Čís. 4155.

Dle §u 382 čís. 5 ex. ř. lze vysloviti zákaz dalšího protismluvního provozu konkurenční živnosti odpůrcem.
(Rozh. ze dne 16. září 1924, R II 303/24.) Soud prvé stolice vyhověl návrhu na prozatímní opatření uzavřením a zapečetěním odpůrcovy provozovny exekučním orgánem, uložením provozovacího zařízení, hlavně láhví, a zákazem výroby prodeje sodové vody a šumivých nápojů odpůrci pod pohrůžkou přiměřené pokuty, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Stěžovatel vytýká právem, že prvý soud neposoudil věc po právní stránce správně, ježto tu není zákonných podmínek prozatímního opatření. Lze sice dle §u 381 ex. ř. zajistiti před sporem i za sporu nároky jiné, než nároky peněžité, je-li nebezpečí, že by uskutečnění nároku změnou stavu, jenž zde jest, bylo zmařeno nebo značně stiženo, nebo má-li odvrácena býti hrozící nenahraditelná škoda hrozící žadateli z takové změny. Nárokem, jehož zajištění se žadatel domáhá a jejž osvědčuje, jest ujednána nepřípustnost provozování sodovkářské živnosti v H. jeho odpůrcem. Tento nárok obsahuje výslovné ustanovení, že Karel K. podobného závodu, jaký má Petr M., na Moravě nezřídí, kterýžto zákaz zostřil si Petr M. ujednáním konvenční pokuty 50 000 Kč pro jeho porušení. Svědectvím Jana J-a jest zjištěno, že Karel K. porušil tuto smluvní povinnost a osvědčeno jest tudíž i nebezpečí hrozící Petru M-ovi z tohoto provozování sodovkářské živnosti. Avšak způsoby, jakými lze prozatímně zajistiti nárok strany, obsaženy jsou v §u 382 pod čís. 1—8 ex. ř. Domáhá-li se žadatel uzavření a zapečetění odpůrcovy provozovny, uloženi provozovacího zařízení, zejména lahví, jako prozatímního opatření, tedy způsobu, vytčeného v §u 382 čís. 1 ex. ř., není tento způsob v zákonu odůvodněn. Soudně uložiti lze pouze věci odpůrcovy, na jejichž vydáni neb plnění zní tvrzený nárok (napotomní žaloba). Věcí však, které mají býti zapečetěny a uschovány, nejsou předmětem zajišťovaného nároku, jenž spočívá v určitém opomíjení se strany odpůrcovy, t. j. v neprovozování sodovkářské živností. Totéž platí i o správě oněch věcí dle §u 382 čís. 2 ex. ř. Dále se domáhá žadatel zákazu prodeje sodové vody a šumivých nápojů odpůrcem pod pohrůžkou pokuty. Ale ani tento zákaz, jakožto způsob prozatímního opatření, naznačený v §u 382 čís. 5 ex. ř., není přípustným, protože se týká poškozujících jednání nebo výkonu určitých jednání nebo veškerých změn na věcech v§u 382 čís. 1 a 2 naznačených, t. j. těch, které jsou předmětem dobývaného nebo tvrzeného nároku. § 382 čís. 5 se práv, vytčených v §u 383 čís. 2 nedotýká. Nejvyšší soud změnil k dovolacímu rekursu navrhovatele napadené usnesení potud, že zakázal odpůrci ohroženého Karlu K-ovi výrobu a prodej sodové vody a šumivých nápojů v domě č. p. 16 na Masarykově nám. v H. pod podmínkou, že ohrožená strana složí na soudě jistotu 10 000 Kč za škodu, která by odpůrci vzniknouti mohla.
Důvody:
Mylným jest právní názor rekursního soudu, že při povolení prozatímních opatření pro jinaké, než peněžité nároky, jest se říditi způsoby, vytčenými v §u 382 pod čís. 1 až 8 ex. ř., neboť zákon neuvádí jich výčetmo, nýbrž jen příkladmo a jest na povolujícím soudu, by podle okolností případu a navrhovatelova ohrožení zvolil takový způsob, který k zajištění jeho nároku jeví se býti vhodným a přiměřeným (§ 382 čís. 1 ex. ř.). V tomto případě jsou splněny podmínky pro povolení prozatímního opatření, neboť navrhovatel osvědčil nejen svůj nárok, nýbrž i, že jeho nárok jest ohrožen odpůrcovou činností, jenž, nešetře smluvního závazku, že nezařídí na Moravě podobného závodu na výrobu sodové vody, zahájil v H. pod svou dřívější firmou koncem roku 1923 výrobu a prodej sodovkářských výrobků a tuto živnost dosud provozuje. Odpůrce stěžovatelův přiznává tuto skutečnost a namítá jen, že tvrzené ujednání není pro něho platným a závazným. Jest tedy ohrožení navrhovatelova nároku osvědčeno, zvláště když obchodní konkurencí odpůrcovou mohl by býti připraven o své zákazníky, od nichž právě zdar jeho živnosti je závislým. Zbývá tedy jen rozhodnouti, který způsob prozatímního opatření jest za daného stavu věci k ochraně ohroženého nároku přiměřeným. Dle náhledu Nejvyššího soudu postačí v tomto případě zákaz dalšího provozu konkurenční živnosti odpůrcem, proti kterému, kdyby se nepodrobil, bylo by postupovati dle ustanovení §u 384 ex. ř. a použíti obdobně ustanovení §§ů 353—358 ex. ř. k vynucení zachování uloženého mu zákazu. Mylným jest právní názor rekursního soudu, že zákaz takový jest nepřípustným, neboť ani z doslovu ustanovení §u 382 čís. 5 ex. ř. nevyplývá, že zákaz lze povoliti jen, když nárok ohroženého se týče hmotných věcí pod čís. 1 a 2 v §u 382 ex. ř. zmíněných, ježto zákon mluví v prvé větě všeobecně o zákazu škodlivých jednání a teprve v další větě, připojené spojkou »anebo« se zmiňuje o změnách, způsobených na věcech pod čís. 1 a 2 uvedených a v §u 381 pod čís. 1 ex. ř. připouští zákon prozatímní opatření, i když ohrožení nároku záleží jen ve změně dosavadního stavu. Další ohroženou stranou navržená opatření, totiž uzavřením a zapečetěním provozovny odpůrcovy a odebráním a správou jeho provozovacího zařízení, nepokládá Nejvyšší soud k zatímnímu zabezpečení ohroženého nároku za potřebná. Nelze ostatně ani přehlédnouti, že jde jen o prozatímní ochranu nároku, o němž dosud není ani rozhodnuto, zda jest vůbec po právu, z čehož plyne, že prozatímním opatřením nelze povoliti vše to, čeho by mohl ohrožený dosíci exekucí na základě příznivého mu rozsudku.

Citace:

č. 4155. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 257-259.