NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 1

Čís. 8958.

Proti žalobě o složení peněžité jistoty nelze pro nestejnorodost namítati započtením vzájemné peněžité pohledávky.
(Rozh. ze dne 15. května 1929, Rv I 1806/28.)
Proti žalobě, by žalovaní složili k rukám žalobců jako jistotu 40000 Kč, namítli žalovaní započtením vzájemné peněžité pohledávky. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby a neuznal vzájemné pohledávky žalovaných započítatelnými. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Důvody: Třebaže se i splnění započtením namítnutých pohledávek jako nároků domáhajících se peněžního plnění i složení jistoty v hotovosti 40000 Kč, děje penězi téže měnové jednotky, nemůže tato skutečnost o sobě činiti tyto nároky stejnorodými pohledávkami podle předpisu § 1438 obč. zák., podle kterého za podmínek tam předepsaných zrušují se jako by vzájemným placením vzájemné závazky, může-li věc, která náleží jednomu jako věřiteli, od něho jako od dlužníka býti zapravena druhému. Žalobcům jako věřitelům pohledávky na složení jistoty 40000 Kč, nelze přijati od žalovaných 40000 Kč jako placení podle § 1412 obč. zák., kterým by byla zrušena povinnost odvolatelů k takovému placení, kterým by bylo rozmnoženo jmění žalobců o těchto 40000 Kč a kterým by se tito stali držiteli a vlastníky této hotovosti, nýbrž odevzdáním hotovosti odvolateli žalobcům toliko do úchovy, v § 309 prvé větě obč. zák. naznačené, nemohou se tito státi ani držiteli této jistiny (§ 1462 obč. zák.), majíce podle §§ 1369 a 459 obč. zák. povinnost, jistotu tu uschovati a podle § 1369 obč. zák. dále povinnost vrátiti jistotu odvolatelům, jakmile tito splní závazky z pachtovní smlouvy. Plnění této jistoty žalobcům není placením, nýbrž pouhým složením, odevzdáním, jehož jediným věcným účinkem jest podle § 447 obč. zák. oprávnění žalobců, učiniti z jistoty té odpočítáním uspokojeny případné nároky proti odvolatelům z pachtovní smlouvy. Není-li však předmětem nároku žalobců na jistotu placení, nýbrž pouhé složení a zůstává-li valuta jistoty v pouhém uschování žalobců, jest odvolateli namítnuté započtení jejich vzájemných pohledávek proti nároku na jistotu vyloučeno jak nestejnorodostí nároků tak i povahou jistoty samé, jako zástavy předané do uschování (§ 1440 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) spatřují dovolatelé neprávem v tom, že odvolací soud neodpočítal jejich vzájemné pohledávky k započtení namítnuté, ježto se podle jeho názoru k započtení na zažalovaný nárok nehodí. K započítatelnosti, jak za to mají dovolatelé, nestačí, že k odpočtu namítané vzájemné pohledávky jsou pohledávkami peněžitými a že zažalovaný nárok na složení jistoty jest též nárokem na plnění v penězích. Nesprávnost tohoto názoru dovolatelů, již v dovolání zastávaného, případně dovodil odvolací soud a také zevrubně v napadeném rozsudku vyložil, ze kterých důvodů se pohledávky dovolatelů nehodí k započtení na zažalovaný nárok. Dotyčné důvody napadeného rozsudku odpovídají stavu věci i zákonu a stačí dovolatele poukázati na důvody ty.

Citace:

Č. 11021. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/1, s. 330-332.