NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 6427.

Správce úpadkové podstaty má v řízení o rozvrhu nejvyššího podání za exekučně prodanou nemovitost, náležející do úpadkové podstaty, postavení dlužníka; přísluší mu také právo, vyhrazené dlužníku v §u 213 a 234 ex. ř.
Jde o porušení velících předpisů §u 217 ex. ř. a §u 12 konk. řádu, byla-li část nejvyššího podání, připadající na zaniklé oddělné právo, přikázána oddělnému věřiteli.
(Rozh. ze dne 2. listopadu 1926, R II 337/26.)
Dne 20. listopadu 1925 bylo pro pohledávku firmy S. vloženo na nemovitostech dlužníka exekuční zástavní právo. Dne 24. prosince 1925 bylo o jmění dlužníka zahájeno vyrovnací řízení, jež bylo dne 5. března 1926 zrušeno, ale téhož dne byl na jmění dlužníka vyhlášen úpadek. Za úpadkového řízení byly zavazené nemovitosti exekučně prodány. Rozvrhuje nejvyšší podání přikázal prvý soud zbytek nejvyššího podání firmě S. K rekursu správce úpadkové podstaty rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Jest sice se zřetelem na ustanovení §u 2 (2) konk. ř. správné tvrzení stěžovatelovo, že zaniklé exekuční právo zástavní pro pohledávku firmy S. neobživlo zastavením vyrovnacího řízení, když téhož dne, kdy vyrovnací řízení bylo zastaveno, byl vyhlášen na jmění dlužníka úpadek. Avšak správce podstaty nemá důvodu k stížnosti do rozvrhového usnesení. Ke stížnosti jménem úpadkového věřitelstva není vůbec oprávněn, třeba že jest jako správce podstaty podle §u 81 (2) konk. ř. povinen proti vlastním zájmům jednotlivých účastníků hájiti zájmy všech účastníků a všem účastníkům jest zodpověděn za majetkové újmy, které by jim způsobil nepořádným vedením svého úřadu a třeba že i stěžovatel vystupuje svým rekursem na obhájení zájmu úpadkové podstaty, tedy v zájmu všeho věřitelstva. (Viz rozhodnutí ze dne 15. září 1903, číslo 13139 Právník 175/04). Ale, i kdyby správce úpadkové podstaty vystupoval v zastoupení úpadcově a ne v zastoupení úpadkové podstaty, nebyla by stížnost odůvodněna. Zástupce úpadců byl by oprávněn jen potud k odporu proti přikázání pohledávky při rozvrhovém roku, pokud pro přihlášený nárok není exekučního titulu. A dlužník by mohl proto i odporovati rozvrhovému usnesení, kdyby dokonce k rozvrhovému roku sám nepřišel. (Viz rozhodnutí z 12. června 1902, číslo 8369, Gl. U. 1954 nad to Gl. U. 2522). Tím však, že zaniklo exekuční právo pro shora uvedenou pohledávku, není ještě řečeno, že zanikl exekuční titul pro ni. Tento titul zůstává dále platným, vždyť po zastavení úpadku podle §u 166 konk. ř. může zástavní právo opět oživnouti, (§213 ex. ř.). Jest proto stížnost správce úpadkové podstaty, i kdyby byl zástupcem úpadkovým, neodůvodněna.
Nejvyšší soud k dovolacímu rekursu správce úpadkové podstáty změnil usnesení obou nižších soudů v ten způsob, že zbytek nejvyššího podání připadající na oddělovací právo firmy S. vydal úpadkové podstatě. — Čís. 6427 —
1575
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění. Spisy soudu první stolice jest zjištěno, že bylo dne 20. listopadu 1925 pro pohledávku firmy S. zřízeno podle usnesení ze dne 28. října 1925 na nemovitostech vl. č. 82 a 139, pokud patří do spoluvlastnictví dlužníka Maxe F-a, exekuční zástavní právo a že dne 24. prosince 1925 bylo o jmění dlužníkovu zahájeno vyrovnací řízení. Rekursní soud jakož i stěžovatel shodují se nyní v názoru, jemuž jest také přisvědčiti, že toto zástavní právo zaniklo podle §u 12 vyr. ř., ježto bylo zřízeno v době 60 dnů před zahájením vyrovnacího řízení na jmění dlužníkovo, a že ani neobživlo zastavením tohoto řízení dne 5. března 1926, když téhož dne byl zase vyhlášen úpadek na jmění dlužníkovo (§ 2 (2) konk. ř.). Názory obou se rozcházejí jen v tom, zda jest oprávněna a odůvodněna stížnost správce úpadkové podstaty dlužníkovy do rozvrhového usnesení exekučního soudu, pokud jím byl zbytek z nejvyššího podání, docíleného ve veřejné dražbě za uvedené nemovitosti dlužníkovy, připadající na oddělné právo pro onu pohledávku firmy S., přikázán této věřitelce. Rekursní soud je názoru, že stěžovatel není jménem úpadkového věřitelstva ku stížnosti vůbec oprávněn a jako zástupci dlužníkovu nedostává se mu náležitosti ku vznesení rekursu v poslední větě prvého odstavce §u 213 ex. ř. uvedené, že totiž jde o nárok, pro který není exekučního titulu. Ale názor je mylný. Otázka oprávnění stěžovatele k podání rekursu jest řešena jednak v ustanovení §u 119 konk. ř. a §§ 217 a 234 ex. ř., jednak souvisí s řešením otázky, komu náleží ona část nejvyššího podání, připadající na zaniklé oddělné právo. Bylo-li, jako v tomto případě, ohledně nemovitostí patřících do úpadkové podstaty zavedeno k návrhu správce úpadkové podstaty dražební řízení, jest rozvrh výtěžku v dražbě docíleného provésti podle §u 119 (3) konk. ř. exekučním soudem, kterému jest použiti obdobně ustanovení exekučního řádu. Podle §u 216 a 217 ex. ř. jest přiděliti zbytek z rozdělované hmoty, pokud není vyčerpána nároky, v těchto předpisech uvedenými, dlužníkovi. Ježto však tento jest v úpadku, patří toto jmění, poněvadž je měl dlužník v době úpadku, do úpadkové podstaty, kterou zastupuje jen správce úpadkové podstaty oprávněný vésti také spory, týkající se podstaty, vlastním jménem (§ 81 a 124 konk. ř.). Z toho jest patrno, že postavení správce úpadkové podstaty v rozvrhovém řízení jest postavením dlužníka (Bartsch, Kom. k ex. ř. I. str. 692), což se také shoduje s účelem, který tento obmýšlel svým návrhem na zavedení dražebního řízení, by totiž zjistil, kolik ze zvláštní podstaty, na níž jsou oddělná práva odkázána, patří skutečně do úpadkové podstaty. Správnost názoru toho vynikne i z předpisu §u 12 konk. ř. Podle tohoto ustanovení jest část výtěžku, připadající na zaniklé oddělné právo, pojmouti do úpadkové podstaty, neboť zaniknutí oddělného práva neděje se po rozumu zákona ve prospěch zadnějších věřitelů, nýbrž ve prospěch úpadkových věřitelů. Dle toho lze onu část výtěžku, připadající na takové oddělné právo považovati takořka za hyperochu, na niž, jak již uvedeno, má podle §u 217 ex. nárok úpadková podstata. Je-li jisto, že postavení správce úpadkové podstaty v rozvrhovém řízení jest postavením dlužníka, přísluší mu také práva, jež zákon v §u 213 a 234 ex. ř. dlužníkovi vyhradil. Kdyby se byl tedy stěžovatel dostavil k rozvrhovému roku, bylo by mu příslušelo právo k odporu, ovšem jen v mezích v §u 213 ex. ř. vytčených. To se však nestalo, neboť správce úpadkové podstaty k rozvrhovému roku nepřišel. V tom případě byl podle §u 234 ex. ř. oprávněn, uplatňovati rekursem ony okolnosti, které nemohly býti již uplatněny odporem při rozvrhovém roku, zejména tedy porušení velících předpisů §§ 216 a 217 ex. ř. Že pak byl v projednávaném případě porušen prvým soudem velící předpis §u 217 ex. ř. a §u 12 konk. ř., jest patrno, když tento část nejvyššího podání na zaniklé oddělné právo firmy S. připadající, přikázal této věřitelce, místo by ji jako takřka hyperochu vydal úpadkové podstatě dlužníkově.

Citace:

č. 6427. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 538-540.