NPD documents search: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 2967.

Ustanovení § 157 druhá věta tr. zák. vyhledává, by několik (aspoň dva) lidí společně zle nakládalo s jednou nebo více jinými osobami, aniž měli vědomí společného úmyslu nepřátelského. Lze-li zjistiti, kdo těžké zranění způsobil, přičte se zločin jemu a ostatní jsou po případě spoluvinníky podle § 5 tr. zák.; nelze-li onu okolnost zjistiti, dlužno každému, kdo na poraněného v nepřátelském úmyslu ruku vztáhl, přičítati zločin podle § 157 tr. zák., a to i tenkráte, je-li jisto, že od něho těžké uškození nepochází.
»Vztažením ruky« rozumí zákon každé útočné jednání proti tělu; o »zlém nakládání« předpokládá, že se dělo in continuo, neb aspoň bez delšího přerušení.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1927, Zm II 268/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných db rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 1. dubna 1927, jímž byli stěžovatelé uznání vinnými zločinem těžkého poškození na těle podle § 157 odst. druhý tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po stránce hmotněprávní uplatňuje zmateční stížnost zmatek podle čís. 9 a) po případě 10 § 281 tr. ř., spočívající prý v tom, že nalézací soud na základě výpovědi svědka K-a mohl prý vžiti za prokázáno pouze, že obžalovaný Ch. způsobil K-ovi jen lehké ublížení na těle; poněvadž naproti tomu prý není prokázáno, že mu některý ze tří obžalovaných skutečně nalomil žeberní kost a tím způsobil poranění, jež lékaři jedině označili jako těžké, byli prý všichni tři neprávem odsouzeni pro zločin podle § 157 tr. zák. Podle názoru zmateční stížnosti měl býti odsouzen Ch. pouze pro přestupek § 411 tr. zák., po případě (kdyby soud uznal, že zavinil, že si K. pádem na zem nalomil žebro, pro přečin -— správně snad přestupek — podle § 335 tr. zák., druzí dva obžalovaní měli býti sproštěni pro nedostatek objektivní skutkově podstaty § 157 tr. zák. Zmatek podle čís. 10 § 281 tr. ř. jest prý odůvodněn také proto,, že nutným předpokladem použití § 157 tr. zák., který předpokládá zlé nakládání, jest, by bylo zjištěno, že obžalovaní na poraněného alespoň vztáhli ruku; svědek K. udal pouze, že se na něho obžalovaní sápali. Z pouhého sápání nelze však usuzovali, že ho také bili; sápání samo není prý zlým nakládáním. Než zmateční stížnost není z největší části provedena po zákonu, poněvadž nevychází ze skutkových předpokladů rozsudku, nýbrž z odchylně sestrojeného děje, získaného libovolným hodnocením výsledků řízení ve směru pro obžalované příznivém; pokud obsahuje věcné námitky, jest neodůvodněna, v odstavci a) vůbec neprovádí hmotněprávního zmatku. V jednotlivostech budiž uvedeno: Soud nalézací zjistil formálně bezvadně, 1. že všichni tři obžalovaní 16. ledna 1926 společně štachetami od plotu napadli Adama K-u, bušili jimi do něho a zmizeli; 2. že ho všichni tři napadli a bili štachetami v nepřátelském úmyslu, 3. že následkem tohoto zlého nakládání utrpěl K. mimo jiné i nalomeninu kosti žeberní na hřbetě v pravé části lopatkové, jež je sama o sobě těžkým poškozením na těle a 4. že se nedá zjistiti, kdo ze tří obžalovaných toto těžké poranění způsobil, a že také není bezpečně prokázáno, že byli pachatelé předem dorozumění a jednali ve společném zlém úmyslu nepřátelském. Toto zjištěné jednání obžalovaných bylo právem podřaděno pod ustanovení § 157 tr. zák. druhé věty, které vyhledává, by několik (aspoň dva) lidí společně zle nakládalo s jednou nebo více jinými osobami předpokládajíc, že neměli vědomí společného úmyslu nepřátelského, — jinak by to bylo vědomé spolupachatelství a každý pachatel by zodpovídal za celý výsledek podle obecných zásad § 134, 140, 152—156 tr. zák., a byl-li útok napřed smluven, podle § 155 d) tr. zák. Lze-li zjistiti, kdo při takovém zlém nakládání způsobil těžké poranění, přičte se zločin tomu, kdo způsobil těžké ublížení; ostatní pachatelé jsou podle okolnosti spoluvinníky podle § 5 tr. zák. Nelze-li zjistiti, kdo způsobil těžké ublížení, jako je tomu v souzeném případě, dlužno každému, kdo na poraněného v nepřátelském úmyslu ruku vztáhl, přičítati zločin těžkého ublížení na těle podle § 157 tr. zák., a to i tenkráte, kdyby bylo jisto, že od něho těžké uškození nepochází. Vztažením ruky rozumí zákon každé útočné jednání proti tělu (tu bušení a bití štachetami), o zlém nakládání se předpokládá, že se dělo in continuo neb aspoň bez delšího přerušení. Tyto všechny předpoklady jsou tu a plynou z předchozích zjištění nalézacího soudu. Ježto pak zjištěný děj u všech obžalovaných naplňuje skutkovou podstatu zločinu podle § 157 odst. druhý tr. zák., nebylo místa k úvaze, zda se dopustili všichni nebo některý z nich pouze přečinu správně přestupku podle § 335 tr. zák. nebo pouhého přestupku § 411 tr. zák. Pokud zmateční stížnost tento názor projevuje, vycházejíc při tom z předpokladů v rozsudku neobsažených, že obžalovaný Ch. způsobil K-ovi jen lehké ublížení ha těle, po případě, že zavinil, že si K. pádem na zem nalomil žebro, že není zjištěno, že obžalovaní na poraněného alespoň vztáhli ruku, a že mu některý z nich zlým nakládáním způsobil těžké poranění, — nezasluhuje povšimnutí. Odsuzujícímu rozsudku nelze vytknouti právní omyl v žádném směru. Bylo proto zmateční stížnost dílem jako neodůvodněnou, dílem jako po zákonu neprovedenou zavrhnouti.

Citace:

Čís. 2967. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 842-844.