NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 3438.

Vodné nepožívá na nemovitostech zákonného (přednostního) práva zástavního (§ 216 čís. 4 ex. ř.).
(Rozh. ze dne 29. ledna 1924, R I 23/24.)
V řízení o rozvrhu výtěžku za exekučně vydraženou nemovitost nevyhověl exekuční soud žádosti obce, by jí bylo přiznáno dlužné vodné. Rekursní soud usnesení potvrdil. Důvody: Dle §u 216 ex. ř. je z rozdělovací podstaty v přednostním pořadí zapraviti mimo daň s přirážkami a poplatky z převodu i jiné dávky z nemovitosti z posledních tří let přede dnem příklepu, které podle platných předpisů požívají zákonného zástavního nebo přednostního práva. Není pochybnosti, že v tomto případě jde o obecní dávku veřejnou, jejíž vybírání bylo obecním zastupitelstvem usneseno a, jak z přihlášky dávky té k řízení dražebnímu, potvrzené expositurou okresní politické správy vyplývá, povoleno výnosem zemského správního výboru a jak dále z ověřeného opisu pravidel o vybírání vodného ze dne 15. července 1922 je patrno, usnesením vládním republiky Československé ze dne 7. prosince 1922 povoleno bylo co do doby od 1. října 1922 na dále. Dle ustanovení oněch pravidel ukládá se vodní dávka majitelům nemovitostí jako takovým a jde tedy o dávku z nemovitostí. Poněvadž se žádá dávka pouze za léta 1922 a 1923, jest zřejino, že není účtována za dobu delší tří let. Soud rekursní však nemůže přisvědčiti názoru rekurentky, že dávka tato dle platných předpisů požívá zákonného práva zástavního nebo přednostního na nemovitosti, bez kteréžto podmínky nemají ani dávky veřejné nároku na úhradu ve výsadním pořadí. Není zákonného předpisu, který by dávce vodní propůjčoval zákonné právo zástavní nebo přednostní. Dávku vodní možno zavésti s vyšším povolením dle zákona ze dne 24. října 1899, čís. 97 z. zák., kterýž nestanoví nic podobného; z jeho čl. 1. (§ 89) úsudkem z opaku naopak plyne, že tuto dávku nečítá mezi přirážky k daním přímým. V posledním odstavci téhož článku se praví, že dávku vymáhá obecní starosta prostředkem exekuce na věci movité. Ani zákon ze dne 12. srpna 1921 čís. 329 sb. z. a n. nepřiznal vodní dávce zákonného práva zástavního nebo přednostního. Rozeznávát’ v §u 24 mezi t. zv, »příspěvky« (§ 26, 27), »poplatky« (§ 28) a »dávkami« (§ 30, 31, 33, 34, 35, 38); mezi dávkami rozeznává přirážky ke státním daním a samostatné dávky; přirážky dělí na přirážky k přímým daním, přirážky k daním spotřebním a přirážky k poplatku státnímu z převodu nemovitosti. Kdežto o přirážkách k daním státním praví v §u 42 odstavec prvý, že výpočet, předpis a vybírání jich děje se týmiž orgány, které jsou pověřeny vybíráním příslušných daní státních, a v odstavci pátém že jsou splatny s příslušnou daní státní a že o jich vymáhání a promlčení platí vůbec stejné předpisy jako pro státní daň, k níž se přirážka vybírá, stanoví § 41 a 44, že příspěvky, poplatky a samostatné dávky předpisuje a vybírá starosta a že pouze o řízení exekučním (při jich vymáhání) platí tytéž předpisy, jako pro dobývání nezaplacených daní přímých; že pak zákon rozeznával zejména také co do věcného ručení mezi jednotlivými druhy dávek a příspěvky i poplatky, vysvítá z toho, že v §u 33 o přirážce ke státnímu poplatku z převodu nemovitosti výslovně stanoví, že o »osobním a věcném ručení« atd. platí obdobně zákonné předpisy o státním poplatku, kdežto u poplatků ve smyslu shora uvedeném podobného předpisu nemá. Vodné dle §u 28 patří mezi »poplatky«, které se vybírají jako náhrada za užívání zařízení vodovodního, zřízeného a udržovaného v zájmu veřejném, a dle uvedeného není mu tedy přiznáno zákonné právo zástavní ani přednostní. Stanoví-li pravidla o vybírání vodného v §u 1 písm. a), že při budovách, podrobených dani činžovní, je platiti vodné ve způsobě přirážkу z přiznaného a od úřadu pro berně upraveného hrubého nájemného, není tu tohoto označení »přirážky« užito ve smyslu přirážek, o kterých jedná zákon v §u 30 a 31. O vodní dávce nelze také tvrditi, že je příspěvkem konkurenčním, jaký má na mysli dvor. dekret ze dne 4. srpna 1836, čís. 113 sb. z. s., protože se nerozepisuje na občany dle výše předepsaných daní, nýbrž buď dle výše nájemného, nebo dle plochy, kterou místnosti nebo zahrady zaujímají anebo konečně dle množství spotřebované vody.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Není sice pochybnosti vzhledem k ustanovení čl. 1. poslední odstavec zákona ze dne 24. října 1899, čís. 97 z. zák. a §u 44 (3) zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n., jakož i vzhledem k pravidlům o vybírání vodného rekurentkou na základě usnesení obecního zastupitelstva a schválení zemským správním výborem, pokud se týče vládou platně vydaným, že vodné, o které se jedná, je veřejnou dávkou, avšak z toho nenásleduje, že tomuto vodnému přísluší při rozvrhu nejvyššího podání za prodanou v exekuční dražbě nemovitost právo přednostní, a rekursní soud, uznav takto v napadeném usnesení, nepochybil. Zcela správně poukazuje rekursní soud k odůvodnění svého názoru na ustanovení §u 216 čís. 2 ex. ř., podle něhož zapraví se z rozdělovači podstaty ne déle než 3 léta zadrželé daně, převodní poplatky a veřejné dávky z nemovitosti placené, v přednostním pořadí tehdy, přísluší-li jim dle platných předpisů zákonné zástavní nebo přednostní právo. Nestačí tedy k přednostnímu přikázání, že dávka je veřejná, nýbrž nutno, by k tomu přistoupil ještě zvláštní předpis, přednostní právo dávce přiznávající. Jak dovodil již rekursní soud, takového předpisu, co se týče vodného není. Nepřiznává mu přednostního práva ani zákon ze dne 24. října 1899, čís. 97 z. zák., ani zákon ze dne 12. srpna 1921 čís. 329 sb. z. a n. ani žádný jiný zákon. Není však pochybnosti а k vývodům rekurentky, že z tendence posléz uvedeného zákona na přednostní právo při vodném usuzovati dlužno, budiž uvedeno, že zákonodárce, kdyby vodnému výsadní právo přiznati byl zamýšlel, by vzhledem k významu, který by výsada ta pro reální úvěr a bezpečnost hypotekárních věřitelů měla, dotyčné ustanovení do zákona byl zajisté pojal, (srovnej na př. cís. pat. ze dne 4. března 1849, čís. 152 sb. z. s. (§ 22) — zákon ze dne 30. května 1869, čís. 93 ř. zák. (§ 23) — zákon ze dne 7. června 1883 čís. 92 (§ 44) — zákon ze dne 7. července 1896, čís. 140 (§ 21) — zákon ze dne 25. října 1896, čís. 220 ř. zák. (§ 76 a 123) — zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. (§ 62) — zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 338 sb. z. a n. (§ 11). Dovozovati z ustanovení §u 44 (3) zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n. po případě čl. 1. poslední odstavec zákona ze dne 24. října 1899, čís. 97 z. zák. nebo z §u 29 pravidel o vybírání vodného, dle něhož o exekučním řízení pro nezapravený poplatek platí táž pravidla jako pro dobývání nezaplacených daní přímých, že vodnému přednostní právo přísluší, nelze. Význam těchto ustanovení je totiž, jak vidno z čl. 1 k §u 41 a 43 prováděcího nařízení ze dne 27. dubna 1922, čís. 143 sb. z. a n., pouze ten, že vodní poplatek lze na základě výkazu o nedoplatku jeho vymáhati buď exekucí politickou nebo soudní, přednostní právo však v exekučním řízení vodnému se ustanovením tím nepropůjčuje. Že na vodné se dvorní dekret ze dne 4. srpna 1836, čís. 113 sb. z. s. nevztahuje, dovodil již rekursní soud. Přednostní právo bylo tedy rekurentce ohledně vodného právem nepřiznáno.

Citace:

č. 3438. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 147-149.