NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3399.

Kontribučenské obilní fondy jsou samostatnými právnickými osobami.
Jde o závazek soukromoprávní (§ 1 j. n.), zavázali-li se příslušní činitelé odváděti z kontribučenského obilního fondu příspěvek ku platu učitele lokální školy.
Konkurenční povinnost patrona, pozemkové vrchnosti a obce, přispívati na plat učitele lokální školy, kotvila v právu veřejném.
(Rozh. ze dne 16. ledna 1924, R I 1114/23.)
Okresní školní fond v P. (v Čechách) domáhal se na okresní hospodářské záložně v P. zaplacení 267 Kč 30 h a zjištění povinnosti, odváděti ročně 89 KČ 10 h do pokladny okresního školního fondu v P. Nároky tyto odvozoval z toho, že tu jde o část příjmů učitele v Z., jež prý dříve pozůstávala z povinnosti kontribučenského obilního fondu v Z., odváděti učiteli ročně 2 dolnorakouské měřice pšenice, 6 dolnorakouských měřic žita, 3 dolnorakouské měřice ječmene a 4 dolnorakouské měřice ovsa, což prý dle ustanovení §u 23 zemského zákona ze dne 10. února 1876, čís. 86 z. zák. bylo změněno v peněžní roční dávku 89 K 10 h, jež prý byla posledně placena 26. února 1909 od okresní hospodářské záložny v M., nyní v P., jež jest nástupcem a právním pokračovatelem kontribučenského obilního fondu v Z. Žalobce opíral nárok na 89 Kč 10 h o protokol ze dne 24. srpna 1857, kterým se prý zástupci a přednostové přiškolených obcí zavázali k odvádění naturální shora uvedené dávky z kontribučenského fondu v Z. a, protože prý byl fond ten utvořen příspěvky usedlíků, tvrdí žalující strana, že usedlíci uvedeným prohlášením jako podílníci tohoto fondu převzali závazek na sebe. Tento protokol ze dne 24. srpna 1857 pokládá žalující strana co do žalobního důvodu za důvod soukromoprávní, ač tvrdí, že v době, kdy protokol byl sepsán, nebylo zákona, který by jednotlivcům ukládal povinnost, přispívati na náklady na udržení školy a učitele, a že zákonem povinen byl k tomu pouze patron školy (vrchnost). Žalovaná hospodářská záložna vznesla námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde o námitku nepřípustnosti pořadu práva. Uplatňován jest příspěvek na osobní náklad školy v Z., k němuž se původně zavázal Z-ský kontribučenský obilní fond. Žalobce opírá tento nárok o smlouvu ze dne 24. srpna 1857, o převzetí závazku tohoto žalovanou záložnou a o vydržení. Jak správně rekursní soud uvádí, jest se obírati pouze otázkou, zda nárok, žalobou uplatňovaný, jest povahy soukromoprávní či veřejnoprávní. Zda se žalobci podaří prokázati nárok po stránce práva hmotného, jest řešiti teprve při rozhodování o věci samé. Předeslati jest, že závazek nestává se závazkem soukromoprávním pouze proto, že založen byl smlouvou, t. j. formou v soukromém právu běžnou, nýbrž rozhodno jest, zda jde o předmět, ovládaný normami práva veřejného. Jest se proto obírati zákonnými předpisy, z nichž by v tomto případě otázku tuto bylo možno zodpověděti. V tomto případě jde o zákonné předpisy, jež platily před novou úpravou školství, v sedmém desetiletí předešlého století provedenou. V druhé polovici 18. století počíná mocnější vliv státu na záležitosti školské. Dle všeobecného řádu, zavedeného nejvyšším rozhodnutím ze dne 6. prosince 1774, měly býti t. zv. triviální školy (t. j. školy, jež mimo náboženství učily třem předmětům, čtení, psaní a počtům, t. zv. trivium) zřízeny ve všech místech, kde byly farní kostely nebo od nich vzdálené filiální kostely. Tím rozmnoženy triviální (obecné) školy na venkově, které podle toho, ku kterému kostelu příslušely, zvány byly školami farními nebo školami filiálními. Povinnost, zříditi a udržovati školy takové, uložena obcím za přispění pozemkových vrchností. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 11. února 1787 upraven byl pak poměr t. zv. školního patronátu, který mohl býti nuceně připojen k farnímu patronátu; majitel farního patronátu, jsa zároveň patronem školním, byl taktéž povinen, školu, jejíž zřízení dle vydaných pokynů bylo nutno, zříditi a vydržovati. Tím založena mezi školním patronem, pozemkovou vrchností a obcí tak zvaná konkurence pro osobní a věcné náklady školní. Zároveň tím umožněno zakládati triviální školy, které sloužily jen potřebě určité obce, a jež sluly školy lokální. Platové poměry učitelů na těchto všech školách byly upraveny v §§ 167 a násl. tak zv. politického zřízení škol obecních (Manzovo vydání zák. sv. 27 díl I. odst. 1—17, Mayerhoferův Handbuch IV. sv. str. 559 a násl. a Jan Šafránek »školy České« díl I. str. 217 a násl.). Toto »zřízení« bylo četnými nařízeními doplňováno; zejména dekretem studijní dvorské komise ze dne 30. září 1827, čís. 5883 nařízeno, že při školách, které mají býti nově zřízeny, jest působiti k tomu, by platy učitelovy (ve výši 130 až 150 zl. konvenční mince ročně) byly kryty z místních pramenů a nemusily se doplňovati z t. zv. školského fondu, který v Praze byl zřízen již v roce 1773. Podotýká se, že do platu učitelského započítával se školní plat, vybíraný od rodičů školních dětí, odměny za služby kostelní a mešní, výnosy z nadací a podobné příjmy učitelovy a že zmíněná konkurence oněch tří činitelů týkala se vlastně jen doplnění platu na výši, školním zřízením předepsanou. V projednávaném případě, jak z předložených archiválních listin patrno, zajištěn byl učiteli při lokální škole v Z. listinou ze dne 8. října 1847 plat v zákonné výši z místních pramenů, při čemž k doplnění platu na zákonnou výši přispěla Z-ská vrchnost, zároveň majitelka školního patronátu, a obec Z. Z uvedeného zákonného stavu jest jasno, že tyto obojí konkurenční příspěvky kotví v právu veřejném a ony závazky jsou povahy veřejnoprávní. Ale jinak měla se věc v roce 1857, o což vlastně v tomto případě jde, když měl býti zvýšen plat učitelův ze 130 zl. na 200 zl. konvenční měny ročně. Jak ze zprávy okresního úřadu v P. ze dne 13. října 1857 patrno, nebylo možno částku, k zvýšení platu potřebnou, opatřiti z místních pramenů, a tu se dle oné správy přednostové a zástupci přiškolených obcí zavázali, že budou poskytovati ze Z-ského kontribučenského obilního fondu naturální dávky v žalobě uvedené, oceněné tehdy na 26 zl. 30 kr. K. m. Na závazku tohoto kontribučenského obilního fondu, tímto prohlášením přednostů a zástupců oněch obcí prý vzniklém, zakládá žalobce svůj žalobní nárok. Kontribučenské obilní fondy jsou po rozumu patentu ze dne 9. června 1788 samostatným účelovým jměním, a byl účel těchto fondů v tomto patentu jasně stanoven. Jsou tudíž tyto fondy samostatnými právnickými osobami po rozumu §u 26 obč. zák. a to rozdílnými od obcí i od usedlíků (insassů, kontribuentů) jako fysických osob, v jichž zájmu fondy tyto byly zřízeny. Jak dále ze zákonů shora citovaných, jimiž stanoveny konkurenční příspěvky pro školy, patrno, nepatří kontribučenské obilní fondy mezi činitele, jimž zákonem jsou uloženy konkurenční příspěvky na školy, a nekotví tudíž nárok v žalobě tvrzený v právu veřejném, nýbrž může spočívati jedině v důvodu soukromoprávním. Takové závazky vůči veřejným školám zachovány byly v platnosti §em 1 zákona ze dne 24. února 1873, čís. 16 z. zák. pro Čechy. V §§ 5 a 6 tohoto zákona jest sice stanoveno, že školním úřadům přísluší, by zachovávaly a zjišťovaly takovéto na soukromých důvodech spočívající závazky, ale činnost, těmito předpisy administrativním úřadům uložená, zahrnuje v sobě jen administrativní péči o udržení těchto závazků v patrnosti a dobývání a správné použití splatných příspěvků a nic více. Vzejde-li spor o právo samo, jsou jen řádní soudové dle §u 1 j. n. povoláni, by rozhodovali o vzniku a platnosti oněch závazků. Podobné zásady platí dle dekretu ze dne 7. června 1841, čís. 541 sb. z. s. i ohledně nadací vůbec. Ježto v tomto sporu jde o podstatu závazku samotného, právem rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl. Nemohlo býti proto rekursu vyhověno. K vývodům rekursu se ještě podotýká, že § 8 zákona ze dne 3. dubna 1919, čís. 189 sb. z. a n. nejedná o příspěvcích, spočívajících na soukromoprávních důvodech, a že § 35 zákona ze dne 8. dubna 1920, čís. 292 sb. z. a n., dle něhož všechen osobní náklad na školy hraditi jest ze státních peněz, nenabyl dosud účinnosti (vl. nař. ze dne 6. listopadu 1920, čís. 605 téže sbírky) a že stanovisko správních úřadů o přípustnosti politické exekuce k vydobytí zažalovaných dávek jest pro tuto věc nerozhodno.

Citace:

č. 3399. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 87-90.