Č. 4049

Vodní právo: Kompetence ve vodních věcech. Administrativní řízení: Rozhodování per saltům tvoří nezákonnost.

(Nález ze dne 22. října 1924 č. 18 021).
Věc: Firma David B., cukrovar v L. (adv. Dr. Lad. Mach z Libáně) proti ministerstvu zemědělství (za zúč. stranu — adv. Dr. Jos. Kubálek z Jičína) o čistění odpadních vod.
Výrok: Nař. rozhodnutí ze 14. července 1923, pokud jím potvrzen byl st-lce daný rozkaz vyčistiti řečiště, zrušuje se pro nezákonnost; jinak se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Předmětem stížnosti jsou dvě rozhodnutí žal. min., a to: 1. Rozhodnutí z 31. ledna 1923, jímž byl v poslední instanci potvrzen výměr osp-é v Jičíně ze 7. června 1922, kterým nařízeno bylo st-lce řádné čištění odpadních vod z drožďárny a pohroženo zastavením provozu pro případ, že se o řádné čištění odpadních vod nepostará. Jen tímto výrokem se zabývalo žal. min. a v důsledku to jen tímto výrokem může se obírali i nss. 2. Rozhodnutí ze 14. července 1923, jímž a) potvrzen byl konsens k novému čistícímu zařízení a podmínka pod č. 7) k němu připojená, b) potvrzen byl výrok II. stolice, jímž uložena byla st-lce v zásadě povinnost řečiště B. až po obec P. vlastním nákladem vyčistiti, kdežto stanovení rozsahu, způsobu jakož i doby tohoto čištění vyhrazeno bylo zvláštnímu šetření. I. Prvnímu rozhodnutí vytýká stížnost nezákonnost namítajíc, že vyhrůžka, že provoz drožďárny bude zastaven, čímž úřad mínil a strana také rozuměla, že bude zakázáno odpadní vody drožďárenské do řeky vůbec vpouštěti, příčí se vodoprávnímu konsensu z 25. května 1920, jímž vpuštění odpadních vod do řeky B. bylo pravoplatně povoleno. Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Vodoprávní konsens z 25. května 1920 k odvádění odpadních vod do veřejného vodotoku udělen byl st-lce s výslovnou podmínkou (sub 26), že »odpadní vody musí se před jejich odvedením do řeky jako odpadní vody v cukrovaru v usazovacích jamách čistiti tak, aby vtékaly do řečiště B. do té míry učistěny, by v dalším toku řeky neobmezovaly a neznemožňovaly používání vody k zalévání zeleniny, napájení dobytka, napájení parních kotlů a ku praní.« Vodoprávní koncens i s touto výhradou vešel v moc práva a nebyl ve svém obsahu nijak dotčen ani výměrem kolaudačním z 26. června 1921, ježto výměr kolaudační na zmíněné výhradě nic nezměnil. Nemůže tedy st-lka s úspěchem namítati, že se příčí konsensu, jestliže úřad jí pohrozil zákazem vpouštěti odpadní vody do řeky, když jest nepopřena skutečnost, že odpadní vody na onen stupeň čistoty, jak konsensem jest předepsáno, učistěny nebyly. Pokud stížnost namítá, že jednotlivé instance vydávaly protichůdná rozhodnutí, jichž st-lka nemohla provésti, souvisí námitka tato s obsahem rozhodnutí min. zeměd. v druhé části řízení vydaného a bude o ní v této souvislosti pojednáno. II. Rozhodnutí druhé (ze 14. července 1923) skládá se ze dvou částí. První jeho část, jíž potvrzen byl konsens k novému čistícímu zařízení (t. j. ke zřízení biologických rybníčků), béře st-lka v odpor především pro nezákonnost, formulujíc svou námitku v ten smysl, že výhrada ke konsensu připojená, dle níž může úřad vpouštění odpadní vody drožďárenské do řeky zakázati, příčí se vodoprávnímu konsensu z 25. května 1920 a kolaudačnímu protokolu. Avšak i zde přehlíží stížnost, že právě tento konsens byl dán s výhradou, že čistící zařízení bude míti uspokojivý výsledek. Podmínka 7) resp. 9) nového konsensu v podstatě neobsahuje nic jiného, než tato výhrada t j. úřad i tentokráte vyhradil si právo, vypouštění vod do řeky zakázati pro případ, že by čistění jejich ani v novém zařízení čistícím nemělo žádoucího výsledku. Že by se podmínka tato příčila předpisům zák. vodního, zejména snad ustanovení § 19 v. z., stížnost ani sama netvrdí. St-lka vytýká prvé části rozhodnutí nyní projednávaného, také formální vadu, kterou vidí v tom, že žal. úřad neprovedl důkazů v odvolání nabídnutých, zejména že neslyšel navržených znalců o tom, že se biologické čistění v Německu osvědčuje a že co do stavebního provedení a biologického založení biologické rybníčky u drožďárny st-lčiny odpovídají svému účelu. Avšak znalci druhou stolicí správní slyšení a také zem. zdrav. rada, jejíž dobré zdání úřad tento si vyžádal, nikterak neodporovali tvrzení, že biologické čistění v Německu se osvědčilo a že projekt nového čistícího zařízení u drožďárny st-lčiny jest účelný. Nebylo tedy žádného důvodu, aby tyto okolnosti byly ještě dalšími znalci zjišťovány, a zejména st-lka nemá příčiny odmítnutí jejího návrhu průvodního vytýkati, kdyžtě úřad sám vycházel z předpokladů, o nichž znalci jí navržení měli býti slyšeni. S tím není v rozporu, jestliže znalci v řízení adm. slyšení nicméně pokládali projektované zařízení biologi- ckého čistění odpadních vod za pokusné, jež nelze beze všech výhrad povoliti. Měl tedy úřad ve výsledcích šetření dostatečnou oporu pro výhradu, za které projekt schválil. Ve stížnostech se dále vytýká, že rozhodnutí úřední si navzájem odporují, že jsou současně neproveditelná a příčí se duchu zákona vodního. Ani v tomto směru nebylo lze stížnosti přisvědčiti. Neproveditelnost úředních příkazů nebyla zaviněna výstrahami a zákazy, jimiž úřady snažily se znečisťování veřejného vodotoku čeliti, nýbrž jen faktickým chováním st-lky samé, kteráž o své újmě vpustila odpadní vody, když jí bylo vypouštění jich do říčky B. zakázáno, do nehotových biologických rybníčků, což jí úřadem vodoprávním nikdy nařízeno nebylo. Nemůže tedy st-lka důvodně vytýkati, že úřední rozkazy a zákazy si navzájem odporují a užívání nového zařízení znemožnily. Druhá část nař. rozhodnutí ze 14. července 1923 obsahuje zásadní rozkaz, aby st-lka řečiště vlastním nákladem vyčistila. Proti tomu namítá stížnost, že druhá i třetí stolice rozhodovala o věci, jež nebyla předmětem rozhodování v instanci prvé, a že tedy stolice vyšší rozhodovaly per saltům. Námitku tuto musil soud uznati důvodnou. Neboť osp ve svém nál. z 18. října 1922 toliko konstatovala, že se st-lka pro tentokráte zavázala vyčistiti řečiště od cukrovaru k L. až po k-ckou hráz. O otázce právní povinnosti st-lky v příčině vyčistění řečiště nebylo tedy prvou stolicí vydáno úřední rozhodnutí právní moci schopné. Nicméně jak druhá tak třetí stolice otázkou touto judikátně se zabývala. Dle §§ 75 a 76 v. z. je však příslušnou k rozhodování o věci této v prvé stolici osp, kdežto zsp a min. zeměd. jsou příslušný rozhodovati toliko v řízení opravném jako vyšší stolice správní, žal. úřad tedy teprve ve stolici třetí a nikoli ve stolici druhé (§ 97 v. z.). Tato ustanovení zák. byla nař. rozhodnutím porušena i musilo proto rozhodnutí toto v řečené části býti zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4049. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 657-659.