Čís. 14535.

Rozcházející se společníci mohou v dissoluční smlouvě smluviti pokutu pro porušení závazku, že se zdrží navzájem poznámek jeden o druhém, jež by je po stránce osobní a obchodní jejich kvalifikace snižovaly a poškozovaly.
(Rozh. ze dne 14. září 1935, Rv II 629/33.)
Při zrušení společnosti smluvili rozcházející se společníci pokutu na porušení závazku, že se navzájem zdrží poznámek jeden o druhém, jež by je po stránce osobní a jejich obchodní zdatnosti snižovaly a poškozovaly. Žalobce tvrdí, že žalovaný tento závazek porušil a domáhá se na něm zaplacení smluvené pokuty. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Nelze souhlasiti s názorem prvého soudu, že smlouva tato byla by neplatnou a nelze také uznati, proč by mělo běžeti u smlouvy této o nějaký nedovolený obsah ve smyslu § 878 obč. zák. Smlouvou převzatý závazek není také závazkem o vystříhání se urážek, nýbrž smlouvou, že ten, kdo dopustil by se o druhém urážlivých výroků, jež by ho osobně nebo jeho obchodní zdatnost snižovaly a při tom poškozovaly, bude povinen zaplatiti penále určitou částkou. Vzhledem k tomu, že závazek tento převzat byl při zrušení obchodní společnosti, kdy ujednána byla také konkurenční klausule o neprovozování obchodu v okruhu 1000 kroků, možno uvedenému ujednání rozuměti tak, že konvenční pokuta propadá tehdy, když někdo o druhém učiní výroky urážlivé nebo uvedeným způsobem jej snižující, jsou-li tyto zároveň škodlivé, t. j. mohou-li jemu způsobit škodu obchodní. Tvrdí-li žalobce, že žalovaný užil k druhým osobám o něm výroků urážlivých a jej snižujících, nestačí to samo o sobě k tomu, aby nastala povinnost platiti konvenční pokutu ve smyslu ujednané úmluvy. To nastati mohlo by jenom tehdy, když výroky ty mohly býti pro žalované také spojeny se škodou obchodní. V tom směru žalobce však neuvedl žádných takových skutečností, z nichž by se na tuto škodu obchodní souditi dalo.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Není zákonných překážek, aby společníci se rozcházející v dissoluční smlouvě nemohli převzíti v zájmu hospodářském takový závazek čelící k zamezení možného poškození své existence. Připustil-li § 1330 obč. zák. zásadně možnost pro spáchané urážky domáhati se ex lege náhrady škody (která ovšem musí zde býti skutečně prokázána), jest tím spíše přípustno, aby strany učinily v tomto směru úmluvu, při níž ovšem pro výklad rozsahu a dosahu jejího jest směrodatným úmysl stran. Ani z § 1336 obč. zák. nelze beze všeho vyvoditi, že by bylo předpokladem nároku na zaplacení konvenční pokuty, aby bylo tvrzeno a prokázáno, že škoda skutečně vzešla, ježto při smlouvě o konvenční pokutě zpravidla se předpokládá, že porušení smluvního závazku již samo o sobě zakládá poškození. Právě proto se pokuta umlouvá, aby nebylo třeba prováděti důkaz skutečně vzešlé škody, který často jest těžko proveditelný, ne-li vůbec neproveditelný. Stačilo tedy, že žalobce prokázal porušení žalovaným převzatého smluvního závazku. Nelze pak pochybovati, že vyjadřování se žalovaného o žalobci způsobem nižšími soudy zjištěným, bylo objektivně způsobilé, nehledíc ani k možnosti dalšího rozšiřování, jej v jeho obchodě hospodářsky, ale také na osobní cti poškoditi, čemuž právě mělo býti oním ustanovením smlouvy čeleno. Jest proto s hlediska žalovaného bezpředmětným rozeznávati mezi ctí žalobce vůbec a jeho obchodní ctí, na kterouž poslední klade žalovaný důraz. Nárok žalobcův na zaplacení konvenční pokuty je odůvodněn.

Citace:

Čís. 14535.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 604-605.