Čís. 4361.

Léčebné prostředky (§ 1325 obč. zák.) musí voliti poškozený kromě skutečné potřeby také vzhledem ke svým majetkovým poměrům a svému postavení. Škůdce není povinen zaplatiti léčební útraty sám bezprostředně.
(Rozh. ze dne 12. listopadu 1924 Rv II 580/24.) Žalobce domáhal se na žalovaném náhrady škody za tělesné poškození. Požadoval útraty lékaře 2356 Kč, za léky 40 Kč, ušlý výdělek 160 Kč, za plat ošetřovatelce 120 Kč a bolestné 1000 Kč. Procesní soud prvé stolice přiznal žalobci pouze léčební útraty 222 Kč, ušlý výdělek 120 Kč a bolestné 500 Kč. Odvolací soud k odvolání žalobcovu rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení právní v tom, že odvolací soud nevyložil správně pojmu »léčebních útrat« v §u 1325 obč. zák., uznav, že způsob léčení a výlohy tím vzniklé musí odpovídati jednak majetkovým poměrům poškozeného, jednak jeho postavení v životě, a odvodiv z toho, že se měl dovolatel za zjištěného stavu věcí dáti léčiti ve veřejné nemocnici, nikoli doma, kde není lékaře, a nejbližší lékař je 1 1/2 hodiny vzdálen, a přiřknuv dovolateli jenom takové útraty léčebné, které by musily býti vynaloženy, kdyby se byl dal ošetřovati ve veřejné nemocnici. Dovolatel míní, že tento právní názor odporuje úplně demokratismu, že ani chudobnému člověku nemůže býti upíráno právo, by se dal léčiti lékařem, jemuž důvěřuje, zvláště, když se, jako všichni venkovani, zpravidla strachuje nemocničního léčení a když také byl již v horečce, pocházející z nastávajícího zápalu plic, následku to pohmoždění hrudi žalovaným. Dovolatel míní dále, že je pro posouzení této věci lhostejno, že nebylo prokázáno, zda útraty Dra M-а v částce 2356 Kč, léky v částce 40 Kč a za ošetřování Anně Č-ové 120 Kč již zaplatil, poněvadž pro chudobu tyto částky vůbec nemohl a nemůže zaplatiti. Dovolatel odvozuje toto své mínění z doslovu §u 1325 obč. zák., poněvadž se tam praví: »v. z. o., § 1325« na rozdíl od »nahraď mu výdělek«. Dovolání není opodstatněno. Poškozený nemůže náklady, shrnuté v §u 1325 obč. zák. ne dosti přiléhavě obratem »léčebné útraty«, ačkoli jsou tím rozuměny útraty nemoce vůbec, totiž všechny náklady, způsobené nemocí (proto po případě i opatření prothes), přeháněti do té míry, aby bylo zřejmo, že mu při tom docela nezáleží na penězích, nýbrž musí se po této stránce zachovati s hospodárnou uvážlivostí, a potud arci musí také míti zřetel i na své majetkové poměry a vžité zvyklosti svého prostředí. Byť i měl nárok, aby užil všeho, co by posloužilo jeho uzdravení a zmírnění jeho bolestí, a to i tehda, kdyby jeho majetek nestačil na opatření takových věcí, přece jen míra jeho, jím na škůdcův účet použitých prostředků léčebných musí býti obmezena kromě skutečné potřeby také jeho majetkovými poměry a jeho postavením v životě. Odvolací soud zcela správně vyslovil, že dovolatel za zjištěného stavu majetkového a podle místních poměrů — když je lékař vzdálen 1 1/2 hodiny cesty — neměl se dáti léčiti lékařem v domácnosti, když toto léčení bylo spojeno s nákladem, s hospodářského hlediska neomluvitelným, nýbrž, že měl voliti lacinější a vhodnější léčbu ve veřejné nemocnici. Proto právem odvolací soud přisoudil dovolateli náklady jenom takové, jaké by mu vzešly, kdyby se dal ošetřovati ve veřejné nemocnici, do které se mohl, jak dále bylo zjištěno, dáti bez újmy zdraví převésti. Dovolatel neprávem těží z doslovu §u 1325 obč. zák., jak je uvedeno nahoře, neboť změna ve výrazu »bestreitet, ersetzt, bezahlt« má jen stylistické důvody, a bylo by slovíčkářským, protismyslným a §u 6 obč. zák. příčícím se výkladem, kdyby ze stylistické krasochuti zákonodárcovy mělo býti odvozováno, že škůdce musí léčebné útraty zaplatiti sám bezprostředně.

Citace:

č. 4361. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 602-604.