NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 16125.

Pohledávka ze zápůjčky poskytnuté při provozování bankéřské činnosti podle čl. 272 č. 2 obch. zák. se promlčuje v obecné lhůtě promlčecí (třicetileté).
Byla-li zástava (cenný papír), daná k zajištění zápůjčky, prodána správcem konkursní podstaty v konkursu prohlášeném na jmění věřitelovo, nezprošťuje to zapůjčitele požadujícího zaplacení zapůjčených peněz povinnosti vrátiti zástavu vypůjčiteli, zavinil-li sám, že nelze zástavu vrátiti, neupozorniv včas správce konk. podstaty, že jde o zástavu.
(Rozh. ze dne 21. května 1937, Rv I 1040/35.)
Žalobce, bývalý majitel bankovního závodu, zapůjčil žalovaným, bývalým majitelům továrny na obuv, podle úmluvy o eskomptu směnek kromě jiných částek též 900 K, za něž dali žalovaní žalobci do zástavy cenný papír, a to 4% rakouskou korunovou rentu 2000 K nom. Částka 900 K byla splatná již 31. července 1914, avšak pro válečné moratorium mohl žalobce vymoci na žalovaných jen čtvrtinu své pohledávky. Ježto žalovaní zůstali dlužní nedoplatek 675 K, domáhá se na nich žalobce zaplacení nedoplatku 675 Kč žalobou. Proti podané žalobě žalovaní namítli jednak promlčení, jednak že žalobce jim řečený cenný papír nevrátil, nýbrž prodal a nevyúčtoval, a že jsou povinni platiti jen tehda, vráti-li jim žalobce uvedenou rentu. Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Jest zjištěno, že žalobce zapůjčil žalovaným podle úmluvy o eskomptu směnek kromě jiných částek také 900 K, že podle úmluvy sporných stran o poskytování úvěru na eskomptované směnky dali žalovaní žalobci do zástavy cenný papír, a to rakouskou korunovou 4% rentu 2000 K nominale, že valutu směnky ze dne 31. května 1914 žalovaní obdrželi a že se zřením na válečné příročí dobyl žalobce na žalovaných jen čtvrtinu své pohledávky. Dále jest zjištěno, že roku 1915 byl na žalobcovo jmění prohlášen konkurs, že zažalovaná pohledávka byla podle návrhu správce konkursní podstaty žalobci vydána ještě za konkursního řízení, že cenný paipír rakouská korunová renta 2000 K nom. s kupony k 1. září 1916, náležící Františku P. (žalovanému) a ručící za jeho směnečný dluh s přísl., byl uveden v inventáři pod pol. 7 a) a že papír ten byl v konkursním řízení proti žalobcově vůli prodán a výtěžek v konkursním řízení zúžit. Ze všech uvedených skutečností nabyl soud přesvědčení, že mezi smluvci došlo k uzavření zápůjčky v částce 900 K, že z ní žalobce vysoudil za Války pouze jednu čtvrtinu 225 K, že zbývající částku 675 K žalovaní žalobci nezaplatili, že zástavní právo na cenném papíru žalobci zřízené sice zajišťovalo také zažalovanou pohledávku, avšak zaniklo tím, že se cenný papír ztratil bez viny žalobcovy, takže pohledávka přesto trvá dále podle § 459 obč. zák., a žalovaní neprávem namítají podle §§ 469 a 1369 obč. zák. vrácení zastaveného předmětu z ruky do ruky. Ani námitka promlčení neobstojí, neboť v souzeném sporu nejde o jinaké plnění v živnostenském, kupeckém nebo obchodním provozování ve smyslu § 1486 č. 1 obč. zák. Bylo proto žalobní žádosti co do částky 675 Kč s 5% úroky nikoli staršími tří let před podáním žaloby vyhověti, kdežto žádost za vyšší, 7% úroky, ničím neodůvodněné, bylo zamítnouti. Odvolací soud zamítl zcela žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Není správný názor odvolacího soudu, že zažalovaná pohledávka je promlčena, poněvadž prý podléhá tříleté promlčecí lhůtě podle § 1486 č. 1 obč. zák., neboť jde o zápůjčku, jež byla poskytnuta pří provozování bankéřského obchodu (čl. 272 č. 2 obch. zák.). Zapůjčené peníze musí vypůjčitel považovati hospodářsky stále za cizí majetek, jehož celou hodnotu musí svého času vrátiti. Poskytnutí zápůjčky nelze nikdy považovati za takové jednání denního styku, pro které zavedl § 1486 obč. zák. z důvodů účelnosti kratší promlčecí lhůtu. Pro zápůjčky platí obecná promlčecí lhůta § 1478 obč. zák., a to i tehda, byla-li zápůjčka poskytnuta při výkonu bankéřské činnosti podle čl. 272 č. 2 obch. zák. Poskytnutí zápůjčky nelze se zřením na její právní povahu podřaditi pod pojem »jinaké plnění v obchodním provozování«, jaké má na mysli § 1486 č. 1 obč. zák.
Zažalovaná pohledávka není tedy promlčena. Přes to dovolání nemohlo míti úspěch, neboť jde o zápůjčku, k jejímuž zajištění byla dána zástava, kterou žalobce nechce vrátiti. Námitka žalovaného, že zástavu — rakouskou korunovou rentu 2000 K nom. — nemůže vrátiti bez své viny, poněvadž upadl r. 1915 do konkursu a správce konkursní podstaty, že ji bez jeho vědomí a proti jeho vůli prodal, nebyla uznána odvolacím soudem za oprávněnou. Odvolací soud neschválil totiž názor prvého soudu, že žalobce nemá vinu na ztrátě cenného papíru, nýbrž — opřev se zřejmě o tu ze spisů S I 9/15 plynoucí a nepopřenou skutečnost, že cenný papír byl prodán dříve, než správci konkursní podstaty bylo známo, že korunová renta 2000 K nom. náleží Františku P. a že ručí za jeho směnečný dluh, — vyslovil, že bylo žalobcovou povinností, aby správci konkursní podstaty včas oznámil tyto skutečnosti. Názor odvolacího soudu je správný. Žalobce tedy zavinil sám prodej zastaveného cenného papíru — jehož výtěžek se dostal do jeho konkursní podstaty —, a proto nemá tu význam § 459 obč. zák., nýbrž předpisy §§ 469 a 1369 obč. zák., podle nichž je zástavce povinen zapraviti dluh jen tehda, když mu bude zároveň vrácena zástava.

Citace:

Čís. 16125. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 697-699.