NPD documents search: Slovník veřejného práva československého, sv. 1

Exteritorialita. — Fideikomisy.
Fideikomisy.

I. Historický vývoj. II. Rodinné f. podle obč. zák. III. Slovensko a Podkarpatská Rus. IV. Boje o f. V. Zrušení f-ů. Literatura.
I. Původ rodinných f-ů je dosud temný a bez podrobné práce archivní sotva se vyjasní. Podobá se pravdě, že sluší jej hledati jednak v potřebách a snahách šlechty, ženoucích k vybudování instituce, která by zabezpečovala lesk rodiny, splendorem familiae, jednak v práci doktriny, romanisticky školené, která se dala do služeb těchto snah a potřeb. V našich zemích hojnější zřizování f-ů souvisí asi se vstupem Habsburků na španělský a český trůn a s přenášením zařízení ve Španělsku pro šlechtu platných do ostatních oblastí habsburského panství. Většina významných rodinných f-ů v zemích historických pochází ze stol. 17. (srov. Cod. Austr. I., str. 337 násl.), ale — ježto konfiskační dekret Ferdinanda II. ze dne 16. XI. 1631 (srov. Cod. Austr. I., str. 336) vytýká, že, ač konfiskace vůbec se nevztahuje na f-y, pro tentokráte ob atrocitatem criminis a velké škody válečné způsobené rebelií stejně jako statky alodní propadají fisku— nebude možno pochybovati, Fideikomisy.
že zřizování f-ů u nás spadá větší měrou také do stol. 16.
II. 1. Slovo f. (rodinný f.) v obč. zák. není jednoznačné. Definici pojmu krytého slovem f. má § 618, jenž nazývá f-em nařízení, podle kterého jmění nějaké se prohlašuje za nezcizitelný majetek rodiny pro všechny budoucí neb aspoň některé potomky. Lépe lze vystihnouti pojem, který má na zřetel § 618, definicí, že f. je nařízení, podle kterého má určité jmění přecházeti jako celek podle ustanoveného řádu na potomky některé rodiny. V četných ustanoveních nazývá obč. zák. f-em f-ní jmění, jinde se nazývá f-em právní poměr, který je důsledkem nařízení jmenovaného v § 618. V nauce i jinde je běžný i jinaký ještě smysl slova f., zejména jeho plurální formy. Vyrozumívá se jím sociální fenomen regulovaný §§ 618 násl. nebo jak se také říká, právní instituce f-ů. Ten smysl má slovo f., když se mluví o dějinách, účelu, škodlivosti, užitku, budoucnosti f-ů a t. p.
2. F. se podle obč. zák. zřizuje jednáním zakladatelovým. Jednáním tím může býti poslední pořízení nebo jednání mezi živými, a to buď smlouva, zejména taková, kterou činí zakladatel s prvým nabyvatelem, ale také právní jednání jednostranné. Že by jednostranný akt zřizovací byl vyhledával zřízení listiny zakládací a tedy formu písemní, nebylo lze hájiti hledíc k § 223 pat. z r. 1854. Jak však vychází najevo z tohoto ustanovení, musila se listina zakládací (erekční) zříditi vždycky, ale mohla se zříditi i po zřízení f-u, třeba zakladatelovým dědicem.
Každý zakladatel potřeboval ke zřízení f-u již podle § 627 o. z. přivolení moci zákonodárné. §§ 220 násl. pat. mluví o přivolení zeměpanském, ale patrně tím na starším stavu nemělo nic býti měněno. Po zavedení ústavy teorie a praxis držely se mínění, že se vyhledává jen přivolení panovníkovo, a teprve § 1 zák. ze dne 13. VI. 1868, č. 61 ř. z., ustanovil, že ode dne vyhlášení tohoto zákona může povolení ke zřízení f-u býti dáno jen říšským zákonem a to tak, že návrh zákona sluší předložiti říšské radě jako osnovu vládní.
Zákonem se f. nezřídil, nýbrž se udělilo jen svolení k jeho zřízení, po případě jeho zřízení se schválilo. Objekty, subjekty f-u, řád posloupnosti ustanovil zakladatel a moc zákonodárná mohla zakládací akt buď přijmouti nebo zamítnouti, ale nemohla jej měniti. Byl-li tedy zákon povolující zřízení f-u vydán před perfekcí zřizovacího aktu.
nezhojil jeho nehotovosti a zakladatel nebyl nikterak nucen f. zříditi a byl-li zákon vydán po aktu zřizovacím, nezhojil případných nedostatků tohoto aktu.
3. F. bylo lze zříditi pro rodinu vlastní i cizí a zřizování nebylo omezeno na šlechtice, ani pokud se týkalo zřizovatele ani pokud se týkalo honorované rodiny. Ale sotva kdy se vyskytl nějaký f. nešlechtický, F. mohl zříditi muž i žena. Co do objektů f-ního jmění nemělo právo omezení, ale z povahy věcí se podává, že za jmění f-ní se hodily nejspíše pozemky (mluví se o reálních f-ech) a kapitály (peněžní f-y). Jinaké svršky (nábytek, nářadí, obrazy, šperky, knihy) se vyskytují zpravidla jen jako části jiných f-ů, zejména reálných.
4. Zřízením f-u vyloučí se ze jmění zakladatelova majetková masa, jež má zůstati v rodině a jejímž účelem je zachovati lesk a blahobyt této rodiny (resp. určitých jejích členů). Aby se cíle toho dosáhlo, jmění to se vinkuluje, t. j. každý „držitel" f-u má jen omezené právo, které jej činí schopným nakládati jměním mezi živými jen za určitých podmínek; disposice pak na případ smrti jsou vyloučeny naprosto. O právním postavení držitele f-u vyslovil se § 631 všeobecně tak, že má práva a povinnosti vlastníka požitků a vykládá pak zevrubněji, že mu náležejí všechny užitky ze jmění f-ního a z jeho akcese, nikoli však sama podstata (substance). Nese všechna břemena a jiné veřejné dávky váznoucí na f-ním jmění a úroky z f-ních dluhů (o nich srov. níže).
V §§ 633 a 634 jest ustanoveno o změnách f-ního jmění a čte se tam, že držitel f-u může f-ní nemovitosti (a to jednotlivě nebo v celku) zpeněžiti, pozemky vyměniti za jiné pozemky nebo je dáti do dědičné činže nebo dědičného pachtu (poslední bylo obsoletní od vyvážení půdy). Zmíněná opatření vyhledávala však schválení soudního (soudu svěřenského příslušného podle § 116 jur. normy). Soud musil vyslechnouti všechny známé čekalce (t. j. ony osoby, které podle řádu posloupnosti mají resp. by mohly nastoupiti ve f.), po případě jejich zástupce, pak opatrovníka potomstva a opatrovníka f-u a mohl žádosti vyhověti jen z důležitých důvodů. Stejně slušelo přijímati co do zcizování movitostí kromě takových, jejichž zcizování si žádá řádné hospodaření (dobytka, opotřebovaného nářadí, opotřebovaných strojů a t. p.).
Za f-ní peníze nebylo přípustno kupovati pozemky a peněžní f. nebylo možno Fideikomisy.
proměniti na f. reálný. Tu bylo potřebí zákona.
Velmi podrobná, spletitá a sporná byla ustanovení o zadlužení f-u. Podle obč. zák. bylo možno se svolením f-níbo soudu, jenž zase vyslechl interesenty vyjmenované výše, z důležitých důvodů zadlužiti f. do jedné třetiny resp. vybrati nejvýše jednu třetinu f-ních kajpitálů. § 3 zák. z r. 1868 dopustil zadlužení i přes jednu třetinu, bylo-li toho nezbytně potřebí k zachování f-ního jmění. Při zadlužení byl vyhotoven plán, podle něhož dluh takto kontrahovaný bylo nutno spláceti (plán depurační). Význam těchto f-ních dluhů na rozdíl od alodních dluhů držitelů f-ů vězel v tom, že přechodem f-u na nástupce pasivním jejich subjektem se stal tento nástupce a že proti němu mohly býti vymáhány z užitků f-ního jmění, ale ovšem mohlo dojíti pro nedoplatky naproti depuračnímu plánu na postih držitele f-u proti alodní pozůstalosti předchůdcově. Alodní věřitelé držitele f-u mohli rovněž sáhnouti na užitky f-ního jmění, ale tu jejich právo na úkoj pominulo s právem jejich dlužníka na požitky z f-ního jmění.
Občanský zákoník konstruoval právní poměr založený zřízením f-u tak, že vlastnictví f-ního jmění je děleno mezi všechny čekatele a dočasného držitele. Oněm náleží vlastnictví vrchní, tomuto (vedle vlastnictví vrchního) také vlastnictví požitků. Z jiných konstrukcí zasluhuje zmínky konstrukce Pfaffa a Hofmanna, již vykládají, že vlastníkem f-u je dočasný držitel f-u, že však jmění f-u v jakémsi smyslu náleží právnické osobě, kterou nazývají f-em a dovolávají se konstrukce Tryphoninovy ve fr. 75 de iure dotium 23, 3 (quamvis dos in bonis mariti est, muberis tamen est). Nejsprávnější je mínění, že zákonná ustanovení nás nutí, abychom držiteli f-u samojedinému přisoudili právo vlastnické (přítomné právo vlastnické). Avšak toto právo jest omezeno proto, že ono jmění má podle ustanoveného řádu neztenčeně přecházet! na osoby jiné a že tedy vlastnické právo dočasného držitele má býti vystřídáno svého času stejným právem vlastnickým osoby jiné (právem vlastnickým budoucím nebo jen potentiálním).
5. Řád posloupnosti, podle kterého členové rodiny, pokud mají žádané vlastnosti, nastupují do jmění, určuje zakladatel a není-li věc rozhodnuta do jednotlivosti, sluší se říditi předpisy, které mají §§ 619—626. Pokud se týká povšechného rázu těchto
ustanovení, je vyslovena zásada, že ve f. nastupují příbuzní mužští per virilem sexum agnatione juncti a že jsou tedy vyloučeny agnátky, kognáti a kognátky. Dále však je jakýsi odpor. Rubrika při § 619 mluví o hlavních druzích f-u a v kontextu se jmenují pak jen f-y rodové (se sukcesí individuální), ale § 624 má vykládací pravidlo, podle kterého jest se rozhodnouti pro f. dědický, t. j. f. se sukcesí simultánní. Přes to se f-y se sukcesí simultánní, jsouce na sporu s účelem f., vyskytly sotva kdy.
V §§ 619 a sl. jsou uvedeny tyto řády posloupnosti: a) primogenitura, t. j. řád posloupnosti, při němž nastupuje ve f. prvorozený ze starší (nejstarsí) linie. Ve f. nastupuje tedy prvorozenec zakladatelův, po případě prvorozenec prvého držitele f-u. Po něm nastupuje v držení f-u jeho prvorozený syn atd., takže, když prvorozenec zemře za života svého otce, který má držení svěřenství, přejde pak f. z děda na vnuka; b) majorát, při němž nastupuje, kdo je z rodiny podle stupně nejbližší poslednímu držiteli f-u; c) seniorát, při němž nastupuje vždy nejstarší z rodiny beze zřetele k tomu, ke které linii přináleží a bez zřetele k blízkosti stupně. Vedle těchto hlavních druhů posloupnosti jmenuje obč. zák. ještě d) ultimogenituru, při níž nastupuje vždy poslední syn z nejstarší linie; e) juniorát, při němž nastupuje nejmladší ze všech linií; f) majorát tak spořádaný, že nastupuje, kdo je podle stupně nejbližší zakladateli nebo prvému nabyvateli f-u; g) řád posloupnosti simultánní, při němž nastupují agnáti podle zásad obecné posloupnosti intestátní a to tak, že, je-li několik stejně blízkých, nastupují všichni. Možné by byly i jinaké řády posloupnosti, ale sotva se vyskytl řád, na který by v zákoně nebylo pamatováno. Mimo to lze vytknouti, že řády uvedené pod lit. d—g se vyskytují velmi zřídka, a že všechny ostatní řády naproti primogenituře znamenají jen malé procento. Jako zvláštnost lze zaznamenati, že podle erekční listiny f-u Kobursko-Koharyovského ustanovuje nástupce poslední držitel f-u.
Občanský zákoník má také ustanovení, co platí o přechodu f-u na linie ženské, když zůstavitel nařídil, že po vymření agnátských linií mužských má f. přejíti na linie ženské a dále ustanovení, co platí, když v jedné rodině je zřízeno f-ů několik, z nichž každý jest určen jiné linii. Mluví se tu o primogenituře, sekundogenituře a t. d., ale tu arci smysl slov je jiný než jaký má § 619. Fideikomisy.
Co do způsobilosti nastoupiti ve f. slušelo přijímati, že způsobilost mají zásadně jen agnáti a nikoli quasiagnáti (legitimovaní, adoptovaní). Erekční listiny žádaly zpravidla vlastnosti další. Tak na př. vylučovaly z nastupování ve f.: duševní choroba, nerovnorodé manželství, původ z nerovnorodého manželství, příslušnost k duchovnímu řádu, odpadnutí od katolictví, velezrada a j.
6.Osoby povolané řádem posloupnosti nastupují ve f. jeden po druhém z vlastního práva, jeden nezávisle na druhém, ex pacto et providentia maiorum, jak říkali feudisté. Toto nastupování ve f. není tedy dědickou posloupností. Nástupce není totiž ani dědicem prvého držitele, ani dědicem svého přímého předchůzce, ježto neodvozuje svého práva od nich, ale není ani dědicem zakladatelovým, od něhož své právo odvozuje, ježto nenastupuje in universum ius, nýbrž do zvláštního samostatného jmění zakladatelem určeného za jmění f-ní. Přes to však nastupování ve f. je nastupování per universitatem, ježto každý nástupce nastupuje ve jmění f-ní jako v celek a tedy uno actu ve všechna práva a všechny závady, které náležejí k f-nímu jmění.
Ve f. se nastupovalo, mimo případy prvého nabytí, když f. se uprázdnil. Pravidelný způsob uprázdnění je smrt držitele f-u. Jiné způsoby uprázdnění byly dány erekčními listinami, jako na př. vstup do kláštera, uzavření nerovnorodého manželství a t. p. Mezi případy uprázdnění se počítá také zřeknutí (rekusace) držitele f-u, ale § 632 obč. zák. se o něm vyslovil tak, že držitel f-u se může zříci jen pro osobu svou a nikoli pro své potomky, třeba nezrozené a slušelo tedy souditi, že rekusací se f. neuprázdní, a že ten, kdo rekusací došel f-u, vykonává jen právo rekusantovo. Věc byla potud významná, že podle doby, kdy se f. uprázdní, sluší posuzovati, kdo je podle zakládací listiny povolán k posloupnosti.
Nastupování ve f. se spravuje pravidly danými o nastupování v pozůstalost. Podává se to odtud, že občanský zákoník zahrnul posloupnost ve f. v posloupnost dědickou a že ji tedy podrobil svým ustanovením o posloupnosti dědické, pokud povaha předpisů o posloupnosti ve f. nevylučuje užití předpisů o posloupnosti dědické. Také patent z r. 1854 pojednávaje o projednání pozůstalosti má zřejmě na zřeteli i projednání f-ů. Zaznamenati však sluší, že se vyskytuje mínění, podle kterého co do posloupnosti ve f. platí zásada: le mort saisit le vif.
7. O zániku f-u ustanovil občanský zákoník tak, že zaniká alodifikací, t. j. výrokem soudním, na který dojde, když nelze očekávati potomstva povolaného k f-u; zkázou f-ního jmění; když vymrou všechny linie povolané nastoupiti ve f. a konečně, když f-ní jmění bude svému účelu odcizeno vydržením, o němž ustanovil § 1474.
8. V Čechách bývalo s držením f-u spojeno privilegované volební právo do sněmu zemského. Prvý ze šesti sborů, ve kterých se volili poslanci za deskový velkostatek, byl vyhražen držitelům f-ů a volebním okresem bylo celé království české.
III. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platily zák. čl. IX z r. 1687 a zák. čl. L z r. 1723, o nichž v dv. dekr. z 9. X. 1862 níže citovaném bylo pověděno, že vzhledem ke své všeobecné stylisaci neupravují věci náležitě a nezajišťují dostatečně držitele f-u a čekatelů. Když podle kabinetního listu ze dne 31. XII. 1851, bod 33, byl občanský zákoník v uherských zemích vyhlášen tak zv. absolutistickými patenty, a to, pokud se týká Slovenska a Podkarpatské Rusi, patentem ze dne 29. XI. 1852, č. 246 ř. z., platila i zde ustanovení občanského zákoníka o f-ech a také patent z roku 1854, č. 208 ř. z., nabyl tu platnosti. Snesením judex-kuriální konference byly občanský zákoník a ostatní „rakouské" zákony zase odstraněny. Ježto však předpatentový stav, jak bylo pověděno, byl nedostatečný, byl 9. X. 1862, pod č. 15742, vydán dvorský dekret o rodinných f-ech, jenž přece zase v podstatných kusech se opírá o ustanovení občanského zákoníka a patentu z r. 1854 hledící k f-ům. Podle zmocnění daného zák. čl. XIV z r. 1868 vydal pak ministr spravedlnosti nařízení ze dne 7. IV. 1869 obsahující předpisy o řízení ve věcech f-ních. Toto nařízení bylo zachováno v platnosti § 6 zák. čl. XIV z r. 1912 s tím připomenutím, že až do úpravy zákonné může býti podle potřeby dočasně měněno a doplněno. Nejdůležitější rozdíl naproti právu vylíčenému pod II. 1. dlužno spatřovati v tom, že podle práva uherského platí zásada le mort saisit le vif zcela nepochybně.
IV. Instituce rodinných f-ů byla od dob dosti dávných terčem útoků s tím odůvodněním, že jde o instituci škodlivou. Než s druhé strany vyskytli se také obhájci. Proti f-ům i pro ně byly uváděny důvody politické a spor točil se kolem otázky, zdali zachování bohaté šlechty dědičné jest užitečné čili nic. Proti f-ům byly nad to Fideikomisy. — Filmování.
uváděny důvody hospodářské potud, že se nehospodaří účelně na latifundiích vyjímajíc snad jediné latifundie lesní, a že se nehospodaří účelně na majetku vázaném, jenž snad podle okolností připadne vzdáleným příbuzným. Také nespravedlivost se uvádí, kterou znamená institut f-u naproti „ostatním“ členům rodiny.
Není jistě bez zajímavosti, že v dobách josefínských komise ve věcech zákonodárných učinila návrh, aby všechny f-y byly zrušeny. Návrh se skutkem nestal. V pětičlenné komisi pověřené superrevisí občanského zákoníka, jež zasedala od 13. XI. 1809 do 30. I. 1810 a jejímiž členy byli M. Haan, Zeiller, Aichen, Pfleger a Pratobevera, promluvil ve schůzi ze dne 4. XII. 1809 Haan řeč valně nepříznivou f-ům a navrhl doplniti usnesená ustanovení jednak tím, že by se při každé sukcesi ve f. musilo znovu zažádati za zeměpanské potvrzení f-u, jednak ustanovením napodobeným § 1253. Než šel s ním jen Zeiller, rovněž f-ům nepřející, a s doplňků tedy sešlo (srov. Ofner: Urentwurf II., str. 541 násl.). Pozdější desetiletí století 19. byla zase f-ům příznivější, ač příliš hojné f-y v té době již nevznikly.
V. § 1 záběrového zákona ze dne 16. IV. 1919, č. 215 Sb., ukázal, že pozemková reforma se nemíní zastaviti před rodinnými f-y a zákon o zrušení šlechtictví ze dne 11. XII. 1918, č. 61 Sb., jakož § 106 úst. list. byly dalšími doklady, že politické důvody uváděné na obranu f-u v Československé republice si nes jednaly platnosti. Po některých odkladech pak, způsobených zejména také obavami, aby movitý majetek f-ní ceny vědecké a umělecké se nerozptýlil uvolněním f-ního vinkula, vyšel zákon ze dne 3. VII. 1924, č. 179 Sb., jímž byly f-y zrušeny a zřizování nových f-ů prohlášeno za nepřípustné. Ustanovení zákona sledují ten cíl, aby trvající právní poměry f-ní byly likvidovány.
Hlavní materielní obsah těchto ustanovení je takový: Držiteli svěřenství, čekatelům a opatrovníku potomstva se ponechává, aby dohodou upravili poměry svěřenského jmění. Čekateli jsou ti, kdo jsou čekateli podle zřizovacích listin, ale nehledí se k omezením zřizovacích listin, která se příčí řádu nastalému po 28. říjnu zrušením šlechtictví (pro nerovný sňatek, nedostatek šlechtictví nebo určitého počtu šlechtických předků a pod.). K dohodě postačí, souhlasí-li držitel svěřenství a nejbližší tři čekatelé, a není-li jich, opatrovník potomstva.
Je-li svěřenství uvolněno smrtí držitelovou, stačí souhlas nástupce a dvou nejbližších čekatelů, pokud se týká opatrovníka svěřenství. Dohoda musila býti do šesti měsíců po tom, co zákon se stal závazným, t. j. od 13. XI. 1924, písemně předložena svěřenskému soudu, nesměla se příčiti účelu zákona a vyžadovala schválení svěřenského soudu. Nedošlo-li na dohodu, nabývá jmění zbaveného svěřenského svazku, kdo byl držitelem svěřenství v den 13. listopadu a jest omezen f-ární substitucí ve prospěch prvého čekatele. Bylo-li svěřenství dne 13. listopadu uvolněno smrtí dosavadního držitele, připadlo do neomezeného vlastnictví nejbližšímu čekateli. Zemřel-li dočasný držitel svěřenství po 13. listopadu, ale před tím, než uplynula lhůta ustanovená k dohodě, platí, že nabyl jmění jako fiduciář a jmění připadne nejbližšímu čekateli. Když ke svěřenství uvolněnému smrtí v den 13. listopadu se nepřihlásil žádný z povolaných čekatelů anebo nebylo dalších svěřenských čekatelů, spadlo uvolněné svěřenství do pozůstalosti posledního držitele. Nástupnická práva všech ostatních čekatelů se zrušila bez náhrady. Zákon ustanovil také o nárocích na plnění, kterých nabyly ze zřizovací listiny určité osoby (jde hlavně o tak zv. apanáže) a o uspokojení f-ních i alodních dluhů držitele f-u. Podrobné ustanovení je dáno k zajištění sbírek a předmětů umělecké ceny, archivů, knihoven a registratur, které jsou příslušenstvím svěřenských objektů (recte částmi f-ů).
Likvidace f-ů podle zákona ze dne 3. VII. 1924 vyvolala hojnost sporů. Něco z těchto sporů jde na vrub zákona, jenž není ve všem jasný, než na větším díle je to zájem na získání milionových objektů, jenž je pružinou sporů.
Literatura.
Knipschildt: „De fideicomissis fam. nob.“, Ulm 1654; Lewis: „Das Recht der Familien- fideicommisse“, Berlin 1868; Pfaff-Hofmann: „Zur Geschichte der Fideicommisse", 1884; Commentar II, str. 264 násl.; Excurse II, str. 163 násl.; pak Miaskowski: „Das Erbrecht und die Grundeigenthumsverteilung im Deutschen Reiche“, Leipzig 1884, a L. Brentano: „Alte und neue Feudalität“, 2. vyd., Leipzig 1924.
Jan Krčmář.

Citace:

Fideikomisy.. Slovník veřejného práva Československého, svazek I. A až Ch. Brno: Nakladatelství Polygrafia – Rudolf M. Rohrer, 1929, s. 608-612.