Čís. 2140.

I třetím osobám přísluší za všeobecných podmínek nároku na náhradu škody nárok na odškodnění pro zrušení zasnoubení.
(Rozh. ze dne 3. ledna 1923, Rv I 763/22).
Žalobkyně byla snoubenkou syna žalované, ze sňatku však sešlo.
Proti žalobě o 4 193 Kč namítla žalovaná, uznavší žalobní nárok, vzájemnou pohledávku na náhradu škody, již utrpěla tím, že upravila vzhledem k zamýšlenému sňatku synovi byt. Procesní soud prvé stolice vyhověl rozsudkem pro uznání žalobě a uznal pak, že započtením
namítaná vzájemná pohledávka žalované není důvodem po právu. Odvolací soud rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.

Důvodу:

Z ustanovení §u 46 obč. zák. nemůže žalovaná odvoditi uplatněný náhradní nárok, ježto nárok dle §u 46 obč. zák. přísluší jen druhé straně, t. j. druhému snoubenci, a žalovaná, která se původně domáhala náhrady škody jakožto domnělá cesionářka svého syna, v dovolacím spise připouští, že prvý soud právem k tomuto nároku nehleděl. Zbývá
jen otázka, zda je nárok odůvodněn předpisy občanského zákoníka o náhradě škody (§§ 1293 a násl.). V tom směru se v nauce názory rozcházejí; jedni nadobro upírají třetím osobám nárok na náhradu škody za příčinou zrušeného zasnoubení (tak zejména Krasnopolski: »Familienrechte« str. 18 a »Der Verlöbnisbruch nach ost. Recht«, jakož i Krainz-Ehrenzweig V. vydání, II. svazek str. 13 pozn. 26), kdežto jiní přiznávají i třetím osobám takovýto nárok (Dniestrzanski: »Zur Lehre vom Verlöbnis« v Grünhutově časopise č. 33 str. 174 a násl.). Soudní praxe přidala se k názoru posléze naznačenému (srv. rozh. Gl. U. N. F. 2114, 2498) a také nejvyšší soud jej sdílí, poněvadž by se opačný názor namnoze příčil zásadám spravedlnosti a slušnosti. Oprávněnost takového nároku dlužno však posuzovati dle zásad §§ 1295, 1311, 1324 obč. zák.. Má-li nárok býti opodstatněn, musí tu tedy býti: bezprávní jednání snoubence, ustoupivšího od zasnoubení, které muže ovšem záležeti v tom, že bezdůvodně ustoupil; škoda, vzešlá někomu jinému, než druhému snoubenci; a příčinná souvislost této škody s bezdůvodným ustoupením. Odvolací soud se nezabýval otázkou, zda měla žalobkyně důvodnou příčinu, by ustoupila od zasnoubení, čili nic, zda je tedy na její straně bezprávní jednání, zavazující ji k náhradě škody, aniž zaujal výslovně stanovisko k další otázce, zda žalované vzešla skutečná škoda, pokázav jen povšechně k důvodům prvého soudce, jenž k této otázce odpověděl záporně; přidalť se k názoru prvého soudce, že uplatňovaný vzájemný nárok žalované není důvodem poprávu, již proto, že vyloučil příčinnou souvislost mezi případným zaviněním žalobkyně a nastalou snad škodou, vytknuv, že žalovaná a její syn bуli sami příčinou škody (nikoli, že zavinili škodu, jak ža- lovaná v dovolacím spise tvrdí). Zjistil, že žalobkyně projevila pouhé přání, by byt byl upraven a poukázal v té příčině k tomu, co žalovaná jako strana seznala. Tato udala, že žádala svého syna, by rozmluvil žalobkyni přání po vymalování bytu, ježto by stálo mnoho peněz, že však syn prohlásil, že on trvá na malování a sám zjednal také malíře; co do nátěru, žalovaná ani netvrdila, že žalobkyně v té příčině projevila nějaké přání, z jejích údajů spíše vyplývá, že ona sama dala k tomu podnět, připomenuvši žalobkyni, že, budou-li pokoje malovány, musí býti také natřeny; a pokud se kamen týče, přiznala, že kamna byla k přání žalobkyně pouze přemístěna (totiž železná kamna do zadní místnosti a kachlová kamna odtamtud do předního pokoje). Vezmou-li se za základ tyto skutečnosti žalovanou uvedené, dlužno přisvědčiti odvolacímu soudu, že vlastně žalovaná a její syn způsobili náklad, jehož náhrady žalovaná nyní se domáhá, zvláště když nelze souhlasiti s názorem žalované, že bylo její povinností, vyhověti přání žalobkyně, naopak nutno uznati, že žalovaná mohla je beze všeho odmítnouti, nebylo-li třeba úpravy bytu, a když ze spisů nikterak nevyplývá, že žalobkyně byla by setrvala na svém přání, kdyby byla bývala upozorněna na případnou zbytečnost, pokud se týče nákladnost úprav, nebo dokonce splnění vysloveného přání byla učinila podmínkou sňatku. Není-li tu však příčinné souvislosti mezi případným zaviněním žalobkyně a škodou, která snad vzešla žalované, není náhradní nárok, uplatňovaný žalovanou, ani svým důvodem po právu, a neobstojí výtka, že odvolací soud, potvrdiv rozsudek prvního soudu, nesprávné posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).

Citace:

Rozhodnutí č. 2140. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 26-27.