NPD documents search: České právo, 13 (1931) - Co je s notářstvím na Vyšehradě?

Čís. 10215.

Vyplatila-li banka celý vklad držiteli depositního listu (vkladní knížky), pokud se týče převedla-li k jeho příkazu celý vklad na jiný úvěrní ústav, nezadrževši si část vázanou na úhradu dávky z majetku, již pak musela bernímu úřadu nahraditi, může se domáhati náhrady na příjemci platu, při čemž záleží na tom, zda příjemce byl bezelstným, či obmyslným. Byl-li příjemce bezelstným, jest prost ručení, neměl-li z vyplacených mu peněz pro náhodu, pro cizí zavinění nebo pro jiný svůj právní závazek prospěchu.
(Rozh. ze dne 9. října 1930, Rv II 735/29.)
U žalující banky byly uloženy peníze na vkladní knížku a na jméno František K. Vklad ručil částkou 7805 Kč 70 h za dávku z majetku a z přírůstku na majetku. Byl majetkem synovce žalovaného Františka K-a, ale žalovaný Josef D. měl plnou moc, by o něm podle vlastníkových příkazů disponoval, a měl v rukou také depositní list na vkladní knížku, jež zůstala v úschově banky. Zda banka o plné moci žalovaného věděla, nebylo zjištěno. Dopisem ze dne 10. ledna 1922 poukázal žalovaný vlastním jménem banku, by převedla po konečném vyúčtování celý zbývající vklad na Občanskou záložnu, kterémuž příkazu banka, vyžádavši si předem depositní list, vyhověla a celý zbývající vklad 38180 Kč vydala. Omylem opomenula při tom zadržeti si částku vázanou na úhradu dávky z majetku. Když ji dodatečně musila bernímu úřadu sama zaplatiti, požadovala žalobou, o niž tu jde, na žalovaném podle § 1431 obč. zák., by jí omylem vyplacených 7805 Kč 70 h vrátil. Převedený vklad byl u Občanské záložny již před podáním žaloby vybrán, podle tvrzení žalující strany žalovaným, podle tvrzení žalovaného dílem jím, ale na příkaz K-ův a pro něho, dílem samým K-em. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Rozhodující otázkou jest, kdo jest příjemcem plnění, osobou, do jejíhož majetku plnění bezprostředně přešlo, aniž by nevyhnutelně musilo nastati rozhojnění jejího jmění. Příjemcem plnění je buď domnělý věřitel, jemuž bylo přímo plněno, nebo zmocnitel, jehož zmocněnec plnění přijal (§ 1017 obč. zák.), nebo ten, kdo přijetí jednatelem bez příkazu schválil (§ 1016 obč. zák.) (viz Komentář Stubeurauchův při § 1431, Krasnopolski: Oblig. Recht str. 481, Pavlíček: Lehre von den Klagen aus ungereehtfertigen Bereicherung str. 66 dole). Kondikce je osobním nárokem proti příjemci plnění a proti jeho dědicům, nikoliv proti osobě třetí (Krainz, Systém sv. II. z roku 1920 str. 670). Jest nesporno, že žalovaný vlastníkem vkladu nebyl a že disponoval a přijal i zažalovanou část jen jako plnomocník Františka K-a. Přešlo tedy bezdůvodné plnění bezprostředně do jmění K-ova a není proto žalovaný pasivně legitimován ke sporu. I kdyby odvolatelce nebylo bývalo známo, že žalovaný nejedná svým jménem, nýbrž jménem K-ovým, neměnilo by to nic na věci. Neboť rozhodnou jest objektivní skutková okolnost, kdo jest bezprostředním příjemcem, nikoliv subjektivní vědomost plnitele nebo nevědomost o plné moci žalovaného. Jest rozeznávati mezi příkazem a plnou mocí. Příkaz značí »musiti«, plná moc značí »moci, býti oprávněnu« k právnímu jednání za třetí osobu. Žalovaný dostal příkaz od K-a vklad na jiný peněžní ústav přenésti a vklad vybrati. Příkaz přijal a tím převzal i povinnost proti K-ovi jej plniti. Plnil-li ho, měl vůli jednat jménem K-ovým, nikoliv svým, a nenabyl vkladu on, nýbrž K. Právní poměr mezi žalobkyní a žalovaným je nerozhodným. Zatajil-li žalovaný žalobkyni, že je splnomocněn provésti příkaz K-em mu udělený, nezavazovalo ovšem právní jednání navržené stranami rozepře žalobkyní proti K-ovi jako osobě třetí (§ 1017 obč. zák. posl. věta) a nemohl tento býti bezprostředním nabyvatelem plnění, ale jen v poměru k žalobkyni. Ve skutečnosti však přímým nabyvatelem byl, poněvadž žalovaný neměl ani vůli ani úmysl uchopiti se držby práva neb věci vlastním jménem, vůli tu také nijak neprojevil, nýbrž vůle jeho směřovala k nabytí jménem K-a a přešlo proto plnění žalobkyně bezprostředně do jmění K-ova.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu k dalšímu jednání a rozhodnutí.
Důvody:
Prvý i odvolací soud zamítly žalobu pro nedostatek pasivního oprávnění. Žalobce napadá toto rozhodnutí jen pro nesprávné právní posouzení a činí dovolací návrh, by žalovaný byl odsouzen podle žaloby. Návrhu tomu nelze vyhověti, ale nelze také souhlasiti s důvody odvolacího soudu. Pro posouzení pasivního oprávnění žalovaného není rozhodným jeho zmocněnecký právní poměr k Františku K-ovi, nýbrž právní poměr k žalující bance. Vklad nebyl žalovanému vyplacen proto, že byl zmocněncem vlastníka vkladu, nýbrž proto, že byl v držení depositního listu a tím i vkladní knížky. Poněvadž vkladní knížka jest papírem majiteli svědčícím, byla banka povinna vyplatiti vklad tomu, kdo byl v jejím držení, bez ohledu na jeho poměr k vlastníku vkladu, jak si to ostatně Výslovně vymínila v pravidlech, otištěných na poslední stránce vkladní knížky. Vyplacením podle příkazu žalovaného k rukám Občanské záložny nepřešly peníze, jak míní odvolací soud, bezprostředně do jmění K-ova, nýbrž právě naopak do jmění žalovaného, neboť on sám mohl nyní o nich podle své vůle disponovati, bez ohledu na obligační závazky, které měl k Františku K-ovi jako vlastníku dřívějšího vkladu, a svému zmocniteli. Dovolání jest proto přisvědčiti potud, že banka může požadovati vrácení omylem vyplacených peněz od žalovaného, neboť jemu bylo omylem plněno. Avšak tato skutečnost nedostačuje o sobě k rozhodnutí o žalobním nároku. Ustanovení § 1431 obč. zák., že, bylo-li plněno omylem, může býti požadováno vrácení toho, co bylo plněno, nebo náhrada užitku, jejž příjemci přineslo omylné plnění, má doplněk v ustanovení § 1437 obč. zák., že příjemce splněného nedluhu jest považovati za bezelstného neb obmyslného držitele podle toho, zda věděl o omylu druhé strany, či nevěděl, nebo zda musil o něm věděti, či nemusil. Věděl-li tedy žalovaný, že mu byla vyplacena také ona částka vkladu, jež byla vázána dávkou z majetku, a přece přijal omylem vyplacené peníze, ručí jako obmyslný držitel žalující bance podle §§ 335 až 336 obč. zák. za všechnu škodu. Pakliže nevěděl a nemusil věděti o omylu žalující strany, ručí jen jako bezelstný držitel a jest podle zásad §§ 329—333 obč. zák. v souvislosti s § 1431 obč. zák. prost jakéhokoliv ručení, neměl-li z vyplacených mu peněz pro náhodu, pro cizí zavinění neb pro jiný svůj právní závazek hmotného prospěchu, jimi se neobohatil. Pro správné, právní posouzení žalobního nároku bude tedy třeba především, přihlížejíc k právní domněnce stanovené ve druhé větě § 328 obč. zák. zjistiti, zda žalovaný věděl či nevěděl o omylu žalující strany, kteráž otázka nebyla dosud vzata ani na přetřes. Dále bude třeba v případě, že žalovaný jednal bezelstně, zjistiti, zda žalovaný skutečně, jak tvrdí, z omylem mu vyplacených peněz neměl užitku, nýbrž všechny je odvedl podle své zmocněnecké povinnosti svému synovci jako skutečnému vlastníku vkladu, po případě, užil jich podle jeho příkazu a v jeho prospěch. K vůli doplnění řízení těmito zjištěními bylo podle § 510 c. ř. s. uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 10215. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 501-504.