NPD documents search: Váž. tr., 14 (1932)

Čís. 4222.

I společník, který peníze převzaté pro společnost si zadrží a přivlastní, může se ohledně částky, překročující jeho podíl na penězích, státi vinným zločinem podle § 183 tr. zák.; za zpronevěřenu může však býti pokládána jen částka, která by připadala na ostatní společníky.
Ke skutkové podstatě zpronevěry nestačí v subjektivním směru jen úmysl, svěřenou věc za sebou zadržeti nebo si přivlastniti, nýbrž kromě toho musí míti pachatel také vědomí o hmotné protiprávnosti zadržení nebo přivlastnění si svěřené věci.
(Rozh. ze dne 1. července 1931, Zm II 347/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 21. května 1930, pokud jím. byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §§ 183, 184 tr. zák. a přestupkem podle § 1 zák. o maření exekuce, zrušil napadený rozsudek a věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvé stolice, by jí znova projednal a o ní rozhodl, mimo jiné z těchto důvodů:
Nalézací soud zjišťuje, že v srpnu 1928 ujednal obchodník Josef K. s obžalovaným společenskou smlouvu, podle níž se měl Josef K. jako společník (podle písemné smlouvy ve spisech uložené jako tichý společník) zúčastniti v »kamenolomu« se štěrkárnou a s výrobou cementového zboží; zisk a ztráta měly se děliti; že později Josef K, koupil od obžalovaného polovičku kamenolomu a že rovněž koupí získal polovičku staveb, nacházejících se na staveništi obžalovaného a zařízení cementárny. Rozsudek bere dále za prokázáno, že obžalovaný asi v měsíci březnu 1929, nemaje peněz, ujednal s K-em, že od této doby ponese všechny výlohy společného podniku Josef K., že však obžalovaný bude K-ovi odváděti peníze, docházející pro podnik; že obžalovaný v době od 26. března 1929 do 1. prosince 1929 vybral od různých zákazníků společného podniku celkem 41793 Kč, a pak 3.918 Kč. Soud vyslovuje, že podle úmluvy s Josefem K-em bylo povinností obžalovaného tyto peníze, vybrané od zákazníků společného podniku, odvésti Josefu K-ovi na společný účet, a že neměl právo použiti těchto peněz k jinému účelu; že však obžalovaný vybral ze společného podniku asi 15000 Kč, neodvedl je ani Josefu K-ovi ani pro společný podnik, nýbrž použil jich pro sebe, pro svůj soukromý podnik stavitelský, ve kterém K. nebyl společníkem. Pokud zmateční stížnost, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., uplatňuje proti rozsudku, že obžalovaný byl podle čl. 252, 256 obch. zák. oprávněn mocí vlastního práva pohledávky od zákazníků vybrati, jsou její vývody -vpravdě bezpředmětné; vždyť nalézací soud toto oprávnění obžalovaného bere beztak za prokázané a neklade mu v této příčině nic za vinu. Za vinu klade mu jen, že proti úmluvě z měsíce března 1929 vybrané peníze neodváděl ani svému společníku K-ovi, ani pro společný podnik, nýbrž že jich použil pro svůj soukromý podnik stavitelský. Že by se porušení této povinnosti smělo posuzovati jen podle zásad práva soukromého, jak zmateční stížnost uplatňuje, nelze uznati. Neboť i společník, jenž si peníze převzaté pro společnost zadrží a přivlastní, může se. ohledně částky, převyšující jeho podíl na penězích, státi vinným zločinem podle § 183 tr. zák. (víd. sb. čís. 3332, sb. n. s. 3317). Nicméně nelze zmateční stížnosti upříti oprávnění. Jak řečeno, zjišťuje rozsudek, že obžalovaný vybral ze společného podniku asi 15000 Kč a neodvedl je ani společníku K-ovi ani pro společný podnik. Ani z tohoto zjištění ani z ostatních zjištění rozsudkových není však s bezpečností patrno, zda celá tato částka příslušela podle smlouvy K-ovi, či zda a co z ní připadalo snad i na obžalovaného. O tom se měl nalézací soud v rozsudku zřetelně vysloviti. Neboť za zpronevěru může býti pokládána jen ta částka, která by připadala jen na Josefa K-a, ana jen ta byla obžalovanému věcí cizí a jen s ní nesměl obžalovaný nakládati vědomě protiprávně. Zmateční stížnost je však i potud v právu, pokud celkovým smyslem svých vývodů, najmě námitkou, že jde jen o civilněprávní poměr, vytýká vpravdě nedostatek subjektivní skutkové podstaty zločinu podle § 183 tr. zák. Napadený rozsudek neobsahuje vůbec zjištění o vině obžalovaného po stránce subjektivní, ač to bylo nutné již se zřetelem na právní poměr stran, dále se zřetelem na zodpovídání se obžalovaného, jenž popíral vínu a uplatňoval, že nebylo ještě provedeno ujednané předchozí vyúčtování, a že měl proti K-ovi vzájemné pohledávky. Nestačíť podle zákona a podle ustálené judikatury ke skutkové podstatě zločinu podle § 183 tr. zák. v subjektivním směru jen úmysl, svěřenou věc za sebou zadržeti nebo si přivlastniti, nýbrž kromě toho musí míti pachatel také vědomí o hmotné protiprávnosti zadržení nebo přivlastnění si svěřené věci (sb. n. s. čís. 2150, víd. sb. čís. 3321 a m. j.). Toto vědomí musí býti v rozsudku výslovně zjištěno a podle zákona odůvodněno; jinak neodpovídá odsuzující výrok zákonu. Opomenutí nalézacího soudu zakládá proto neúplnost výroku soudcovského podle čís. 5 § 281 tr. ř., zmateční stížností zjevným poukazem uplatňovanou, a v souvislosti s tím i zmatek podle čís. 9 a) § 281 tr. ř.

Citace:

Čís. 4222. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 370-372.