Čís. 7223.

Zažaloval-li vydatel proti přijateli trattu, splatnou určitého dne, dlužno přiznati doručení směnečné žaloby, s níž byla předložena směnka, význam presentace směnky ku placení.
(Rozh. ze dne 18. července 1927, Rv II 339/27.)
Proti směnečnému platebnímu příkazu namítl žalovaný kromě jiného, že žalobce nepředložil směnku ku placení. Procesní soud prvé stolice zrušil směnečný platební příkaz jen ohledně úroků od 2. ledna 1927 do 2. února 1927, jinak ho ponechal v platnosti. V otázce, — Čís. 7223 —
1195
o niž tu jde, uvedl v důvodech: Směnka byla ku placení předlo- žena dne 16. února 1927. Co se týká dřívějších, žalobcem tvrzených presentací v červenci 1926 a v prosinci 1926, nebyly tyto směnečně účinné, protože pohledávka nebyla tenkráte ještě splatná. Nemá proto žalobce práva na úroky od 2. ledna 1927, poněvadž tenkráte nebyla ani směnka presentována, ani žaloba žalovanému doručena. Toto doručení stalo se dle zpátečního lístku teprve 2. února 1927 a ocitá se tedy žalovaný teprve od tohoto dne v prodlení a jest teprve od té doby povinen platiti úroky z prodlení, poněvadž doručení žaloby z nedostatku platné presentace nahražuje presentaci směnky. Odvolací soud k odvolání žalovaného napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Právem má rozsudek prvé stolice za to, že doručení žaloby nahrazuje ve věcech směnečných zákonem předepsanou presentaci směnky k placení. Platí-li dlužník po doručení žaloby nebo uzná-li směnečný nárok po doručení žaloby, nemá žalovaný nároku na náhradu procesních nákladů. Platí tu § 45 c. ř. s. I úroky z prodlení čítají se ode dne doručení žaloby (srovnej: sbírku Čelechovský č. 406, 537, 559, 720 a 726). (V témže smyslu: Staub: komentář k § 40 směn. ř.). Podle § 406 c. ř. s. stačí, když splatnost žalobního nároku nastane v době skončení ústního jednání prvé stolice. Tato zásada platí i v řízení směnečném (srovnej: Glaser-Unger, nová řada 7052 a 7185).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatel v právním názoru soudu druhé stolice, že doručení žaloby nahražuje ve směnečných věcech presentaci směnky ku placení. Dovolatel míní, že tento právní názor odporuje doslovu zákona, zejména článkům 36, 39, 44 a také čl. 20 směn. řádu. Že podle čl. 44 nevyžaduje se presentace směnky jen k zachování přímého nároku směnečného proti přijateli v den splatnosti; že podle čl. 39 má dlužník povinnost platiti jenom proti vydání směnky, a že podle čl. 36 a podle smyslu zákona musí dlužníku býti umožněno, zkoumati věřitelovo oprávnění ze směnky, že proto má směnečný dlužník povinnost platiti jen proti vydání směnky z ruky do ruky. Že toto všechno činí napadený názor soudu druhé stolice vratkým, že tedy presentaci nelze nahraditi žalobou, ježto žaloba, s níž se doručuje pouze opis směnky, nesplňuje zákonitých náležitostí a předpokladů podle citovaných ustanovení. Dovolací soud neshledal dovolací důvod podle čís. 4 § 503 c. ř. s. opodstatněným. Jelikož směnečné závazky jsou dluhy tak zvanými upomínacími, jest jim společnou vlastnost, že směnečný dlužník ocitá se nesplněním závazků v prodlení jenom tenkráte, když byl věřitelem upomenut o plnění. Tam, kde má plnícímu dlužníku vydána býti za jeho plnění směnka (čl. 39), nebo jiná listina (čl. 25, 29, 54), musí býti takovou upomínkou věřitelovou spolu též prokázána detence řečených listin, musí se totiž státi jejich presentace. Sluší tedy rozlišovati případy, kde včasná presentace je hmotněprávní podmínkou zachování — Čís. 7224 —
1196
směnečného práva (čl. 41, 43 a 60), při nichž opomenutí presentace může býti namítnuto proti každému, od případů, kde dlužníkova námitka, že nebyl před žalobou upomenut řádnou presentací směnky, směřuje pouze k osobě, což je právě v souzeném případě. Touto námitkou ubrání se po případě dlužník, i když mu směnka byla presentována po žalobě, nároku na úroky z prodlení jakož i na náhradu procesních útrat, a bude snad podle okolností sám moci požadovati náhradu útrat soudního řízení (§§ 41, 45, 395 c. ř. s.). V tomto případě jde o tratu, určitého dne splatnou, zažalovanou vydatelem proti přijateli. Neprávem proto dovolatel zdůrazňuje proti této tratě vlastnost papíru presentačního, pokud se týče výplatného (výkupného) a nevhodně poukazuje k ustanovení čl. 39 sm. ř. Z toho lze odvozovati jedině, že věřitel, chce-li dosíci placení, musí býti s to, by směnku vydal. Měl by tedy rozsudek zníti správně na placení proti vydání směnky a, třebas by se tak ve skutečnosti nedělo, dlužno tak rozsudečnému výroku rozuměti. Tornu je dostatečnou měrou vyhověno předpisem § 557 c. ř. s., podle něhož směnka mající všechny náležitosti platné směnky, a o jejíž pravosti není pochybností, musí býti předložena v žalobě (po případě s protestem a návratným účtem, pokud je těchto listin potřebí k odůvodnění žalobcových nároků). Bylo by tedy protismyslným, upírati doručení takto vybavené směnečné žaloby směnečnému dlužníku (čl. XLV uvoz. zák. k с. ř. s. a čl. 80 sm. ř.) funkci presentace směnky ku placení, když dlužník má na vydání směnky nárok teprve při zaplacení a když podle § 298 c. ř. s. předložení listiny dokazovatelem dává mu právo, aby mohl do listiny té ihned nahlédnouti.

Citace:

Čís. 7223. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1220-1222.