k návrhu žalovaného podle § 261 (6) c. ř. s. soudu podle jeho mínění příslušnému. Rekursní soud návrh na postoupení námitek podle § 261 (6) c. ř. s. místně příslušnému soudu zamítl a námitky proti výpovědí odmítl z důvodů: Prvý soud neprávem vydal napadené usnesení přehlédnuv, že podle § 261, odst. 6 c. ř. s. žalobce může navrhnouti postoupení spisů soudu žalobcem uvedenému, namítá-li žalovaný nepříslušnost. O takový případ však zde nešlo, neboť žalobce odůvodnil návrh na odmítnutí námitek opřev se o ustanovení § 566 c. ř. s., kterýž předpis jedině v damém sporu přichází v úvahu. Když pak žalovaná strana námitky proti ústní miímosoudní výpovědi podala — třeba včas — proti předpisu § 566 c. ř. s. u soudu, v jehož obvodě najatý byt neleží, výpověď nabyla moci a námitky bylo odmítnouti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Předmětem rozhodnutí odvolacího soudu nebyla »otázka příslušnosti (čl. I č. 5 zák. č. 251/34), nýbrž otázka, zda lze podle § 261, odst. 6 c. ř. s. postoupiti námitky proti mimosoudní výpovědi soudů příslušnému. Jest tedy dovolací rekurs proti změňujícímu usnesení rekursního soudu dovolen, ale není oprávněn. Podle § 261, odst. 6 c. ř. s. může žalobce, namítá-li žalovaný nepříslušnost, navrhnouti, aby soud pro případ, že by námitce dal místa, postoupil žalobu soudu žalobcem uvedenému. Avšak v souzeném případiě namítli nepříslušnost dovolaného soudu žalobci jako strana vypovídající (§ 571, odst. 2 c. ř. s.), kdežto postoupení spisů podle § 261 c. ř. s. příslušnému okresnímu soudu navrhla žalovaná. První soud vydal sice usnesení, že se námitce nepříslušnosti, vznesené žalující stranou, vyhovuje a že se námitky žalované proti mimosoudní výpovědi postupují podle § 261, odst. 6 c. ř. s. příslušnému okresnímu soudu, leč ve skutečnosti nešlo o usnesení podle § 261, odst. 6 c. ř. s., jehož předpokladů tu nebylo. Rekurs proti dotčenému usnesení prvního soudu nebyl: proto ani podle novelisovaného znění § 261 c. ř. s. vyloučen (obdobně rozh. čís. 526, 2609 Sb. n. s.). V souzeném případě šlo výhradně o řešení otázky, jak jest postupovati, byly-li podány námitky proti mimosoudní výpovědi u soudu nepříslušného. Podle § 566 c. ř. s. jest podati námitky proti mimosoudní výpovědí) ve lhůtách tam uvedených u soudu, v jehož okresu najatý předmět leží. Podáním námitek zahajuje se sporné řízení podle § 571 c. ř. s., ale jen tehdy, když námitky byly podány podle předpisu § 566 c. ř. s., totiž u soudu v této příčině příslušného. Pak se výpověď pokládá za žalobu (§ 571, odst. 2 c. ř. s.) a námitky za přípravný spis, o němž se ustanoví rok k ústnímu jednání (plen. usn. čís. 10807 Sb. n. s.). Žalobci namítali hned při prvním ústním roku, že námitky nebyly podány u příslušného soudu, což žalovaná také výslovně uznala. Její námitky nebyly proto způsobilé, aby o nich bylo zahájeno řízení podle § 571 c. ř. s.