Čís. 803.


Pokud nouze, ohrožující pachatele a jeho rodinu, činí beztrestným předražovaní.
(Rozh. ze dne 20. dubna 1922, Kr II 281/21.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu pří krajském soudě v Jihlavě ze dne 4. ledna 1921, jímž byl obžalovaný podle § 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin dle čís. 4 §u 11 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a pro přestupek dle odstavce prvého § 7 téhož zákona — mimo jiné z těchto
důvodů:
Ani zmatek, uplatňovaný s hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř., že totiž obžalovaný nalézal se jen v nouzi, snad tísnivé, nikoliv však v takové situaci, že záchrana jeho a jeho rodiny byla odvislou jen od spáchání trestného činu, a že tento byl posledním prostředkem spasným, není odůvodněn. Nouzí ve smyslu § 2 lit. g) tr. zák. rozumí theorie i praxe případ kolise povinností nebo zájmů, v němž někdo sebe neb jiného z těžkého a bezprostředního nebezpečí jedině tím může zachrániti, že spáchá čin trestný, při čemž hodnota statku vydaného v nebezpečí značně převyšuje statek obětovaný (viz Lammasch, Grundriss des Strafrechtes, III. vydání, str. 43 a Stoss, Lehrbuch des österreichischen Strafrechtes, II. vydání, str. 152 a násl., rozhodnutí z 19. února 1921 Kr I 601/20). Lichevní soud zjistil v tomto směru, že obžalovaný vrátil se v únoru 1920 z vojenské služby, že neměl žádného majetku, žádné státní podpory, že nenalezl zaměstnání ani ve svém oboru ani jakékoliv jiné, ač je hledal, že ucházel se o jakoukoliv práci, této však nenalezl, že se měl starati o manželku a tři dítky ve věku 2, 6 a 8 let, že manželka vzhledem na útlý věk posledního děcka rovněž žádného zaměstnání neměla a žádnému zaměstnání věnovati se nemohla, že vyčerpal všechny své úspory, i úspory své manželky a že takto nalézal se v bídě, jíž nezavinil. Když tedy obžalovaný za těchto poměrů, vyčerpav všechny prostředky, vedoucí k uhájení existence jeho i jeho rodiny, nemaje docela žádného majetku a nacházeje se takto v takové nouzi, jež těžce doléhala naň a jeho rodinu, ohrožovala ho i ji, volil poměrně nejméně zavržitelné prohřešení proti trestním předpisům, pak právem uznal nalézací soud na neodolatelné donucení, neboť pro něho jediným východiskem z tísně bylo spáchání zapovězeného činu, poměrně nejmírnějšího a nejméně zavržitelného.
Citace:
č. 803. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 214-215.