NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 1699.

Prodej movité věci s výhradou zpáteční koupě jest kupní smlouvou pod odkládací novinkou, že podatel věci, jež dává se současně za kupní cenu do zástavy, do ujednaného času nevyplatí.
(Rozh. ze dne 30. května 1922, Rv I 314/22.) Žalobce koupil v roce 1914 nábytek do pánského pokoje za 4270 Kč, část splatil a 2876 Kč zůstal dlužen. Když dodavatel v roce 1917 naléhal na zaplacení, obrátil se žalobce na žalovaného, zda by věc neurovnal, že jest ochoten po případě vzdáti se onoho nábytku. Žalovaný se nabídl, nedoplatek za žalobce zaplatiti, odevzdá-li mu žalobce nábytek do vlastnictví, při čemž vyhradil žalobci právo zpáteční koupě do jednoho roku za náhradu 2876 Kč a dalších výloh. Žalobce k nabídce přistoupil a žalovaný zbytek dluhu zaplatil. Když se žalobce příštího roku domáhal zpětné koupě nábytku, zdráhal se žalovaný žádosti vyhověti, načež žalobce žaloval na neplatnost smlouvy. Procesní soud prvé stolice žalobě vyhověl mimo jiné z těchto důvodů: Soud pokládá za zjištěno, že úmysl obou stran směřoval k tomu, by žalobci vyhraženo bylo právo zpáteční koupě do jednoho roku. Toto právo je však dle předpisu § 1070 obč. zák. možným toliko u nemovitostí. Bylo-li ujednáno ohledně movitých věcí, nemá takovéto nepřípustné ujednání právní platnosti a účinnosti. To však platí nejen o ujednání, zpáteční koupě se týkajícím, nýbrž o celém právním jednání a je proto i koupě, stranami smluvená, sama sebou neplatna. Avšak i s hlediska § 871, pokud se týče §§ 897, 898, 901, 698 obč. zák. dlužno za to míti, že nedošlo k platnému právnímu jednání. Není pochybnosti o tom, že žalovaný skutečně chtěl žalobci poskytnouti možnost, by si nábytek mohl koupiti zase zpět, a nikoliv pouze vyhraditi mu právo předkupní, pro žalobce téměř bezcenné, a že nesouhlas dopisu ze dne 3. května 1917 s prohlášením co do práva žalobci vyhraženého má svou příčinu zajisté jen v pouhém nedopatření žalovaného. Stejně však jest nepochybno, že nedopatření žalovaného vyvolalo v žalobci omyl v příčině obsahu prohlášení žalovaného. Omyl ten týkal se samého předmětu smlouvy, totiž nábytku, a oběma stranami dle jich prohlášení zamýšleného práva, jež žalobci mělo zůstati zachováno, a překážel tudíž platnému vzniku smlouvy. Poněvadž nelze předpokládati, že žalovaný zúmyslně uvedl žalobce v omyl, nutno dospěti k závěru, že ani žalovaný si neuvědomil, že právo zpáteční koupě při movitostech je nepřípustno. Následky neplatnosti smlouvy posouditi je dle § 1431 obč. zák., který výslovně i pro případ právního omylu, v němž se žalobce dle svého tvrzení nalézal, stanoví, že lze žádati vrácení věci, omylem druhému smluvníku vydané. Důsledkem toho je, že obě strany jsou povinny, vrátiti si navzájem, co následkem omylu byly obdržely, pokud se týče oč se obohatily. Odvolací soud rozsudek potvrdil a uvedl v důvodech: Směřoval-li úmysl obou stran k tomu, by žalobci bylo vyhraženo právo zpáteční koupě, výhrada tato však, jak obě smluvní strany přehlédly, je při věcech movitých nepřípustná, nemohla vzájemnými projevy stran platná smlouva vůbec vzejíti. Smlouva kupní, ujednaná s výhradou koupě zpáteční, jest v podstatě smlouvou, uzavřenou pod podmínkou, že prodávajícímu přísluší právo prodanou věc zase nazpět vykoupiti. Je-li tudíž prokázáno, že smlouva mezi žalobcem a žalovaným stala se s výhradou zpáteční koupě, tedy pod nepřípustnou a nedovolenou podmínkou, je celá úmluva neplatna (§§ 897, 898, 901 a 698 obč. zák.). Otázka omylu ( § 871 obč. zák.) nepřichází ohledně neplatnosti smlouvy v úvahu. Jednáť se tu o pouhé nedopatření (přepsání), za kterým nestála pravá vůle stran (§ 869 obč. zák.). Důsledkem toho neplatí tu promlčení tříleté, jehož se strana žalovaná dovolává. Důvod, proč mezi stranami ku platné smlouvě nedošlo, netkví v omylu, nýbrž v tom, co shora uvedeno. Mylný předpoklad obou stran, že i při věcech movitých lze platně ujednati výhradu zpáteční koupě, je pro otázku neplatnosti smlouvy rovněž nerozhodným. Poněvadž převzetí nábytku žalovaným se zakládalo na smlouvě neplatné, domáhá se žalobce právem, aby vše uvedeno bylo v předešlý stav, totiž, aby mu byl vrácen nábytek proti tomu, že také on navrátí to, co ze smlouvy ve svůj prospěch obdržel (§ 877, 1431, 1432 obč. zák.). Je tedy žalobní prosba odůvodněna a je také určita a srozumitelna. Pokud jde o náhradu výloh, žalovanému v dotčené věci vzniklých, nelze od žalobce žádati, by již v žalobě a její prosbě náhradu tu, která mu žalovaným dosud účtována nebyla, číselně uvedl. Proto také stačilo, že prvý soud nestanovil podmínek, za jakých vrácení nábytku státi se má. Otázkou, je-li za dnešního stavu vůbec možno, nábytek vrátiti, nepotřeboval se prvý soud dále zabývati, když je nesporno, že žalovaný nábytek má a když nemožnost vrácení jeho nebyla ve sporu namítána. Stoupnutí ceny nábytku je ve sporu bezvýznamno.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Stala se tu koupě s výhradou koupě zpáteční. Ale výhrada koupě zpáteční nemá dle § 1070 obč. zák. místa při movitých věcech. Tento zákaz nemá snad příčinu v tom, že by zákonodárce spatřoval v takové výhradě něco mravně závadného, vždyť ji při nemovitých věcech připouští, nýbrž v tom, že takovým výhradám nepřeje, maje za to, že omezují volnost obchodu. Omluva není tedy nicotná dle § 879 obč. zák., nýbrž pouze právně nemožná. A tu ustanovuje § 878 obč. zák., že bylo-li smluveno něco nemožného, má smlouva zůstati v platnosti v těch kusech, jichž se nemožnost netýká, ač lze-li možné od nemožného děliti. Výhrada koupě zpáteční jest sice nemožná, avšak možno jest právo zástavní a vyplacení zástavy, jež ve výhradě té jako méně ve více obsaženo jest. Že zřízení zápůjčky, zástavním právem pojištěné, jest v ní kryto, ta myšlenka jest tak na snadě, že ji zákon sám v § 1071 obč. zák. připomíná, odkazuje při tom na předpis § 916 obč. zák. Výhrada zpáteční koupě je sice nepřípustná, ale nic nebrání, aby se platnost nezachovala aspoň tomu méně, co v ní jest obsaženo a dle zákona přípustno: prodeji nábytku s výhradou koupě zpáteční do jednoho roku rozuměti dlužno při nepřípustnosti této výhrady tak, že smlouva skládá se ze dvou částí: jednak se poskytuje zápůjčka pod titulem kupní ceny a zřizuje se za ni právo zástavní na věci, předmět koupě tvořící, ale zatím, do uplynutí vyhrazené jednoroční lhůty, ve vlastnictví převodce ponechané, a jednak se uzavírá smlouva kupní tak, že nebude-li zápůjčka do jednoho roku vyplacena, má se pokládati zapůjčená suma za kupní cenu a věc zastavená za prodanou, takže přejímatel nabývá její vlastnictví. Jinými slovy uzavřena byla koupě pod odkládací výminku, že zástava nebude do jednoho roku vyplacena; nevadí tedy předpis § 1371 obč. zák., dle něhož neplatna jest vedlejší úmluva, příčící se povaze smlouvy zástavní a o zápůjčce, že zástava po splatnosti pohledávky má věřiteli připadnouti (propadnouti), neboť tady koupě (prodej) byla hlavním účelem a kusem smlouvy a byla by uzavřena bývala, jak z předchozího bezesporného jednání plyne, i tehdy, kdyby byl žalovaný na výhradu »koupě zpáteční«, t. j. odkládací výminku umluveného prodeje nepřistoupil, nemožno tedy uplatnění její brániti, vždyť žalobce svoloval k prodeji bez výhrady — dával mu na vůli věc zaříditi, jak za dobré uzná — a výhradu v jeho prospěch připojil žalovaný sám. Toto hledisko, které rozeznává mezi smlouvou hlavní (prodejem) a vedlejší úmluvou (výhradou), kladouc důraz na to, zda strany smlouvu hlavní chtěly za všech okolností, brání, by se přistoupilo na názor odvolacího soudu, jenž míní, že — je-li právo koupě zpáteční nepřípustno, je celá smlouva neplatná dle §§ 897, 898, 901 a 698 obč. zák. Při stanovisku zde zaujatém odpadá otázka promlčení dle § 1487 obč. zák., kterou odvolací soud vyřizuje tím, že prý se jedná o pouhé nedopatření, za nímž nestála pravá vůle stran, při čemž citován § 869 obč. zák., ač nelze nahlédnouti, co tento předpis má zde činiti. To však odporuje jeho dřívějším vývodům, že obě strany byly v omylu o přípustnosti (platnosti) výhrady koupě zpáteční, a že prý právě pro tuto nepřípustnost, v konci konců tedy pro obapolný omyl, jest celá smlouva neplatna, neboť takto by tu § 1487 obč. zák., jenž nerozeznává, o jaký omyl se jedná, právě místo měl. Nejvyšší soud vychází naopak z platnosti smlouvy. Kdyby byla smlouva neplatnou, byl by žalobce mohl žalovati o vrácení nábytku i tehdy, kdyby byl jednoroční lhůtu promeškal, ale to by neodpovídalo ani úmyslu stran, ani vůbec zásadám smluvního práva. Byla uzavřena smlouva kupní pod odkládací výminkou, že žalobce do jednoho roku nábytek zároveň na ten rok do zástavy daný nevyplatí, ale výminka se nesplnila, protože žalobce ve lhůtě té nárok na výplatu činil a ji nabízel, i stala se proto smlouva kupní bezúčinnou (§§ 696, 897 obč. zák.). Žalovaný vlastnictví nábytku nenabyl a musí jej proti zaplacení umluveného peníze vrátiti. Že žalobce místo bezúčinnosti smlouvy uplatňuje neplatnost, nehraje roli a nebylo také pozastaveno, neboť těžisko žaloby záleží v nároku na vrácení nábytku.

Citace:

č. 1699. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 536-539.