Čís. 12209.
Ochrana nájemců (zákon ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n.).
Předpis § 22 (2) zákona, podle něhož nelze zpět žádati přeplatek na nájemném za dobu minulou, vztahuje se i na přeplatky z doby před 1. dubnem 1928, nebylo-li jich vrácení žalobou uplatněno do 31. března 1928. Lhostejno, z jakého důvodu nebyla žaloba včas podána.
Připojení se poškozeného k trestnímu řízení podle zákona ze dne 17.října 1919, čís. 568 sb. z. a n. (a zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 80 sb. z. a n.), nemůže nahradili včasné uplatněni nároku na vrácení přeplatku v řízeni civilním.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1932, Rv I 1016/31.) Žalobou, podanou teprve dne 21. března 1930, domáhal se nájemník vrácení přeplatků na nájemném za léta 1921 až 1927. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Nejvyšší soud vyložil již v rozhodnutí čís. 9019 sb. n. s. a pak ještě v četných jiných, že se předpis § 22 (2) zákona o ochraně nájemníků ze dne 28. března 1928 čís. 44 sb. z. a n., podle něhož nelze zpět žádati přeplatek na nájemném za dobu minulou, vztahuje i na přeplatky z doby před 1. dubnem 1928, nebylo-li jich vrácení žalobou uplatněno do 31. března 1928; bylo to zevrubně vyloženo jak z doslovu zákona, tak z úmyslu zákonodárcova a stačí odkázati dovolatele na důvody zmíněného rozhodnutí. Právní posouzení nižších soudů, které z tohoto důvodu žalobu zamítly, jest tedy správné. Z toho, co uvedeno, jde již také najevo, že k rozhodnutí sporu nebylo třeba prováděti důkazy o tom, proč žalobce dříve svůj nárok neuplatnil, a, zda se již před tím připojil jako soukromý účastník k trestnímu řízení proti žalovaným pro přečin lichvy. Zákon chtěl ohledně činžovních přeplatků za dobu minulou, pokud nebyly do 31. března 1928 žalobou uplatněny, ukončiti dosavadní nejistý právní stav mezi pronajímateli a nájemníky a nerozeznává, z jakého důvodu nebyla žaloba včas podána. K vývodům dovolání, provádějícím důvod neúplnosti řízeni, jest dodati jen ještě toto: Připojil-li se poškozený k trestnímu řízení podle zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n. (a zákona ze dne 25. dubna 1924 čís. 80 sb. z. a n.), má to podle § 17 v zápětí, že, byl-li pachatel odsouzen, má býti jednání podle volby poškozeného prohlášeno za neplatné nebo má býti Jen snížena cena na příslušnou míru. Předpokladem jest tedy odsouzení pachatele a rozhoduje se v řízení trestním i o soukromoprávných nárocích. Připojení se k trestnímu řízení nemůže však nahradili včasné uplatnění nároku v řízení civilním. Jest podržeti na mysli, že nejde snad o promlčení nároku a o přetržení promlčení, nýbrž o zákonné odnětí nároku vzniklého za dřívějšího práva a vyloučení možnosti, by soud přiřkl žalobci nárok, jehož tu již není.