NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2320.

S hlediska §u 187 tr. zák. nezáleží na tom, jakým způsobem dostaly se půtahy o trestném činu a pachateli na vědomí soudu nebo jiné vrchnosti; stačí (k vyloučení beztrestnosti) ústní hlášení soudci nebo orgánu veřejné správy.
(Rozh. ze dne 18. března 1926, Zm II 12/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 3. prosince 1925, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle §u 181, 182 tr. zák.
Důvody:
Rozsudek prvé stolice popírá včasnost dobrovolné a úplné náhrady škody z důvodu, že zpronevěra obžalovaným spáchaná byla okresnímu soudci P-ovi služebně hlášena a tím oznámení o zpronevěře soudu učiněno již 2. července 1925, kdežto náprava škody stala se ve dnech 4., 6. a 10. července 1925. Zmateční stížnost napadá tento výrok námitkou, že se soud jako úřad dozví o trestném činu teprve tehdy, když dotyčné oznámení došlo do soudní podatelny a že jest pro otázku beztrestnosti bez významu vědomost, které nabyl o trestném činu jiným způsobem některý referent neb i přednosta soudu. Námitka jest pochybená. Zákon neposkytuje opory pro výklad stížností hájený. Předpis §u 187 tr. zák. neurčuje dobu, rozhodnou pro beztrestnost zpronevěry následkem účinné lítosti, okamžikem, kdy bylo provinění pachatelovo soudu nebo jiné vrchnosti oznámeno, nýbrž okamžikem, kdy se soud nebo jiná vrchnost o provinění pachatelově dozví. Zákon nerozeznává, jakým způsobem dostaly se půtahy, poukazující k tomu, že určitá osoba dopustila se některého z trestných činů v §u 187 tr. zák. uvedených, na vědomí soudu nebo jiné vrchnosti, nerozlišuje, z jakého pramene zvěst ta prýští, a pokládá jedině za rozhodné, že a zda pachatel napravil z účinné lítosti škodu dříve, než se o dotyčném provinění dozvěděl soud nebo jiná vrchnost, t. j. některá z oněch fysických osob, jimž jako soudcům, nebo jinakým orgánům veřejné správy jest uloženo, by s hlediska zachování veřejného řádu dbaly o bezpečnost majetku stíháním majetkových deliktů. Okamžik, do kterého jest možnou náprava škody s účinkem beztrestnosti pachatele, kryje se zřejmě s okamžikem, od kterého jsou soud nebo jiná vrchnost povinny zavésti vyšetřování (vyhledávání, pátrání) proti určitému pachateli. Tato povinnost nastane pro okresní soudy, jímž byl soud, u něhož byl okresní soudce P. ustanoven, podle §§ů 89, 447 tr. ř. tím, že se soud dozví o trestném činu, t. j. vzhledem na § 84 tr. ř. tím, že soud sám postřehne trestný čin aneb odjinud o něm nabude vědomosti. Proto nezáleží na tom, zda se provinění pachatelovo dostalo k vědomosti okresního soudce P-а toliko (úředním) hlášením jiného zřízence téhož soudu, aniž bylo o tom téhož dne podáno soudu i písemné oznámení prostřednictvím podatelny. Rozhodným jest, že se z onoho hlášení dozvěděl o provinění obžalovaného v osobě okresního soudce P-а, jenž tehdy zastupoval přednostu soudu, okresní soud v M., jemuž náleželo oznámiti trestný čin státnímu zástupci a současně zavésti ihned proti obžalovanému přípravné vyhledávání. Stížnost přehlíží ve své námitce, že podatelna není jediným orgánem, jímž se soud stýká s obecenstvem a že protokoly sepsané o tom, co některá strana přednesla soudu ústně, dodávají se přímo, aniž se vůbec dostanou do podatelny, příslušnému oddělení soudu (§ 90 j. ř.). Názor stížností hájený vedl by k nemožnému důsledku, že by se pachatel mohl nápravou škody státi beztrestným, i kdyby bylo již jeho provinění trestnímu soudci protokolárně oznámeno a na základě protokolárního oznámení tímto soudcem proti pachateli trestní řízení zavedeno. Nalézací soud řídil se tedy správným výkladem zákona, maje za to, že soud dozvěděl se o provinění obžalovaného již tím, že byla jeho zpronevěra okresnímu soudci P-ovi úředně hlášena a že pozdější náprava škody neměla účinku v §u 187 tr. zák. stanoveného, byť se stala ve lhůtě přednostou soudu určené. Na další námitku stížnosti, že se přednosta soudu sám nepovažoval za soud ve smyslu §u 187 tr. zák., netřeba odpověděti, neboť námitka vychází ze skutečnosti v rozsudku prvé stolice nezjištěné, že přednosta soudu chtěl obžalovanému, určiv mu k náhradě škody lhůtu do 10. července 1925, poskytnouti možnost, by dosáhl včasným nahražením škody beztrestnosti.

Citace:

č. 2320. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 200-202.