NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 5252.

Školství: * Bylo-li dítě ve věku školou povinném pravoplatným výrokem ve smyslu § 20, odst. II. zákona z 27. listopadu 1905 č. 4. z. z. mor. z roku 1906 vyloučeno z návštěvy veřejné školy jednoho jazyka vyučovacího (na Moravě), nezakládá okolnost, že rodiče nepošlou dítě do veřejné školy druhého jazyka, nýbrž dají je vyučovati ve škole soukromé, sama o sobě skutkovou podstatu přestupku zanedbání návštěvy školní, třebas vyučovací jazyk oné soukromé školy se neshoduje s vyučovacím jazykem povinné školy veřejné.
(Nález ze dne 30. prosince 1925 č. 23178).
Prejudikatura: Boh. 3547, 3857, 4144 a 5044 adm.
Věc: Antonín K. v N. proti předsedovi okresního školního výboru v Olomouci o školní trest.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Trestním nálezem předsedy ošv-u v O. z 24. září 1924 byl st-l pro přestupek § 20 a 24 zák. z 24. ledna 1870 č. 17 z. z., spáchaný tím, že dal dítky vyloučené z německé školy a přihlášené k soukromému vyučování, vyučovati v německé škole soukromé s právem veřejnosti, podle § 14 zákona z 13. července 1922 č. 226 Sb. odsouzen k pokutě 100 K; zároveň bylo mu přikázáno, aby dítky dal buďto vyučovati soukromě aneb zapsati do české školy.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss takto: — —
Podle § 20 zákona ze 14. května 1869 č. 62 ř. z. »nemohou rodiče nebo jejich zástupci nechati svých dítek ... bez vyučování na školách obecných předepsaného.« Podle § 23 téhož zákona však ve znění zákona z 2. května 1883 č. 53 ř. z. »jsou povinnosti k chození do školy veřejné zproštěny na čas nebo trvale: Děti, kteréž chodí do školy vyšší aneb do školy průmyslnické nebo rolnické, anebo do kursů odborných ....; pak děti stížené neduhem duševním nebo těžkým neduhem tělesným, jenž vadí účelu vyučovacímu anebo návštěvě školy. Konečně takové, jež vyučovány jsou doma anebo v ústavě soukromém.«
Již z tohoto znění zákona plyne dvojí důležitý důsledek: jednak, že zákon uvádí vedle sebe jako stejnocenné tři důvody osvobozovací, totiž 1) návštěvu školy vyšší ..., 2) neduh určitého druhu ..., 3) vyučování domácí nebo na soukromém ústavu, jednak, že osvobození od návštěvy školy nastane ze zákona samého, jakmile jeden z uvedených tří důvodů osvobozovacích jest dán, aniž by k tomu, aby osvobození nastalo, bylo třeba teprve zvláštního výroku úředního.
Že tomu tak je též v příčině osvobozovacího důvodu, uvedeného právě pod č. 3), plyne zejména též ze znění dalších dvou odstavců téhož § 23, které stanoví toto: »V případě posledně řečeném« ( t. j. je-li dítě vyučováno doma nebo v ústavě soukromém) »jsou rodiče anebo jich zástupci odpovědni, že se dětem dostane vyučování obecné škole předepsaného, a to měrou dostatečnou. Je-li o tom pochybnost, tedy okresní dozorstvo školní jest zavázáno, aby se přiměřeným způsobem přesvědčilo, je-li pochybnost tato podstatná čili nic. Příkazům v té věci vydaným rodiče neb jich zástupcové povinni jsou podrobiti se.«
Z toho jde, že zákon ponechává rodičům neb jich zástupcům úplně na vůli, aby zbavili sebe (pokud se týče své děti) povinné návštěvy školy veřejné tím, že dají je vyučovati doma nebo v ústavě soukromém, při čemž jim ovšem ukládá povinnost vyměřenou ve shora uvedeném II. odstavci § 23.
Působnost úřadů školních vymezena jest způsobem stanoveným ve shora uvedeném odst. III.; působnost okr. škol. úřadu omezuje se tedy podle zákona o školách národních z roku 1869 a 1883 na to, že — je-li pochybnost o řádném vyučování dětí — má se přiměřeným způsobem o věci přesvědčiti a podle výsledku šetření rodičům příkazy uděliti.
Podle t. zv. říšského zákona o školách národních jest tedy stav ten, že a) rodiče mohou zbaviti dítě školou povinné povinnosti k návštěvě veřejné školy právě tak pouhou skutečností domácího vyučování nebo vyučování v soukromé škole bez předchozího povolení školského úřadu, jako tak učiniti mohou tím, že dítě pošlou do školy střední nebo podobné, b) že úřad má toliko právo konati v tomto směru šetření a je-li nutno naříditi nápravu.
Tento stav, utvořený základním zákonem školským, nebyl pozdějším zákonodárstvím v uvedených směrech změněn, naopak toliko co do podrobností blíže proveden; že tomu tak, plyne z těchto úvah: Moravský zemský zákon o zřizování škol z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. (doplněný zákony pozdějšími, zejména též zákonem z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z roku 1906), pojednávaje ve své části II. »o návštěvě veřejné školy obecné«, stanoví v § 20, že »bezprostředně před začátkem každého roku školního zapíše mšr, nehledíc k vyznání nebo ku právu domovskému, všechny děti v obvodu školním, jež jsou ve věku školou povinném«, při čemž podle II. odst. »do škol obecných smějí zpravidla přijímány býti toliko dítky, jež jsou vyučovací řeči mocny«. Další odstavec téhož § 20 pak stanoví, že »kdo by dítě nedal zapsati nebo o něm udal něco nepravého, potrestán buď peněžitou pokutou ...«. Ve zřejmé souvislosti se shora uvedeným §em 23 říšského zákona o školách národních stanoví pak § 21 mor. zem. zákona o zřizování škol dále, že »děti, které pro duševní nebo tělesnou vadu nemohou choditi do veřejné školy obecné, nebo které se učí doma anebo v ústavě soukromém, nebo které se už ve vyšší škole nacházejí, buďte ve zvláštním soupisu sestaveny, kterýž má bez prodlení okresní radě školní býti předložen«. Ošr pak má podle § 23 téhož zákona »právo o těch příčinách, z kterých jsou děti v § 21 a 22 uvedené osvobozeny od povinnosti choditi do všeobecné školy, žádati dalších důkazů.«.
I moravský zákon tedy stejně jako říšský zákon školní zná tři důvody osvobozovací, postavené sobě na roveň (návštěvu vyšší školy, churavost, vyučování domácí nebo v ústavě soukromém), neukládá rodičům povinnosti, aby žádali prve než některého z osvobozujících důvodů použiji, úřad o povolení, a vymezuje pravomoc úřadu stejně jako zákon říšský.
Proti tomuto výkladu zákona nelze se dovolávati znění § 24 téhož mor. zákona, poněvadž předpisy tohoto § platí zřejmě jenom o dětech, »ohledem na které tu není příčiny osvobozující (§ 21, 22) ...«, neplatí však pro děti, které — jsouce účastny vyučování domácího anebo vyučování ve škole soukromé — jsou tímto faktem samým ze zákona od návštěvy veřejné školy osvobozeny.
Na uvedeném právním stavu nebylo v rozhodných směrech nic změněno ani zákonodárstvím popřevratovým, zejména nikoliv zákonem ze 13. července 1922 č. 226 Sb., který upravil sice v § 11 nově věk povinné návštěvy školní a v § 14 zvýšil, pokud se týče částečně jinak upravil pokuty pro trestání přestupků proti školní povinnosti, nedotkl se však ani oněch shora uvedených tří důvodů osvobozovacích ani pravomoci úřadů školních co do zjišťování, jsou-li důvody osvobozovací dány čili nic. Konečně ani řád školní a vyučovací z r. 1905 neobsahuje tu úchylek; naopak stanoví i on v § 201 odst. 1, že »dítky, které ve věku školou povinném chodí do soukromé školy obecné (zařízené podle předcházejících ustanovení), osvobozeny jsou od návštěvy své povinné školy.
Z uvedených předpisů dále plyne, že zákon přesně rozeznává tak zvané vyučování domácí (někdy nepřesným způsobem nazývané též vyučováním soukromým) a vyučování v soukromém ústavě; že školské předpisy tento rozdíl přesně činí, podává se zejména též ze řádu školního a vyučovacího, kde se v hlavě třetí pod společným nadpisem »O soukromém vyučování« pojednává odchylným způsobem jednak v oddílu I. »o soukromých ústavech vyučovacích« (§§ 187 až 203), jednak v oddílu II. »o domácím vyučování« (§§ 204 a násl.). Z cit. předpisů vyvodil nss, pokud jde o vyučování domácí, již v nál. Boh. 3857 adm. právní názor, že osvobození od návštěvy veřejné školy nastává ze zákona pouhou skutečností domácího vyučování, dále že u dítěte, které bylo pravoplatným výrokem ve smyslu § 20 odst. II. zákona z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. mor. ex 1906 vyloučeno z návštěvy veřejné školy jednoho jazyka, nezakládá okolnost, že rodiče nepošlou dítě do veř. školy druhého jazyka, ale dají je vyučovati soukromě (domácně), sama o sobě skutkovou podstatu přestupku zanedbání návštěvy školní.
Na druhé straně ovšem vyslovil nss také v dalším nálezu Boh. 5044 adm. právní názor, že soukromé (domácí) vyučování dítěte povinného návštěvou veřejné školy národní s českým jazykem vyučovacím odpovídá (na Moravě) vzhledem k právní zásadě vyslovené v § 20. odst. 2. zákona č. 4 z. z. ex 1906 jen tehdy zákonu, kryje-li se s vyučováním předepsaným pro jeho školu povinnou, t. j. veřejnou školu obecnou s českým jazykem vyučovacím.
Z citovaných předpisů zákonných a z uvedných nálezů nss-u tedy plyne co do otázky domácího vyučování, že 1) dítě, o němž bylo pravoplatně uznáno, že jeho školou povinnou je veřejná škola národní s českým jazykem vyučovacím, je povinnosti navštěvovati tuto školu povinnou sproštěno pouhou skutečností domácího vyučování na tak dlouho, dokud výrokem úřadů školních není vysloveno, že domácí vyučování jeho zákonným předpisům nevyhovuje a 2) že — dokud se tak nestane — pouhá okolnost, že dítě domácně vyučované nechodí do veřejné školy (české), nezakládá skutkovou podstatu přestupku dle § 1 4 zákona č. 226/22.
Obdobně má se věc též pokud jde o vyučování na soukromé škole, neboť — jak ze shora uvedené citace zákonných předpisů zřejmo — zaujímá zákon v podstatě stejné stanovisko vůči vyučování ve škole soukromé jako vůči vyučování domácímu. I tu nastává podle shora citovaného § 23 odstavce II říš. zákona o školách národních z roku 1869 a 1883, dále podle § 21 mor. zákona o zřizování škol a podle § 201 odst. 1. řádu školního z roku 1905 osvobození od návštěvy povinné školy veřejné pouhou skutečností , že dítě navštěvuje školu soukromou na tak dlouho, dokud není vysloveno, že vyučování na této soukromé škole ne- vyhovuje požadavku § 23, odst. 3. ř. zákona o školách národních z roku 1869 a 1883 a předpisům § 20 a násl. mor. zákona o zřizování škol.
I tu nezakládá tedy pouhá návštěva soukromé školy — třeba právem veřejnosti nadané a třeba jiného jazyka vyučovacího — sama o sobě již skutkovou podstatu přestupku podle § 14. zákona č. 226/22, dokud právě nebylo samostatným pravoplatným rozhodnutím vysloveno, že vyučování v určité soukromé škole — zejména snad zřetelem na vyučovací jazyk této školy — zákonným předpisům nevyhovuje a tudíž nemá za následek osvobození od návštěvy povinné školy veřejné.
V daném případě bylo v době nař. rozhodnutí sice již pravoplatně vysloveno, že povinnou školou veřejnou pro Aloisii a Albertinu K. je česká veřejná škola obecná v N. Dále bylo v době nař. rozhodnutí (24. září 1924) vysloveno ošv-em (8. března 1924), že soukromé (správněji domácí) vyučování těchto dětí musí se díti jazykem českým; nehledě však ani k tomu, že instanční cesta v této věci (domácí vyučování) tehdy (24. září 1924) ještě ukončena nebyla, jelikož naopak poslední stolice (min. škol.) rozhodla teprve 27. února 1925, je tolik jisto, že návštěva soukromé školy dětmi st-lovými vůbec ještě předmětem rozhodování nebyla a že nebylo vůbec nikdy ještě vysloveno, že návštěva soukromé školy s německým jazykem vyučovacím v O. po případě nevyhovuje předpisu § 23. zákona o školách národních z roku 1869 a 1883, resp. § 20 a násl. mor. zákona o zřizování škol. Neprávem shledal tedy žal. úřad skutkovou podstatu přestupku podle § 14. zákona č. 226/22 za danou již v té pouhé skutečnosti, že st-lovy děti navštěvují onu soukromou školu, a octlo se nař. rozhodnutí tedy v rozporu se zákonem.

Citace:

Čís. 15201. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 559-560.