Čís. 1292.

Ideální souběh zločinu veřejného násilí dle §u 81 tr. zák. se zločinem vraždy.
(Rozh. ze dne 8. října 1923, Kr II 415/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku porotního soudu v Olomouci ze dne 7. července 1923, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonané vraždy prosté dle §§ 8, 134 tr. zák., zločinem veřejného násilí dle §u 81 tr. zák., zločinem nedokonané krádeže dle §§ 8, 171, 173, 174 II. a), c), 176 II. a) tr. zák., přestupkem tuláctví dle §u 1 zákona ze dne 24. května 1885 č. 89 ř. zák., přestupkem dle §u 36 nař. ze dne 24. října 1852 č. 223 ř. zák. a přestupkem dle §u 312 tr. zák.
Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti č. 9 §u 344 tr. ř., zmateční stížnost namítá, že odpověď porotců k 1. а 3. hlavní otázce je nejasná a si odporuje. Námitka je neodůvodněna. Porotci zodpověděli 1. hlavní otázku: »Jest obžalovaný vinen, že v noci na 31. prosince 1922 v H. v úmyslu, by civilního strážníka Františka N-a usmrtil, proti němu 5 ran z browningu vystřelil, tedy čin ku skutečnému vykonání vedoucí předsevzal, zločin však jen náhodou dokonán nebyl?«, 9 hlasy ano, 3 hlasy ne. 3. hlavní otázku: »Jest obžalovaný vinen, že v noci na den 31. prosince 1922 v H. civilnímu strážníku Františku N-ovi, tedy osobě v §u 68 tr. zák. jmenované, ve výkonu služby v tom úmyslu, by výkon ten, totiž zatčení obžalovaného, byl zmařen, skutečným násilným vztažením ruky se zbraní se zprotivil?«, 12 hlasy ano. Zmateční stížnost míní, že oba trestné činy i otázky, k nim se vztahující, sobě navzájem konkurují a že čin stěžovateli za vinu kladený, při němž prý stěžovatel nemohl míti dvojí zlý úmysl, nýbrž pouze zlý úmysl jediný, může býti pouze jedním činem trestným, nikoli dvěma činy trestnými. Dle názoru zmateční stížnosti měli porotci, dospěli-li k přesvědčení, že stěžovatel střílel na Františka N. v úmyslu, by ho usmrtil, zodpověděti 3. hlavní otázku záporně, a naopak, přisvědčili-li k 3. hlavní otázce, odpověděti záporně k 1. hlavní otázce. Toto právní hledisko zmateční stížnosti je zřejmě mylné. Obě hlavní otázky, proti nimž směřuje námitka, dány byly porotcům v souhlasu s obžalovacím spisem, vzneseným na stěžovatele v dotyčném směru jednak pro zločin nedokonané vraždy dle §§ 8, 134, tr. zák., jednak pro zločin veřejného násilí ve smyslu §u 81 tr. zák. Tento postup porotního soudu vyhovuje předpisu §u 318 tr. ř. a dle protokolu o hlavním přelíčení neučinil ani obžalovaný ani jeho obhájce návrhu na změnu otázek ve smyslu §u 316 tr. ř. Oba trestné činy, jichž skutkové podstaty došly výrazu jak v obžalovacím spise tak v obou hlavních otázkách, založeny byly arci jedním a týmž skutkem stěžovatelovým. Obžalovací spis i otázky jsou zřejmě na stanovisku, že se obžalovaný civilnímu strážníku Františku N-ovi ve výkonu služby v úmyslu, by výkon ten, totiž jeho zatčení, byl zmařen, zprotivil skutečným násilným vztažením ruky, které spočívalo v tom, že proti jmenovanému strážníku vystřelil z browningu 8 (5) ran v dalším úmyslu, by ho usmrtil. Toto stanovisko dlužno plně schváliti. Skutkem, z něhož byl obžalovaný obviněn, byly porušeny dva zcela různé právní statky, jednak osobní tělesná integrita Františka N-a, jednak veřejný zájem, vyžadující, by osobám, konajícím úřad, službu nebo vrchnostenský příkaz, dostávalo se proti útokům na ně podnikaným zvýšené ochrany; skutek obžalovaného zahrnuje v sobě veškeré zákonné znaky samostatných, na sobě vzájemně naprosto nezávislých skutkových podstat obou trestných činů, pro něž na obžalovaného vznesena byla obžaloba a na něž znějí obě hlavní otázky, a to jak po stránce objektivní, tak zejména i ve směru subjektivním. Neprávem dovozuje tudíž zmateční stížnost, že stěžovatel mohl míti pouze jediný, nikoli dvojí zlý úmysl. Je pak na bíledni, že by pouhým stíháním a odsouzením obžalovaného pro zločin nedokonané vraždy nebyly došly výrazu ony složky jeho skutku, které současně zakládají skutkovou podstatu zločinu dle §u 81 tr. zák., a že by stejně nebyla jeho stiháním a odsouzením jen pro zločin posléz uvedený vyčerpána ona stránka jeho skutku, která jej zároveň kvalifikuje jako zločin nedokonané vraždy. Jde tu o přímo typický případ ideálního souběhu dvou činů trestných. Ony dvě hlavní otázky se s hlediska těhto úvah nikterak nevylučovaly, nýbrž byly naopak, vzájemně se doplňujíce, dle zákona vedle sebe úplně na místě, a byly též porotcům právem dány. Proto odpovídá zajisté i kladná odpověď porotců k občina otázkám plně zákonu a o její nejasnosti nebo vnitřním rozporu nemůže býti řeči.

Citace:

č. 1292. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 396-398.