NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4943.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n.). Lhůta §u 20 (3) zákona počíná se zrušením nájemní smlouvy předešlého nájemníka, jenž úplatkem dal se pohnouti ku vzdáni se bytu.
(Rozh. ze dne 21. dubna 1925, Rv I 428/25.)
Dne 15. května 1923 přenechal žalovaný žalobci svůj byt za odstupné. Žalobou, zadanou na soudě dne 13. června 1924, domáhal se žalobce vrácení odstupného vzhledem k předpisu §u 20 zákona o ochraně nájemníků. Žaloba zamítnuta byla oběma nižšími soudy, odvolacím soudem z těchto důvodů: Žalobce opírá žalobní ná- rok o ustanovení §u 20 zákona o ochraně nájemníků ze dne 25. dubna 1924, č. 85 sb. z. a n. Mezi stranami není sporno, že postoupení bytu žalovaným žalobci stalo se dne 15. května 1923. Lhůtu šestiměsíční, do níž lze uplatniti nárok na vrácení toho, co dosavadní nájemník dává sobě poskytovati za postoupení bytu, dlužno, jak správně uvedl prvý soud, čítati ode dne, kdy se postup bytu stal, neboť tímto dnem přestal postupitel bytu (žalovaný) býti nájemníkem bytu a byla takto nájemní smlouva mezi ním a pronajímatelem bytu zrušena. Jako právně mylný dlužno poznačiti názor žalobcův, že lhůtu tu dlužno počítati teprve od doby, kdy zrušen bude nájemní poměr, uzavřený na základě postupu bytu jím jako novým nájemníkem. To by mohlo platiti jen v tom případě, kdyby nešlo o dosavadního nájemníka, který byt postoupil, nýbrž o pronajímatele, který by dal sobě poskytovati mimo nájemné něco za to, že pronajímá byt. V tom případě by arciť běžela šestiměsíční lhůta promlčecí §u 20 zákona teprve od zrušení smlouvy mezi pronajímatelem a nájemníkem. Tomu však v tomto případě tak není. Názoru odvolatelově, že jest zde poměr nájemní mezi ním a žalovaným, jenž dosud trvá, přisvědčiti nelze. Vždyť žalovaný, postoupiv mu byt, neuzavřel s ním smlouvy nájemní, naopak postupem bytu byla smlouva nájemní mezi ním a pronajímatelem zrušena, na místo žalovaného vstoupil do nájemního poměru vůči pronajímateli — když tento neodporoval — žalobce jako nový nájemník. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatel spatřuje nesprávné posouzení právní v tom, že odvolací soud, uznav, že žalobní nárok, opírající se o předpis §u 20 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. není důvodem svým po právu, odůvodňuje to právním názorem, že šestiměsíční lhůtu podle §u 20 cit. zák. dlužno počítati od času, kdy byl zrušen nájemní poměr mezi žalovanou stranou a pronajímatelem, pokud se týče kdy uzavřena byla mezi žalobcem a pronajímatelem nová smlouva nájemní, a že proto jest žalobní nárok promlčen. Dovolání nelze přiznati oprávnění. Otázka, od které doby počíná lhůta §u 20 (3) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n., zodpověděna byla odvolacím soudem správně. Ku správným, věci i zákonu vyhovujícím, a dovolacím soudem sdíleným důvodům odvolacího rozsudku sluší poznamenati, že se výklad odvolacího soudu shoduje se zákonnými pravidly o promlčení. Podle nich nárok se promlčuje, když ho oprávněný neuplatňoval v zákonité lhůtě. Podmínkou promlčení nároku jest, by jeho výkon byl možným, by k výkonu jeho nedošlo ve lhůtě stanovené zákonem a by se nevyskytla překážka promlčení. Promlčení počíná tudíž současně se vznikem žalobního nároku. Praví-li tedy zákon v §u 20 (3) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n., že »nárok na vrácení promlčuje se do 6 měsíců od zrušení nájemní smlouvy«, svědčí tento doslov jedině tomu, že počátek promlčení, který by jinak byl současným se vznikem žalobního nároku, totiž s okamžikem, kdy byla dána zapovězená úplata, odsunut byl zákono- dárcem z dobrých důvodu k okamžiku, kdy s příjemcem úplaty byla »nájemní smlouva« zrušena. Zákonodárce mluví sice o »nájemní smlouvě«, ale z druhého odstavce citovaného předpisu, v němž je řeč o »dosavadním nájemníku, nebo jiném uživateli bytu« zřejmě vyplývá, že neměl na mysli jenom nájemní smlouvu, že může běžeti třebas i o prekaristické užívání, a že naopak ochrana §u 20 (3) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. nevztahuje se jenom na nájemníky, kteří úplatou se dostanou do bytu, nýbrž i na »jiného uživatele bytu« (§ 1 zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 86 sb. z. a n.: »nájemníka, podnájemníka, domovníka, zaměstnance s bezplatným bytem a pod.«), u něhož ke zrušení »nájemní« smlouvy vůbec nedojde a nemůže dojíti, když uzavřel ohledně užívání bytu jinou smlouvu než nájemní. Kdyby »jiní uživatelé« měli býti z ochrany §u 20 (3) zákona ze dne 25. dubna 1924, čís. 85 sb. z. a n. vyloučeni, celá tato ochrana by selhala, neboť obcházení zákona, proti němuž se zákon doslovem §u 20 (2) cit. zák. brání usilovně, byly by otevřeny dvéře dokořán. Ostatně toto pojetí souhlasí také s úmyslem a účelem zákona, jímž jest, by bylo zabráněno jakémukoliv využití tísně nebydlící a o byt usilující osoby. Tato tíseň končí se okamžikem, ve kterém nebydlící se úplatkem dostane a nastěhuje do bytu, a kdy počíná býti rovněž chráněn zákonem v právech, kterých uplacený pozbyl. Odsunul tedy zákonodárce počátek promlčení zcela účelně od vzniku nároku na vrácení úplaty do doby, kdy jest chráněný poměr předešlého obyvatele rozvázán úplně, tedy ke zrušení »nájemní smlouvy« předešlého, úplatkem ku vzdání se ochrany zákona pohnouti se davšího nájemníka, poněvadž tím okamžikem může býti nárok podle shora citovaného předpisu uplatněn bez obav, že jeho uplatňováním nedojde ke kýženému cíli, totiž, aby bydlel, jehož, aby dosáhl, sáhl k činu zakázanému, nedovolenému. Ostatně, že měl zákonodárce na mysli v tomto případě zrušení nájemní smlouvy původního nájemníka, který přijal úplatu a jenom pro tuto úplatu nájemní smlouvy se vzdal ve prospěch úplatu davší třetí osoby, vyplývá také z úvahy, že lhůta promlčecí dříve na jeden rok ustanovená (viz vládní nařízení ze dne 17. prosince 1918, čís. 83 sb. z. a n. § 6) byla zákonem ze dne 8. dubna 1920, čís. 275 sb. z. a n. i zákony pozdějšími zkrácena na 6 měsíců, což by vůbec nemělo právního významu, kdyby mohlo býti předpokládáno, že lhůta ta počíná se zrušením nájemní smlouvy třetí osoby, úplatu davší. Mohl by nastati případ, že by nájemní smlouva úplatu davšího nájemníka trvala déle než činí nejdelší zákonitá lhůta promlčecí a pak by ovšem při stavu trvajícím 40 roků a 6 měsíců otázka zkrácení z 41 roků na 40 roků 6 měsíců pozbyla toho významu, jaký zákorodárce přikládal tomuto zkrácení z jednoho roku na 6 měsíců.

Citace:

č. 4943. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 765-767.