NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14379.

Vlastník movité věci, jež byla bez jeho svolení zastavena osobou, jíž věc svěřil, nemá práva nedopouštějícího výkon exekuce zabavením této věci, jíž bezelstný zástavní věřitel realisuje své smluvní zástavní právo.
(Rozh. ze dne 16. května 1935, Rv I 884/35.)
Opačně: sb. n. s. civ. čís. 13280.
Žalobkyně (pozůstalost po ní) svěřila a dala do užívání motorové kolo, jehož byla vlastnicí, Vilému P-ovi. K zajištění pohledávky žalovaného dal Vilém P. žalovanému do zástavy svěřené mu motorové kolo, a neřekl při tom žalovanému, že kolo to mu nepatří. Když Vilém P. žalovanému nezaplatil, vedl tento proti němu na základě rozsudku, vydaného na zaplacení oné pohledávky, exekuci, při níž zabavil i motorové kolo; při zabavení jeho prohlásil, že se nezříká smluvního zástavního práva, jež ho ke kolu tomu dříve nabyl. Žaloba o nepřípustnost exekuce na motorové kolo podaná podle § 37 ex. ř. žalobkyní z důvodu vlastnického práva k němu, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Výtka dovolání, že odvolací soud neprávem vychází z předpokladu, že dovolatelka opřela žalobu o nepřípustnost exekuce jen o to, že smluvní zástavní právo, jež bylo žalovanému na vylučovaném motocyklu zřízeno Vilémem P., zaniklo zabavením tohoto motocyklu pro žalovaného, není závažná, ježto přípustnost soudcovského zástavního práva, jehož nabyl žalovaný zabavením vylučovaného motocyklu, plyne právě z toho, že žalovaný měl pro svou vykonatelnou pohledávku na zabaveném motocyklu smluvní zástavní právo, jehož platnost dovolatelka nepopírá, a jehož se žalovaný nevzdal tím, že dal tento motocykl i zabaviti a nabyl takto na něm pro tutéž pohledávku soudcovského zástavního práva, neboť žalovaný při zabavení si výslovně vyhradil smluvní zástavní právo. Že exekuce zabavením byl'a přípustná, ač motocykl nepatřil povinnému Vilému P., nýbrž dovolatelce, nevyvodil dovolací soud z toho, že žalovaný, nabývaje tohoto soudcovského zástavního práva, byl chráněn bezelstností (§ 456 obč. zák.), nýbrž z předpisu § 461 obč. zák., a právem, neboť podle tohoto předpisu musí vlastník, jehož věc byla zastavena třebas pro cizí dluh, trpěti, by se zástavní věřitel, nebyla-li jeho pohledávka včas uspokojena osobním dlužníkem, nebo, nebyla-li jeho škoda nahrazena vlastníkem zástavy (§ 456 obč. zák.), domáhal uspokojení své pohledávky realisací zástavního práva, jež se podle § 461 obč. zák. a podle min. nař. ze dne 19. září 1860 čís. 212 ř. z. děje tak, že zástavní věřitel uplatňuje svou pohledávku žalobou, by tím získal exekuční titul a na základě tohoto exekučního titulu vede exekuci podle předpisů, platných pro vymáhání peněžitých pohledávek, tedy jde-li, jako v tomto případě, o ruční zástavu, zabavením zastavené věci a její dražbou. Žalovaný, chtěl-li dosíci uspokojení realisací svého smluvního zástavního práva, nemusil si vymoci exekuční titul žalobou zástavní, tedy žalobou proti dovolatelce jako vlastnici zástavy. Vilém P. zastavil vylučovaný motocykl jako vlastní věc, takže žalovaný ani nevěděl, že pravým vlastníkem zastaveného motocyklu jest dovolatelka. Rozsudkem, na jehož základě žalovaný vede exekuci, bylo vysloveno jen tolik, že pohledávka za Vilémem P. je po právu a vykonatelná, a to jen v poměru k Vilému P. Dovolatelka mohla případné námitky co do platnosti smluvního zástavního práva a co do platnosti a trvání zajištěné pohledávky uplatňovati v tomto sporu proti exekuci žalovaného právě tak, jako proti případné žalobě zástavní. Takové námitky však dovolatelka ve sporu nevznesla, takže její žaloba, byť byla vyslovena nepřípustnost exekuce žalovaného, má povahu nepoctivé žaloby; neboť má-li exekuce býti prohlášena za nepřípustnou jen z toho důvodu, že žalovaný nepodal na dovolatelku žalobu zástavní, byla by jeho exekuce přípustná, bude-li vedena na základě exekučního titulu proti dovolatelce, jehož si žalovaný vydobude žalobou zástavní. Zde platí zásada: dolo facit, qui petit, quod redditurus est.

Citace:

Čís. 14379. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 420-422.