NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3843.

Živnostenské právo: Průkaz způsobilosti k nastoupení živnosti řemeslné lze nabýti jen zaměstnáními jako učedník a pomocník v takové živnosti řemeslné, která je provozována oprávněným způsobem.
(Nález ze dne 1. září 1924 č. 14 754.)
Věc: Hynek R. v H. proti ministeistvu obchodu o opovědi živnosti cukrářské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad potvrdil rozhodnutí II. stolice, jímž byl zrušen živn. list vydaný st-li úřadem I. stolice, opravňující jej k provozování živnosti cukrářské v H., a odkázal na důvody rozhodnutí II. stolice, v nichž uvedeno, že st-1 nepodal průkazu způsobilosti dle § 14 živn. řádu, neboť k listu za vyučenou a k vysvědčení pracovnímu, vystaveným jemu Janem H.v N. nelze pozírati, poněvadž týž měl živn. oprávnění toliko pro živnost pekařskou, nikoli však též pro živnost cukrářskou.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Živn. řád, upravující v § 14 průkaz způsobilosti pro živnosti řemeslné, nařizuje, že tento průkaz má býti podán vysvědčením o tom, že se žadatel tomu kterému řemeslu řádně vyučil u ,,živnostníků" a vysvědčením pracovním o několikaletém zaměstnání pomocnickém v příslušné „živnosti". Že živn. řád užívaje výrazu „živnostníků" a příslušná »živnost« má na mysli jen řemeslnou živnost, oprávněně provozovanou a že nezahrnuje pod tento pojem i pouhé faktické neoprávněné provozování řemesla po živnostensku, svědčí tyto úvahy:
Živn. řád v hlavě druhé obsahuje předpisy a podmínky pro nastoupení živnosti (§§ 11, 13 a 14, 23). Jestliže pak jednotlivé z těchto norem mluví o provozování živnosti, o majetníku živnosti a podobně, sluší, pokud ovšem opak ze souvislosti není patrný (jako na př. v § 132), za to míti, že mají na zřeteli živn. oprávnění, jehož nabyto bylo způsobem v druhé hlavě předepsaným t. j. řádným nastoupením živnosti. Tím méně lze míti za to, že by živn. řád v § 14 užíval výrazu ..příslušná živnost" ve smyslu jiném t. j. zahrnujícím i řemeslo provozované neoprávněně, kdy jde o předpis stanovící podmínku pro nastoupení určitého druhu živnosti, tedy pro nabytí jistého oprávnění živnostenského. Požaduje-li § 14 průkaz výučním vysvědčením a vysvědčením o zaměstnání pomocnickém, míní tím beze vší pochyby dokumenty, o nichž živn. řád jedná v hlavě šesté, na jehož § 81 — později ovšem zrušený (zákon ze 17. října 1919 č. 571 Sb.) — ostatně odkazuje. Že však ustanovení hlavy šesté o pomocných pracovnících, zejména ta, která se týkají učňů, předpokládají, že zaměstnavatel, učební pán, vyhovuje veškerým požadavkům materielnim i formálním, na něž živn. řád provozování té které živnosti váže, tedy také že živnost provozuje oprávněně, jest patrno obzvlášť z oněch předpisů, jež upravují právo míti učně. Záruky, na něž žal. úřad činí toto právo závislým (§ 98), může poskytnouti jen oprávněný živnostník; jen při živnosti oprávněné jest také zabezpečena společenstvům živn. ona ingerence na učňovský poměr, jakou jim zákon přiznal (§ 114, odst. 3, dále §§ 98, 99 a jiné).
Z těchto úvah vyplývá závěr, že průkazu způsobilosti, požadovaného v § 14, odst. 2 lze nabýti jen zaměstnáním jako učedník a pomocník v řemeslné živnosti, provozované oprávněně a nelze proto právnímu hledisku, z něhož žal. úřad vycházel, vydávaje nař. rozhodnutí, činiti důvodné výtky a sluší toliko zkoumati, ovšem v mezích stížnosti, zda jeho aplikace na skutkový základ daného případu provedena byla formálně bezvadně. —

Citace:

č. 3843. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 267-268.