NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 10643.

Žalobě vlastníka hypotéky na hypotekárního věřitele o vydání výmazné kvitance, an vlastník hypotéky zapravil zajištěnou pohledávku v té výši, jak je zřejmá z pozemkové knihy, nemůže hypotekární věřitel čeliti obranou, že má podle zvláštní dohody nárok na dohodhocení pohledávky.
(Rozh. ze dne 26. března 1931, Rv I 829/30.)
Na žalobcových nemovitostech vázlo podle darovací smlouvy ze dne 1. května 1888 zástavní právo pro pohledávku žalovaného 5673 zl. 64 kr. s výpovědní lhůtou tří měsíců pro obě strany. Žalobce vypověděl žalovanému dne 3. března 1925 tuto pohledávku, žalovaný však odepřel přijati jistinu 11347 Kč 28 h (5673 zl. 64 kr.) a vydati žalobci kvitanci za účelem výmazu zástavního práva. Žalobce složil pak pro žalovaného 11347 Kč 28 h u okresního soudu a domáhal se žalobou, o niž tu jde, na žalovaném vydání výmazné kvitance. Žalovaný namítl kromě jiného. Že výpověď jest předčasná, poněvadž žalobce kdysi slíbil, že, prodá-li svůj dům, vyplatí žalovanému o tolikrát více, co sám za dům dostane zaplaceno, takže žalovaný prý není povinen nezhodnocenou hypotéku dáti vymazati a spokojiti se s 11347 Kč 28 h. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby a uvedl v otázce, o niž tu jde, v důvodech: Co se týče otázky, zda došlo mezi stranami k dohodě, vylučující, by žalovaný byl donucen pořadem práva vydati kvitanci dříve, než mu bude jeho hypotekámí pohledávka přiměřeně zhodnocena, popírá žalobce, že vůbec učinil slib o zhodnocení pohledávky. Jest proto předem zkoumati, než se soud pustí do provádění důkazů, zda by takový slib měl účinek, jak žalovaný myslí, i kdyby byl dokázán. Účinek ten by mohl nastati jen, kdyby výslovně úmluvou bylo stanoveno, že oba tyto nároky jeden bez druhého nelze uplatňovati. To však žalovaný netvrdí. Podle jeho přednesu jest základem jeho nároku na zhodnocení tento výrok žalobcův; »Aber Fritz, das ist doch selbstverständlich, dass es mein Erstes sein wird, wenn ich das Haus verkaufe, dass ich Dir Deine Hypothek um sovielmal hoher auszahlen werde, wie ich selber das Haus bezahlt bekomme.« I kdyby tedy tento výrok byl dokázán, plynulo by z něho nejvýše jen tolik, že se žalobce zavázal, že zhodnotí žalovanému jeho pohledávku, nikterak však nelze z toho dovoditi závazek nezaplatiti a nebo právo žalovaného nepřijmouti dříve hypotekární pohledávku, než se stane zhodnocení. Žalovaný neuvádí, že žalobce tento závazek převzal. I domnělý nárok žalovaného i žalobcovo právo zaplatiti dluh a požadovati výmaznou kvitanci, jsou tedy neodvislé jeden od druhého a žalovaný měl by nanejvýše právo, domáhati se žalobou splnění slibu a zhodnocení své pohledávky, nikoliv však odpírati přijetí peněz a vydání výmazné kvitance, to tím méně, an ani co se týče úroků nemá důvod odpírati tomu a takové důvody ani neuvádí a v tom směru nic výslovně neuplatňuje. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, mimo jiné z těchto důvodů: Okolnost, že odpůrce odvolateli slíbil, že mu jeho pohledávku zhodnotí, nemohla by, i kdyby byla pravdivá, uplatňování zažalovaného nároku překážeti, poněvadž odvolatel sám přiznává, že mu odpůrce tento slib učinil pro případ prodeje zavazené usedlosti a ve sporu nebylo tvrzeno, že tento případ nastal. Ostatně nárok na zhodnocení pohledávky je nárokem ryze osobním, který nezávisí na pohledávce a který může odvolatel uplatňovati samostatně proti odpůrci, i když bude jeho pohledávka z pozemkových knih vymazána.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádrem sporu jest otázka, zda tvrzené ujednání o »dohodnocení« (Aufwertung) pohledávky žalovaného brání žalobcovu nároku na vydání výmazné kvitance, an pohledávku žalovaného 5673 zl. 64 kr. = 11347 Kč 28 h s příslušenstvím zajištěnou právem zástavním zaplatil nebo, což jest totéž, složil na soudě, poněvadž se žalovaný zaplacením této částky nespokojil (§ 1425 obč. zák.). Odvolací soud zodpověděl tuto otázku právem záporně. Netřeba uvažovati o tom, zda by v souzeném případě, vzhledem k povaze pohledávky žalovaného bylo dohodnocení přípustné přes to, že valorisace tuzemským právem jest zásadně vyloučena (sr. rozh. čís. 4355, 4662, 5999, 6810, 8176) a zda snad bylo dohodno¬ cení stranami výslovně ujednáno. V pozemkové knize jest zástavním právem zajištěna určitá, číselně přesně co do jistiny i co do příslušenství vymezená pohledávka; jen za tu ručí nemovitost, ale také jen tuto pohledávku musí dlužník zaplatiti, chce-li docíliti jejího výmazu (§ 469 obč. zák.). K tomu také směřuje žalobní prosba. Správnost tohoto názoru plyne také z § 462 obč. zák., podle něhož každý ze zástavních věřitelů, jichž pohledávky váznou na téže nemovitosti, jest oprávněn před její dražbou splatiti pohledávku, pro niž se dražba vede. Nemůže býti pochybnosti, že by tito věřitelé — kdyby takový případ nastal a exekuce vnucenou dražbou byla vedena pro pohledávku žalovaného, nebyli povinni splatiti více, než jest zjevno z knihy, by se hypotéka o pohledávku žalovaného uvolnila. Zda snad věřiteli přísluší ještě nějaký další nárok, zejména na doplatek, ať již z důvodu jakéhokoli, může jíti již jen o nárok osobní, který s věcným zajištěním nemá nic společného, a nemůže tedy býti namítán proti dlužníkovu nároku na vydání výmazné kvitance, byl-li zajištěný dluh zaplacen (§ 1369 obč. zák.). Odvolací soud posoudil věc správně po právní stránce.

Citace:

Čís. 10643. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 429-431.