NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7868.

Jde-li o případ § 15 zákona ze dne 5. prosince 1877, čís. 111 ř. zák., není ediktální řízení obligatorním. Bylo-li shromáždění držitelů dluhopisů svoláno a důvěrníci byli zvoleni za příčinou určitého návrhu opatrovníkova, nelze dovoditi ze zákona, že to bylo omezeno na onen určitý úkon, nebylo-li to řečeno výslovně, činnost důvěrníků vztahuje se na celou dobu opatrovnictví. Jen v případech značné důležitosti jest svolati opětně shromáždění držitelů dluhopisů, jinak postačí, přezkoumá-li opatrovnický soud návrh opatrovníkův, podepsaný důvěrníky a vyřídí ho bez svolání držitelů dluhopisů.
(Rozh. ze dne 15. března 1928, R I 114/28.)
V opatrovnické věci majitelů dílčích dluhopisů zahraniční zápůjčky města Velké Prahy z roku 1922 předložil společný opatrovník Dr. Antonín Sch. propouštěcí prohlášení ohledně propuštění z hypotéky dílce poz. parc. č. kat. 455/1 a poz. parc. č. kat. 470/1 ku schválení soudem opatrovnickým. Opatrovnický soud nevyhověl žádosti, by bylo Čís. 7868 —
413
upuštěno od ediktálního řízení, a vyzval společného opatrovníka, by ve smyslu § 3 (4) zák. ze dne 15. prosince 1877, čís. 111 ř. zák. do 14 dnů učinil návrh, co má obsahovati edikt ve příčině zamýšleného propuštění z hypotéky, načež že bude vydán edikt podle tohoto zákona. Důvody: Okolnost, uvedená k odůvodnění žádosti, by upuštěno bylo od edikt. řízení, že jistota majitelů dílčích dluhopisů neutrpí újmy, ježto dílec pozemku č. kat. 455/1 jest výměry nepatrné a trhová cena za pozemek č. kat. 470/1 složena na zvl. garančním účtě, neopodstatňuje návrh na upuštění od ediktálního řízení, jež jest závazným v případech v § 1 cit. zák. uvedených a nelze pochybovati o tom, že když mají býti z hypotéky propuštěny pozemky v ceně prý 3212 Kč a 418 425 Kč, jde o důležité právní jednání ve smyslu cit. § 1, o němž majitelé dílčích dluhopisů musí býti slyšeni. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Jde o specielní případ, totiž o schválení propouštěcího prohlášení ve příčině propuštění z hypotéky dílce poz. parcely č. kat. 455/1 a poz. parcely č. kat. 470/1 soudem opatrovnickým podle návrhu JUDr. Antonína Sch-a, jenž byl usnesením obchodního soudu v Praze ze dne 12. června 1922 zřízen kuratorem (opatrovníkem) pro majitele dílčích úpisů hypotekární půjčky města Velké Prahy z roku 1922 podle § 17 zákona ze dne 24. dubna 1874, čís. 49 ř. zák. Jest tedy rozhodnouti o rekursu proti napadenému usnesení, pokud jde o tento právě uvedený specielní případ, neboť jen ten jest předmětem rekursu a jest případem, který rekurent v rekursu označuje jménem »prvý případ«, t. j. případ, jenž pro svou důležitost vyžaduje schválení soudem opatrovnickým (§ 14 zákona ze dne 24. dubna 1874, čís. 49 ř. zák. a § 1 zák. ze dne 5. prosince 1877, čís. 111 ř. zák.). Pokud rekurent v žádosti, o níž bylo vydáno napadené usnesení, dovolává se souhlasu důvěrníků pro povolení žádosti, nelze k souhlasu tomu přihlížeti, poněvadž důvěrníci ti byli zvoleni pro určitý jiný případ, v ediktu ze dne 12. července 1927 blíže označený, při roku dne 7. září 1927 a jejich funkční doba skončením tohoto určitého případu rovněž skončila (§ 14, druhý odstavec zákona čís. 111/1877 ř. zák.). Proto jest napadené usnesení odůvodněno § 1 cit. zák. čís. 111/1877 ř. zák., ano jde v nynějším novém případě o závad prosté oddělení části pozemkové parcely a celé parcely z hypotéky zřízené pro majitele dílčích úpisů (viz sedmý bod smlouvy ze dne 22. května 1922 a bod X. dodatečné smlouvy z téhož data), jež vyžaduje schválení opatrovnického soudu. Poukaz k § 15 zák. čís. 111/1877 ř. zák. na odůvodněnou zbytečnosti prý ediktální citace není důvodný, poněvadž se v § tom pojednává o případu zcela jiném, totiž když po odbytém již shromáždění ve smyslu § 1 zákona čís. 111/1877 ř. zák. by se naskytla právní jednání opatrovníkova, vyžadující schválení opatrovnickým soudem, jež však nebyla předmětem návrhu předloženého k vyjádření shromáždění majitelů dílčích úpisů již konanému a kde tedy nutno svolání nového shromážděni těchto majitelů. Otázka v rekursu projednávaná o nepříliš prý veliké výměře dotyčných pozemků a naložení s jejich cenou nemůže rozhodovati o tom, zda jest nutno svolati shromáždění majitelů úpisů podle § 1 zákona čís. 111/1877 ř. zák., neboť zákon, v tom směru nerozeznávaje, ukládá opatrovnickému soudu svolání zmíněného shromáždění, jakmile tu jsou podmínky cit. § 1 zák. čís. 111/1877 ř. zák.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by znovu rozhodl o opatrovníkově návrhu.
Důvody:
Napadené usnesení odporuje zřejmě zákonu ze dne 5. prosince 1877, čís. 111 ř. zák., čímž jest splněna podmínka jeho zrušení podle § 16 pat. o nesp. říz. Jde o případ § 15 zmíněného zákona, a mylný jest proto názor nižších soudů, že ediktální řízení jest obligatorní. Podle § 1 zákona nemusí býti podnětem k shromáždění držitelů dílčích dluhopisů а k volbě důvěrníků určitý návrh opatrovníkův, nýbrž stačí možnost, že opatrovník bude nucen předsevzíti právní jednání vyžadující pro svou důležitost schválení opatrovnického soudu. Nebylo proto třeba vyčkati prvního návrhu opatrovníkova na schválení (viz podání jeho ze dne 4. února 1925), a mohlo i mělo se tak státi hned, jakmile zřízen byl opatrovník, neboť dalo se očekávati, že dojde k podobným návrhům vzhledem k rozsahu hypotéky. I když se tak nestalo hned, nýbrž když shromáždění bylo svoláno a důvěrníci byli zvoleni za příčinou určitého návrhu opatrovníkova, nelze dovoditi ze zákona, že to bylo omezeno jen na onen určitý úkon, když to nebylo řečeno výslovně. Tomuto názoru není na závadu § 3 (4), ani § 9, pokud mluví o návrzích opatrovníkových, neboť předpisy ty mají za účel jen objasnění věci, o kterou právě jde při shromáždění. Naproti tomu jest patrno z §§ 12 až 15, že se činnost důvěrníků vztahuje na celou dobu opatrovnictví, t. j. až do sproštění opatrovníka z úřadu. Právoplatným usnesením zemského soudu civilního v Praze ze dne 13. června 1922 zřízen byl opatrovník ve smyslu §§ 1 a 17 zákona ze dne 24. dubna 1874, čís. 49 ř. zák. všeobecně pro knihovní projednání neb uplatnění práv hypotekárních podle čl. 7 ujednání a čl. X. dodatné úmluvy, nikoli tudíž jen pro podání obou předchozích návrhů, jež zavdaly podnět k svolání držitelů dílčích dluhopisů а k volbě důvěrníků. Trvá proto opatrovnictví nadále a s ním i součinnost důvěrníků i po vyřízení obou návrhů opatrovníkových. To vyplývá jasně z ustanovení druhého odstavce § 14, tomu nasvědčuje i doslov prvého odstavce § 12 i 13, podle nichž má zákon na mysli stálou spolučinnost opatrovníkovu s důvěrníky. Doplňkem §§ 3 (4) a (9) jest však hlavně § 15, jenž má na mysli případy, jež nebyly uvedeny v původní vyhlášce a o nichž nemohli se vysloviti držitelé dílčích dluhopisů dostavivší se do shromáždění. Podle § 15 jest pravidlem, by se nekonaly opětné shromáždění a volba důvěrníků, nýbrž by se ušetřily náklady s tím spojené a průtah časový. Zákon poskytuje v tomto případě jak opatrovníku tak i opatrovnickému soudu jen oprávnění požadovati anebo zaříditi svolání opětného shromáždění. Jde tudíž o opatření fakultativní, omezené na výjimečné případy veliké důležitosti. Jinak postačí, přezkoumá-li opatrovnický soud návrh opatrovníkův podepsaný důvěrníky (§ 13 (1), poslední věta), a vyřídí jej bez svolání držitelů dluhopisů. Že by při návrhu opatrovníkovu ze dne 27. října 1927 šlo o věc mimořádnou, není z něho patrno, a nižší soudy o tom vůbec neuvažovaly. Opatrovník domáhá se jím jen schválení propouštěcích prohlášení, jak se stalo v předchozích případech. Nižší soudy vycházely z mylného názoru o bezpodmínečné nutnosti svolání držitelů dluhopisů bez ohledu na důležitost věci, kterou se nezabývaly vůbec. Bylo proto zrušiti usnesení jejich a naříditi opětné vyřízení návrhu, při němž soud nechť přihlíží k tomu, zda jde o věc tak důležitou, by bylo nutné opětné shromáždění podle § 15. zák.

Citace:

č. 7868. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 440-443.