Čís. 1264.

Popírání neposkvrněného početí Panny Marie jest rouháním se Bohu, pakli bylo učiněno způsobem, směřujícím a zároveň způsobilým k tomu, by jím byla Božská bytost Ježíše Krista snížena nebo dokonce potupena.
(Rozh. ze dne 14. září 1923, Kr I 186/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 3. února 1923, jímž byl obžalovaný dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin rušení náboženství dle §u 122 a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
2 obžaloby, vznesené na obžalovaného pro zločin rušení náboženství dle §u 122 a) tr. zák., spáchaný dle obžalovacího spisu tím, že se dne 8. ledna 1923 v K. hrubou, cynickou řečí dotkl Panny Marie a Sv. Josefa, sprostil ho nalézací soud dle rozhodovacích důvodů napadeného rozsudku proto, že obžalovaným, který jest evangelíkem, byli sice Panna Marie i Sv. Josef uráženi, pokud se týče sesměšňováni, že však pojem Boha ve smyslu §u 122 a) tr. zák. nelze vykládati tak extensivně, že by v pojem ten zahrnovány, s božstvím Ježíše Krista směšovány byly i osobnosti jeho matky a jeho pěstouna, o jichž lidském původu není sporu. Dle názoru nalézacího soudu obžalovaný výroky těmi pouze kritisoval a svým hrubým způsobem sesměšňoval učení katolické církve o Marii, jejím neposkvrněném početí a panenství a o jejím vztahu k pěstounu Páně Josefovi; jednal při tom dle přesvědčení soudu jaksi pod dojmem sporných názorů jednotlivých křesťanských církví a schismat, zejména církve evangelické, která se v nauce o Panně Marii odlišuje od stanoviska církve katolické, při čemž pouze svůj názor vyjádřil hrubou a cynickou formou. Z toho prý ale ještě neplyne, že by se byl rouhal Bohu nebo měl úmysl, Bohu se rouhati. Zmateční stížnost státního zastopitelství namítá, dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř., právem, že rozsudek zakládá se na názoru právně mylném. Církev římsko-katolická učí, že Ježíš Kristus, jehož Božství i rozsudek uznává, přijal na se člověčenství nikoli cestou lidského zplození, nýbrž že byl Pannou Marií počat z Ducha Svatého. Každý projev, kterým se popírá pravdivost tohoto učení jmenované církve o neposkvrněném početí Panny Marie, dotýká se tudíž přímo a bezprostředně také jejího dogmatu o Božství Ježíše Krista, které nepominulo ani jeho vtělením se v člověka, a stává se projev takový rouháním se Bohu, jakmile učiněn byl způsobem, směřujícím a zároveň způsobilým k tomu, aby jím Božská bytost Ježíše Krista byla snížena nebo dokonce potupena. Tohoto rázu jsou zcela nepochybně rozsudkem zjištěné výroky obžalovaného. Dovozuje-li se tedy v rozsudku, že výroky těmi uraženi, pokud se týče sesměšňováni byli pouze Panna Maria a Sv. Josef a mluví-li se v něm o nepřípustnosti toho, by obě tyto osobnosti byly zahrnovány v pojem Boha a směšovány s Božstvím Ježíše Krista, zakládá se názor ten na právně mylném výkladu skutkové podstaty zločinu dle §u 122 tr. zák., po stránce objektivní a uplatněný důvod zmatečnosti dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. jest tedy opodstatněn. Skutková podstata uvedeného zločinu vyžaduje dále po stránce subjektivní, by si pachatel byl také toho vědom, že výroky jeho dotýkají se také Božské bytosti Ježíše Krista, že ji snižují, ba i potupují a že tedy pachatel měl úmysl, Bohu se rouhati. Dle důvodů soudu nalézacího není prý závadnými výroky nikterak zjištěno, že obžalovaný měl úmysl, Bohu se rouhati, nýbrž prý jimi pouze kritisoval a sesměšňoval hrubým způsobem a cynickou formou učení církve katolické o neposkvrněném početí Panny Marie, o jejím panenství a jejím vztahu k sv. Josefu, pěstounu Páně. Právem však poukazuje zmateční stížnost, uplatňujíc důvod zmatečnosti dle čís. 5 §u 281 tr. ř., na zjištění soudu nalézacího, že obžalovaný posmíval se učení církve katolické a je zlehčovati hleděl a že svůj názor vyjádřil formou tak hrubou a cynickou, že až smích přítomných trestanců vyvolal, a právem dovozuje z tohoto zjištění i rozpor jeho s výrokem, že obžalovaný neměl úmyslu rouhati se Bohu. Výrok, že obžalovaný neměl úmyslu rouhati se Bohu, je jen důsledkem nesprávného právního posouzení závadného výroku — nesprávnost tohoto právního posouzení byla již shora dovoděna — a není proto vyloučeno, že by soud nalézací, kdyby byl vycházel ze správného právního posouzení závadného výroku, byl dospěl k jinému posouzení úmyslu obžalovaného. Bylo proto odůvodněné zmateční stížnosti vyhověti a rozsudek jako zmatečný dle čís. 5 a 9 a) §u 281 tr. ř. zrušiti. Ve věci samé rozhodnouti nebylo však zrušovacímu soudu možno vzhledem k tomu, že, jak patrno ze shora uvedeného, rozsudek nezjišťuje, zda jednal obžalovaný ve zlém úmyslu, vyžadovaném ke skutkové podstatě zločinu dle §u 122 a) tr. zák. Nezbylo tudíž než odkázati věc dle §u 288 čís. 3 tr. ř. na soud prvé stolice k novému projednání a rozhodnutí.

Citace:

č. 1264. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 355-357.