Čís. 1686.

Porušení předpisu §u 260 čís. 1 tr. ř. nelze vytýkati zmatkem čís. 3 §u 281 tr. ř., je-li přes to skutek v rozsudku tak individualisován, že opětné stíhání pro týž čin dlužno pokládati za vyloučeno.
Skutková podstata zločinu §u 212 tr. zák. nečiní povinnost, překaziti zločin, závislou na tom, zda úmysl zločince, jemuž nadržováno, se projevuje v jednání od dokonání více nebo méně vzdáleném, nýbrž vyžaduje pouze, by pachatel si byl vědom, že má býti spáchán zločin.
K pojmu »ze zlomyslnosti« stačí zlý úmysl ve smyslu §u 1 tr, zák.
Pod opomenutí, zločin překaziti spadá též opomenutí jeho oznámení. § 212 tr. zák. nevyžaduje, by použitím toho kterého zabraňovacího prostředku zločin skutečně byl překažen.
Dle §u 213 tr. zák. jest rozhodnou objektivní trestnost činu, jejž překaziti bylo opomenuto, nikoliv trestnost pachatelova.
(Rozh. ze dne 30. června 1924, Zm I 132/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 19. prosince 1923, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem nadržování zločinu podle §u 212 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmateční stížnosti obžalovaných napadají výrok, jímž byli uznáni vinnými zločinem podle §u 212 tr. zák., spáchaným tím, že koncem roku 1922 v N., zvěděvše o úmyslu Josefa Šoupala spáchati proti ministru financí Dru Rašínovi útok na život, ze zlomyslnosti opomenuli překaziti zločin ten, dne 5. ledna 1923 Josefem Šoupalem skutečně spáchaný, aniž by vydali v nebezpečenství sebe, své příslušníky, nebo ty, jež jsou pod jich zákonnou ochranou, důvody zmatečnosti dle §u 281 čís. 5, 9 a) 10 a věcně též 3 a 11. tr. ř. Avšak neprávem. Zmatek čís. 10, jejž uplatňuje jen zrnateční stížnost Rudolfa N-a, proveden vůbec nebyl, neboť stížnost neuvádí, pod kterou mírnější normu trestního zákona měl rozsudkem zjištěný čin stěžovatelův býti podřaděn, a nečiní návrhu, odpovídajícího tomuto důvodu zmatečnosti. Rovněž zmateční stížnost Stanislava K-ho a Rudolfa N-a neprovádí dovolávaného zmatku čís. 9 a) po zákonu, vytýká-li, že náležitost skutkové podstaty zločinu podle §u 212 tr. zák., že pachatel zločin, jemuž nadržováno, mohl snadno překaziti, není ani v obžalovací větě ani ve výroku rozsudku obsažena, že, ježto schází v obžalobě, nestala se předmětem průvodního řízení, nebyla prokázána a nebyla převzata do výroku rozsudkového a že proto byli obžalovaní uznáni vinným skutkem, jehož trestní zákon nezná a jenž pravomoci soudní nepodléhá. Vzhledem k zásadě §u 288 čís. 3 tr. ř., dle níž soud zrušovací, používaje práva hmotného, musí své rozhodnutí založiti na skutečnostech, jež zjistil sborový soud prvé stolice, jest na stěžovateli, dovolávajícím se zmatků rázu hmotněprávních, aby, doličuje nesprávné použití nebo porušení předpisu práva hmotného, vycházel ze skutkových předpokladů a zjištění napadeného rozsudku. Této povinnosti zmateční stížnost nedbá, neboť přehlíží, že rozsudek v rozhodovacích důvodech zabývá se onou náležitostí skutkové podstaty zločinu podle §u 212 tr. zák., zjišťuje výslovně, že soud nemá pochybnosti, že obžalovaní mohli zločin překaziti bez újmý pro sebe nebo své blízké, ježto stačilo k tomu pouhé oznámení toho, co jim bylo známo, úřadům. Slovem »pouhé« nalézací soud dal dosti zřetelným způsobem výraz svému přesvědčení, že oznámení úřadům by nebylo bývalo spojeno se značnou námahou nebo náklady pro pachatele, že tedy mohli snadno zločin Šoupalův překaziti Jest sice pravda, že slova »kdežto by to snadno překaziti mohli« ze zákonné definice zločinu podle §u 212 tr. zák. chybí ve výroku rozsudku, a že tedy rozsudek, neuváděje všech známek, zákonem ustanovených, pokud se dle nich má užiti určité sazby trestní, neodpovídá předpisům §u 260 čís. 1. tr. ř. Vadu tu však možno jako porušení formy, ohrožené v §u 260 tr. ř. výslovně zmatečnosti, uplatniti jen s hlediska zmatku čís. 3 §u 281 tr. ř. Než v tomto případě není podmínek pro úspěšné uplatnění tohoto zmatku, jejž věcně provádí zmateční stížnost Rudolfa N-a, číselně dovolávajíc se zmatku čís. 5 §u 281 tr. ř., výtkou, že rozsudek nepojav do výroku náležitost »kdežto by to byl snadno překaziti mohl« porušil zákon v ustanovení §u 260 čís. 1. tř. ř., a jehož uplatnění asi též stěžovateli K-ovi tanulo na mysli. Dle výslovného ustanovení posledního odstavce §u 281 tr. ř. nelze ve prospěch obžalovaného dovolávati se s úspěchem důvodů zmatečnosti čís. 2, 3 a 4 §u 281 tr. ř. v tom případě, když jest nade vši pochybnost zřejmo, že vytýkané porušení formy nemohlo miti účinku obžalovanému nepříznivého. Stížnosti samy netvrdí, že vytýkanou vadou takový účinek nastal nebo nastati mohl Předpis §u 260 čís. 1 tr. ř. slouží jednak k tomu, by byl získán bezpečný podklad pro posouzení otázky, zda vyřizuje rozsudek celou obžalobu a zda dbá mezí §§ů 262, 263 a 267 tr. ř., jednak má jimi býti zabráněno opětnému stíhání obžalovaného pro týž čin. Ani v tom, ani v onom směru nemohl nastati vytýkanou vadou účinek stěžovatelům nepříznivý. Výrok sice dle svého doslovu uvádí žalobní formuli, touže vadou trpící, než z důvodů spisu obžalovacího jest zřejmo, že dotyčná slova z věty žalobní vypadla jen nedopatřením, neboť obžaloba uvádí výslovně »ač všichni obviněni tedy o zamýšleném zločinu Šoupalově dobře věděli, opomenuli překaziti zločin ten, ač tak v čas, a aniž by byli vydali sebe neb své příbuzné v nebezpečí, snadno učiniti mohli jednoduchým sdělením toho, co věděli, nejbližšímu strážníku.« Vzhledem ke shora uvedené části rozhodovacích důvodů jest zřejmo, že vadná věta žalobní podobným nedopatřením byla převzata do výroku rozsudku. Ježto jak žalobní formuli a důvody obžaloby, tak i výrok a rozhodovací důvody rozsudku dlužno pokládati za jednotný celek, vzájemně se doplňující, nelze vzhledem k úplnému souladu těchto částí v rozhodném směru, vztahujícímu se i na zřejmé jejich chyby z nedopatření, pochybovati o tom, že jak obžaloba tak i rozsudek mají za zjištěno, že obžalovaní nejen bez újmy pro sebe nebo své příslušníky, nýbrž také snadno mohli zločin, jemuž nadržováno, překaziti, takže nemohlo býti stěžovatelům vytýkanou vadou ukřivděno při řešení otázky, zda byla obžaloba v neprospěch obžalovaných překročena čili nic. Uváží-li se dále, že skutek, stěžovatelům za vinu kladený, jest ve výroku označením času a místa spáchaného nadržování, jakož i přesným označením zločinu a zločince, jemuž nadržováno, individualisován tak, že opětné stíhání pro týž čin — třeba že ve výroku byla dotyčná slova textu paragrafu 212 tr. zák. vynechána — nutno pokládati za vyloučeno, jest nade vší pochybnost zřejmo, že vytýkané porušení formy §u 260 čís. 1 tr. ř. nemohlo miti pro rozhodnutí účinku, obžalovaným nepříznivého.
Bezdůvodnou jest další výtka, zmateční stížností Stanislava K-ho s hlediska zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že nalézací soud v souhlasu s obžalobou jednak pojal do skutkové podstaty zločinu dle §u 212 tr. zák. slovy »zvěděvše o úmyslu Šoupalově spáchati proti ministru financí Dru Rašínovi útok na jeho život« skutkovou náležitost, §em 212 tr. zák. nijak nevytčenou, jednak že vůbec nezjišťuje skutkové náležitosti, aby pachatel věděl, lépe řečeno, aby přímo viděl nějaký zločin pokud se týče počátek tohoto zločinu, jinými slovy, aby vinník dle §u 212 tr. zák. setkal se s pachatelem, jsoucím již na dráze zločinné. Stížnost ponechává nepovšimnutou okolnost, že slova »zvěděvše o úmyslu Josefa Šoupala« ve výroku nejsou součástí skutkové podstaty, nýbrž toliko přesnějším vymezením a označením času, kterým čin obžalovaných počíná, a nedbá toho, že rozsudek v důvodech zjišťuje, nejen, že obžalovaní věděli o vražedném úmyslu Šoupalově, nýbrž také, že věděli, že úmysl ten se již jednou byl stelesnil v jednání, projevivší dostatečně, t. j. měrou nepřipouštějící vážných pochybností, opravdové rozhodnutí ke zločinu vraždy, tedy v jednání pokusné ve smyslu §u 8 tr. zák., dále, že známé jim politické přesvědčení Šoupalovo muselo u nich vzbuditi jistotu, že Šoupal pojatý jednou úmysl, zastřeliti Dra Rašína, také skutečně provede, že u něho viděli browning, a konečně, že K. a P-ová dne 3. ledna 1923 věděli, že Šoupal druhý den jede do Prahy, tedy zamýšlí čin ku provedení vražedného úmyslu směřující. Ostatně skutková podstata zločinu dle §u 212 tr. z. nečiní povinnost vinníkovu, překaziti zločin, závislou na tom, zda úmysl zločince, jemuž nadržováno, se projevuje v jednání od dokonání více nebo méně vzdáleném, nýbrž vyžaduje pouze, by vinník si byl vědom, že má býti spáchán zločin. Stačí úplně, dozví-li se pachatel o vážném úmyslu osoby třetí, spáchati zločin. Nabyla-li tedy určitá osoba přesvědčení, že má býti spáchán zločin, a jsou-li tu ostatní podmínky, t. j. že může zločin ten překaziti snadno, jinými slovy, bez značné námahy a nákladů, a aniž by vydala v nebezpečí sebe nebo osoby v §u 212 tr. zák. naznačené, jest též povinna zamýšlený zločin překaziti.
Neprávem vytýkají zmateční stížnosti s hlediska zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že rozsudek, uváděje proti veškerým pojmům o zlém úmyslu, v §u 1 tr. zák. obsaženým, zároveň zlý úmysl a zlomyslnost, nezjišťuje náležitosti slovy »ze zlomyslnosti«, v §u 212 tr. zák. vyžadované, kterážto zlomyslnost prý se nekryje se všeobecným zlým úmyslem §u 1 tr. zák. Avšak z toho, že zákon v §u 212 tr. zák. užívá slov »ze zlomyslnosti«, na místě slov »ze zlého úmyslu«, »úmyslně« nebo podobně, nelze vyvozovati, že zákon vyžaduje ke skutkové podstatě §u 212 tr. zák., by pachatel jednal v nějakém zvláštním, zvláště kvalifikovaném zlém úmyslu (dolus coloratus), jenž by se podstatně lišil od zlého úmyslu, tvořícího dle §u 1 tr. zák. nezbytnou složku skutkových podstat všech zločinů. Trestní zákon užívá výrazu »zlomyslnost«, »zlomyslně« pravidelně v témže smyslu jako »zlý úmysl«, »úmyslně.« Nejlepším dokladem toho jest, že i §§y 4 a 8 tr. zák. používají slov »ze zlomyslnosti«, po případe »zlomyslnik« zřejmě ve smyslu »ze zlého úmyslu« po případě »osoba jednající se zlým úmyslem«. Slova »zlomyslně, »zlomyslnost«, nejsou tedy zpravidla zákonem rozváženou a chtěnou odchylkou od slov »zlý úmysl«, nýbrž jen obměnami pro jeden a týž pojem. Že tomu tak jest též u skutkové podstaty §u 212 tr. zák., vyplývá z ustanovení §u 213 tr. zák., jenž byl sice, pokud se vztahuje na §§y 60, 61, 67 a 92 tr. zák. zrušen §em 41 zák. na ochranu republiky, což však nebrání jeho použití k výkladu §u 212 tr. zák. Podle §u 213 tr. zák. má se totiž tаkové (t. j. §em 212 tr. zák. předpokládané) opomenutí při zločinech velezrady, vyzvídání, neoprávněného verbovaní a nakládání s člověkem jako s otrokem pokládati za spoluvinu, při čemž dotyčné ustanovení zákonné (vyjma § 95 tr. zák.) mluví vždy pouze o úmyslném opomenutí překažení, pokud se týče oznámení, staví tedy úmyslné opomenutí úplně na roveň opomenutí ze zlomyslnosti. Z toho plyne, že opomenutím překažení ze zlomyslnosti dlužno rozuměti každé opomenutí, jež se stalo úmyslně, a že ke skutkové podstatě §u 212 tr. zák. v subjektivním směru postačuje, že si pachatel byl toho vědom, že by zločin snadno mohl překaziti, aniž by vydal v nebezpečí sebe, a ostatní osoby, v §u 212 tr. zák. jmenované, a že přes to neučinil, čeho dle okolností bylo třeba, by zločin byl překažen (srov. Herbst, Handbuch des allgem. österreichischen Strafrechtes, V. vydání, I. svazek, str. 451). Než i kdyby se mělo za to, že zákon, užívaje v §u 212 tr. zák. slov »ze zlomyslnosti«, vyžaduje, by opominutí se stalo v úmyslu, aby připravený zločin byl skutečně spáchán (srov. Finger, Stratrecht, III. vyd. I. sv. str. 563 a Lammasch, Grundriss des Strafrechtes IV. vyd. str. 47), že tedy zákon tím poukazuje na vůli, by byl způsoben výsledek zločinného činu, jest v napadeném rozsudku zjištěna i tato náležitost po subjektivní stránce. Neboť úvahy rozsudku, že stěžovatelé úmysl Šoupalův, usmrtiti Dra Rašína, schvalovali, že se smýšlením Šoupalovým souhlasili, očekávajíce z případné smrti Dra Rašína prospěch svůj a všech politicky stejně smýšlejících, neobsahuje pouhého zjištění, že vůle stěžovatelů směřovala k tomu, nevykonati to, co by zločinu Šoupalovu zabránilo, nýbrž zahrnují v sobě i další zjištění, že stěžovatelé, vidouce stejně jako Šoupal v ministru Rasinovi boháče, nedbajícího zájmů pracujícího lidu, jenž svou politikou zavinil nezaměstnanost dělnictva a jeho bídu, nenávidějíce proto E)ra Rašína a očekávajíce z jeho smrti vlastní svůj prospěch, měli přímo vůli, nezabráněním přispěti k tomu, aby zločin byl proveden, aby bylo dosaženo zločinného výsledku, Šoupalem zamýšleného. Tím odpadá též nutnost zabývati se výtkou zmateční stížnosti, že rozsudek spokojuje se konstatováním, že stěžovatelé projevili zlý úmysl způsobem jen negativním.
Nelze souhlasiti ani s další námitkou stěžovatelů K-a a N-a s hlediska zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř.., že rozsudek neprávem zaměňuje opominutí denunciace s opominutím zabránění zločinu a že spatřuje zločin nadržování dle §u 212 tr. zák. v tom, že stěžovatelé opomenuli, zločin Šoupalův oznámiti, ač šlo o zločin, v příčině něhož zákon neukládá povinnosti k denunciaci. Podle mínění stěžovatelů může nadržování ve smyslu §u 212 tr. zák. vystupovati v roušce opominutí překažení u všech zločinů, jako opominutí oznámení však jen u těch, kde to zákon výslovně vytýká. Dlužno především zdůrazniti, že zmateční stížnosti, vycházejí z mylného předpokladu, odporujícího spisům, že obžalovaní byli uznáni vinnými, že neučinili oznámení o zločinu Šoupalovu, kdežto ve skutečnosti, jak zřejmo z nálezu napadeného rozsudku, byli odsouzeni proto, že ze zlomyslnosti opomenuli překaziti zločinnou činnost Šoupalovu. Stížnosti přehlížejí,že napadený rozsudek uvádí oznámení úřadům toliko jako jeden — tedy nikoli jediný — a to dle zjištění nalézacího soudu vhodný prostředek, jímž stěžovatelé zločin Šoupalův snadno a bez nebezpečí překaziti mohli. Jde o otázku, zda spadá za ostatních podmínek pod ustanovení §u 212 tr. zák. i neoznámení zločinu, když bylo lze oznámením činu zabrániti., Nalézací soud k této otázce právem přisvědčil. V §u 212 tr. zák. není opory pro názor, zastávaný stížnostmi, že zákon v §u 212 tr. zák. opomenutím překažení rozumí jen překažení jiným způsobem než oznámením, a že tedy opomenutí oznámení není trestným ani tehdy, když oznámení jest jedním z prostředků nebo dle okolností dokonce jediným vhodným prostředkem ku překažení zločinu. § 212 tr. zák. stanoví všeobecnou a bezvýjimečnou povinnost zabrániti zločinům za předpokladů tam blíže uvedených, jakýmkoliv vhodným způsobem, nerozeznávaje mezi prostředky, k tomu se hodícími. Z toho plyne, že pod ustanovení §u 212 tr. zák. spadá též povinnost prostého oznámení, ovšem jen za předpokladu, že se tento prostředek hodí ku překažení zločinu, to tím spíše, je-li oznámení v tom kterém případě jediným vhodným prostředkem Stěžovatelé opírají své mínění o to, že zákon v §§ech 60 a 60 tr. zák. rozeznává jednak opomenutí překažení, jednak opomenutí oznámení a že týž rozdíl činí trestní zákon vojenský při zločinech vyzvědačství a neoprávněného uschovávání. Než v těchto případech jde o specielní normy, vztahující se jen na určité trestné činy, které proto pro výklad všeobecného ustanovení §u 212 tr. zák., jehož jest v tomto případě použiti, nemohou býti rozhodnými. Nelze seznati, proč by zákonodárce chtěl zbaviti občany povinnosti, překaziti zločin právě v případech, ve kterých povinnost tu lze spiniti snadno a bez újmy pro osoby v §u 212 tr. zák. uvedené oznámením úřadům, zvláště když postup ten bývá velmi často jediným úspěšným prostředkem překažení zločinu (srov. Lammasch, Grundriss IV. vyd. str. 47). Namítá-li konečně po stránce právní zmateční stížnost N-ova a K-ova, že trestní oznámení nebylo by bývalo prostředkem způsobilým a vhodným ku překažení zločinu, stačí na vyvrácení této námitky poukázati k tomu, že § 212 tr. zák. nevyžaduje, by použitím toho kterého prostředku za účelem zabránění zločinu, zločin skutečně byl překažen. Osoba, k zabránění zavázaná, vyhovuje povinnosti jí §em 212 tr. zák. uložené, i když se jí nepodařilo zločin překaziti. Stačí, použije-li takového prostředku, který se podle jejího náhledu za stávajících okolností k tomu hodí, ovšem za předpokladu, že nejedná jen na oko. Neprávem zmateční stížnost Rudolfa N-a dovolává se zmatku čís. 11 §u 281 tr. ř., který též zmateční stížnost Stanislava K-a věcně ovšem v odvolání uplatňuje. Spatřují jej v tom, že soud, vyměřiv trest dle druhé věty §u 213 tr. zák., vybočil ze své mocí trestní, ježto dle článku IX а IV úvoz. zákona ku trestnímu zákonu měl trest vyměřiti dle §u 12 zákona na ochranu republiky, to tím spíše, ježto v tomto případě na skutek Šoupalův nemohl býti uložen ani trest smrti ani doživotního žaláře. Lze ponechali stranou úvahy o výkladu §u 7 zák. za ochr. republiky, neboť v tomto případě nelze mluviti o překročení trestní pravomoci nalézacím soudem v neprospěch obžalovaných již proto, poněvadž nalézací soud zjišťuje, že obžalovaní byli stejného politického smýšlení se Šoupalem, že s ním udržovali stálé styky, ač věděli o jeho úmyslu, usmrtiti Dra Rašína, že tudíž také úmysl jeho schvalovali, dále že očekávání Šoupalovo, že ho obžalovaní nezradí, také splnili, známost svou o úmyslu Šoupalově utajili, očekávajíce z případné smrti Dra Rašína prospěch svůj a všech politicky stejně smýšlejících. Tímto zjištěním soudu jest, byť i ne výslovně, přece takovými okolnostmi, které toto zjištění činí naprosto patrným, též zjištěno, že obžalovaní jednali v úmyslu Šoupala podporovati, takže jsou tu i podmínky pro použití trestní sazby §u 12 čís. 2 zák. na ochr. republiky, která se úplně rovná trestní sazbě poslední věty §u 213 tr. zák., jíž nalézací soud při výměře trestu použil. Pokud jde konečně o námitku, že trest neměl býti vyměřen dle sazby od jednoho do pěti let, poněvadž v torno případě na skutek Soupalův nemohl býti a nebyl uložen trest smrti ani doživotního žaláře, stačí poukázati k tomu, že §§y 212 a 213 tr. zák. mají na zřeteli hlavní čin jen s hlediska jeho objektivní trestnosti. Rozhodnou jest tedy dle §u 213 tr. zák. větší trestnost činu, jejž překaziti bylo opomenuto, a nikoliv trestnost pachatelova. Správnost tohoto názoru vyplývá nejen z doslovu §u 213 tr. zák. »je-li však na ten skutek za trest uložena smrt nebo žalář doživotní«), nýbrž i z ustanovení §u 5 odstavec druhý tr. zák.

Citace:

č. 1686. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6, s. 480-485.