NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 1

Č. 11134.

Pojištění pensijní: Pojistná povinnost obchodního zástupce?
(Nález ze dne 13. března 1934 č. 2663.) — Č. 11134 —
Prejudikatura: srov. Boh. A 10512/33, 9144/31, 7129/29.
Věc: Václav Š. v P. proti ministerstvu sociální péče o pensijní pojištění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem z 15. února 1928 prohlásila zem. úřadovna I. Všeobecného pensijního ústavu v Praze, že st-l nebyl povinen pojištěním ve svém zaměstnání u firmy Gustav H. v době od 1. června 1919 do 30. srpna 1928.
Odvolání, jež z tohoto výměru st-l podal, nevyhověl zem. úřad v Praze rozhodnutím ze 13. května 1930, vysloviv, že st-l nebyl k firmě v poměru služebním (§ 1151 o. z. o.), takže chybí nezbytný předpoklad pro pojistnou povinnost, stanovený v § 1 odst. 1 pens. zák. Podle cit. § 1151 o. z. o. jsou podstatnými znaky služebního poměru závazek konati práce (služby) na straně jedné a závazek platiti úplatu na straně druhé. Z tohoto závazku vyplývá určitá podřízenost osoby prvé k osobě druhé, t. j. osoba ona jest povinna po určitou dobu konati určité práce pro osobu druhou a této přísluší nárok na vykonávání oněch služeb. Podle provedeného šetření byl stěžovatel pouhým zástupcem na provisi. Měl přikázaný určitý rayon (obvod Velké Prahy), v němž byl zavázán získávati pro firmu zakázky. Při své činnosti byl zcela samostatný a neodvislý, neboť konal své obchodní pochůzky zcela podle vlastních disposic a rozhodnutí. Příkazů od firmy pravidelně nedostával. O programu svých pochůzek nebyl povinen podávati zprávy, hlásil pouze výsledky své činnosti, t. j. odevzdával firmě získané objednávky na zboží. Za svou činnost byl honorován provisemi a to pouze za skutečně uzavřené obchody. Mimo to přispívala mu firma na režijní výlohy placením polovičního lístku na elektrické dráhy. Z uvedeného dlužno souditi, že v daném případě nebyly splněny podstatné znaky služebního poměru, neboť nebylo takové podřízenosti a vázanosti stěžovatelovy vůči firmě ve smyslu ustanovení § 1151 o. z. o., a nelze tudíž kvalifikovati jeho poměr k firmě jako poměr služební.
Dalšímu odvolání st-lovu nevyhovělo min. soc. péče nař. rozhodnutím z důvodů rozhodnutí zem. úřadu, poznamenavši, že správnost údajů firmy byla potvrzena i výpovědí svědkyně Marie K. Rovněž okolnost, že st-l byl od roku 1925 činný podle vlastního udání také pro firmy H., F. M. a J. P., nasvědčuje tomu, že mohl svou činnost pro firmu G. H. zaříditi pravidelně podle vlastních časových disposic. Okolnost, že st-l byl povinen podávati firmě zprávy o event. svém onemocnění, dále že byl někdy povinen podle příkazů firmy navštíviti určité osoby a že musel 2kráte ročně zastupovati firmu na veletrzích, svědčí sice již o určité vázanosti jeho vůči firmě, avšak dlužno přihlížeti i k tomu, že každá dvoustranná smlouva přináší s sebou vzájemné povinnosti smluvních stran a že takovéto závazky samy o sobě nezakládají ještě podřízenosti a vázanosti poměru služebního ve smyslu § 1151 o. z. o. Nelze tedy poměr st-lův k firmě kvalifikovati jako poměr služební, takže nebyl splněn předpoklad § 1 cís. nař. č. 138/1914 a zák. č. 89/1920. — Č. 11134 —
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
V přítomném sporu jde o jedinou otázku, zda služby, jež konal st-l pro firmu Gustav H. jako její zástupce, vykonával na základě poměru služebního, což naříkané rozhodnutí popřelo. Stížnost proti tomu namítá:
Podle ustálené judikatury sluší služebním poměrem rozuměti ony vztahy, které pro kompaciscenty vyplývají z uzavřené smlouvy služební, jež podle § 1151 o. z. o. vzniká, zaváže-li se někdo konati po nějakou dobu jinému služby. Podstatným znakem služební smlouvy na straně zaměstnancově jest tedy závazek konati zaměstnavateli služby. Z této jeho povinnosti pak vyplývá, že zaměstnanec jest v příčině konání služeb vázán rozkazy zaměstnavatele, z čehož pak plyne poměr vázanosti a podřízenosti zaměstnancovy k rozkazům zaměstnavatelovým. Jde tedy jen o to, zda v poměru mezi st-lem a firmou lze shledati shora uvedené podstatné znaky smlouvy služební.
Stížnost shledává je v tom, že st-li byl přidělen rayon Velké Prahy, že mimo tento obvod nesměl uzavírati pro firmu obchodů, že podle vlastních disposic navštěvoval zákazníky pouze částečně, neboť byl povinen navštěvovati podle příkazů firmy určité osoby, že byl povinen podle příkazů zaměstnavatelových inkasovati od zákazníků peníze a právě jen tehdy, když k tomu dostal příkaz. St-l musil hlásiti program své činnosti a její výsledky, obchody neuzavíral vlastním jménem a na vlastní risiko, nýbrž jménem a na účet zaměstnavatele. Musil dodržovati zaměstnavatelem stanovené ceny, a zaměstnavatel mohl st-lem získanou objednávku stornovati, st-l musil hlásiti své onemocnění a zastupovati firmu na veletrzích.
Stížnosti nelze přisvědčiti.
V poměru mezi st-lem a firmou šlo o zastupitelskou smlouvu o získání objednávek na zboží za úplatu, tedy o smlouvu dvoustrannou. Takové smlouvy již podle svého pojmu a právní povahy obsahují vzájemné povinnosti a závazky obou smluvních stran. Samostatnosti obchodního zástupce, jakým st-l byl, není na újmu, jestliže jsou vymezeny určité jeho povinnosti, jež vymezují na př. přikázáním určitého rayonu místně obvod zástupcovy působnosti, nebo slouží kontrole plnění smluvních disposic, jako povinnost hlásiti onemocnění nebo program činnosti a její výsledky. Taková smluvní ustanovení, plynoucí ze samé podstaty dvoustranné smlouvy, nezakládají o sobě ještě podřízenosti a vázanosti, charakterisující pojmově poměr služební, není-li tu zvláštních ustanovení, která by o jeho podřízenosti a vázanosti svědčila. Pro tvrzení, že byl tu takový poměr podřízenosti a vázanosti, neplyne nic ani ze skutečnosti, že st-l neuzavíral obchody vlastním jménem a na vlastní risiko, nýbrž jménem a na účet zaměstnavatele, neboť v tom právě jest podstata postavení zástupcova, že jako sprostředkovatel uzavírá obchody cizím jménem a na cizí účet, z čehož pak jde i další důsledek, že jest se mu říditi i cenou, jak mu byla určena, aniž se tím stává nesamostatným zaměstnancem toho, koho při získávání objednávek zastupuje. Byl-li pak st-l podle smluvního ujednání povinen navštěvovati také zákazníky, které mu firma určila, jde o pouhou výplň obsahu sjednané smlouvy zastupitelské, nikoli o poměr vázanosti k rozkazům zaměstnavatelovým — Č. 11134 —
potud, pokud této své povinnosti mohl st-l vyhověti podle svých disposic. Že by tomu tak nebylo, stížnost netvrdí. Totéž pak platí i o jeho povinnosti prováděti inkaso u zákazníků, jež mu firma označila. Co pak se týče jeho povinnosti zastupovati firmu na veletrzích, jde tu jen o určité další vymezení jeho působnosti zastupitelské.
Pokud tedy stížnost má za to, že právě uvedenými momenty jest dán poměr podřízenosti a vázanosti, charakterisující poměr služební, není po právu.
Poměr takové podřízenosti a vázanosti nemůže však býti spatřován ani v další skutečnosti, na kterou stížnost poukazuje, že totiž st-l byl povinen navštěvovati odběratele pravidelně, což tvoří jen obsah jeho smluvního závazku, aniž zasahuje do bližší disposiční volnosti st-lovy převzatému závazku vyhověti. Nerozhodno pak jest, že risiko obchodu nestihalo st-le, nýbrž firmu jím zastupovanou, když st-le jako zástupce na provisi stihalo risiko sebe intensivnější, avšak neúspěšné jeho činnosti sprostředkovatelské. Zhola nic též neplyne z toho, že st-l byl na firmě hospodářsky závislý, neboť hospodářská závislost nenáleží k podstatným pojmovým znakům smlouvy služební. Konečně nelze nic vytěžiti ani z toho, že st-l byl přihlášen u nemocenské pojišťovny, neboť okolnost tato není způsobilá prokázati, že skutečně byl tu mezi firmou a st-lem poměr služební.
Stížnost namítá ještě, že žádného významu nemá okolnost, které se dovolává žal. úřad, že st-l pracoval též pro jiné firmy, neboť jeho hlavním zaměstnáním bylo zaměstnání u firmy H., s jejímž právě svolením zakázky pro jiné firmy občas obstarával.
Jest ovšem pravda, že ve skutečnosti, že st-l byl činný též pro jiné firmy, nebylo by možno spatřovati znak, jenž by vylučoval existenci služebního poměru st-lova k firmě H. Avšak v této relaci se také žal. úřad oné činnosti st-lovy pro jiné firmy nedovolal, nýbrž z poukazu na onu činnost pro jiné firmy vyvodil jen závěr, že pro firmu H. mohl st-l svou činnost zaříditi pravidelně podle svých vlastních disposic, v čemž pak teprve spatřoval znak, že není tu poměru podřízenosti a vázanosti k firmě H. Této stránky se však stížnost svou námitkou nedotýká a jest ji proto přejíti bez dalšího zřetele.
K vývodům stížnosti jest poznamenati ještě, že pro úsudek, zda poměr zástupce k firmě jím zastupované byl či nebyl poměrem služebním, není zcela bez významu otázka, jaké úplaty se zástupci dostává. Neboť je-li úplata tato vyjádřena pevnou odměnou za určité časové období bez ohledu na zástupcem dosažené výsledky, lze — nevadí-li tomu jiné znaky — usuzovati, že úplata ta poskytuje se za konané práce, případně již za to, že zástupce jest osobě jím zastupované k disposici, tedy že tu jest poměr podřízenosti a vázanosti na rozkazy zaměstnavatelovy, kdežto při výplatě vyjádřené provisí za dosažené výsledky, jako v případě st-lově, může jíti o odměnu právě jen za dosažené výsledky, nikoliv za to, že pracovní síla zástupcova jest zaměstnavateli podle jeho vůle k disposici, a lze pak i z tohoto momentu usuzovati, že tu poměru vázanosti a podřízenosti nebylo. V závěr pak budiž pro úplnost uvedeno, že ze skutečnosti, že st-l nebyl samostatným obchodníkem, neplyne ještě, že musil býti nesamostatným zaměstnancem firmy H., neboť i tak mohl zůstati osobou samostatně výdělečně činnou. Nemůže proto st-l z toho, že nebyl samostatným obchodníkem, pro svůj služební poměr k firmě H. nic vytěžiti.

Citace:

č. 11134. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 627-631.