NPD documents search: Právník, 63 (1924) - Vlastníkova dispozice uvolněnou hypotekou v osnově čsl. občanského zákona.

Vlastníkova disposice uvolněnou hypotekou v osnově čsl. občanského zákona.

Napsal Dr. František Rouček.
I.
Nechci jako člen subkomitétu pro právo věcné hájiti jeho elaborát. Za nutné mám doprovoditi jednu z jeho nejdůležitějších součástek skromnými poznámkami. Jejich předním účelem není obhajoba ani kritika. Mají být podnětem k úvahám. Problém vlastníkovy disposice uvolněnou hypotekou, zejména vespolnou (simultánní), jsa těžkým problémem právníků i národních hospodářů, způsobil — alespoň při prvém jeho důkladném řešení v osnově — že tekst ustanovení není na prvý pohled tak jasný jako při vžitých i vět- šinou jednodušších jiných ústavech právních. Mají proto poznámky i účel vysvětlivek. Je to tím místnější, ano ve veřejném tisku (na př. »Národní listy« z 11. a 14. ledna 1922) i v živých debatách, nikoli jen kruhů právnických, v mnohém vycházelo se z nesprávných výkladů řešení, jaké chystá osnova jednotného čsl. občanského zákona.
Nejedná se o instituci, jíž jen nějaká theoretická konsekvence dala život. Naopak: příčí se theorii romanistů a vyvolána je skutečnou potřebou života. Je spravedlivou oproti nespravedlivým ustanovením oněch právních řádů, které jí neznají. Proti tomu, v čem spočívá, sotva již vyskytnou se věcné důvody, které by objektivně obstály. Spočívá ve vyloučení automatického nástupu zadních hypotekárních věřitelů, odpadla-li od zástavního práva jim předcházejícího osobní pohledávka.
Nikdo snad nebude, kdo by objektivně neuznal, že řečený nástup je nespravedlivým zatížením dlužníka. Když mnohdy po velkých trampotách podařilo se mu vуplatiti věřitele v přednějším pořadí, zástavní právo zadnějšího hypotekáře okupovalo prospěch pro sebe, ba za ním následovali věřitelé ostatní. Právo nástupu je i nezaslouženou, ničím neplacenou výhodou pro zadního zástavního věřitele. Poskytl-li úvěr do zadnějšího pořadí, počítal s tím, co mu předchází. Větší risiko dal si obyčejně platit vyšším úrokem. Nastoupil-li po té do přednějšího pořadí, dostal, s čím počítati nesměl, hledě k jím převzatému risiku, anebo ani nemohl. Mohl jen doufati v možnost a to jen takovou, na jakou mu skýtal případnou naději jen platný právní řád (zvláště přednovelový), nikoli právo, jaké bude po změně osnovou navrhované. A každá námitka zcela v niveč se rozplyne, pomyslí-li se na dnešní hypotekární věřitele vhodným přechodným ustanovením. Tu ovšem bude vystříhati se chyb třetí dílčí novely, jež vytknul již zejména Randa (Not. Ztg. 1910, č. 13. str. 105.). Pak zadní hypotekář — i když přehlížeti bude nespravedlivost nástupu — nebude se moci dovolávati motivu, že zapůjčil, protože de lege lata mohl počítati s nástupem. Kdo chtěl by ještě hájiti nespravedlivost vězící v nástupu i na straně věřitele, jehož risiko — jím přece vědomě převzaté — nástupem na přednější pořadí kleslo, ale úplata za vyšší risiko mu nezaslouženě zůstala? Při zástavním právu jedná se o jistotu danou věřiteli, kterou dlužník nesmí zmenšiti, ale na jejíž zvětšení věřitel nemá práva.
Netoliko nespravedlivost na obou stranách, nýbrž i příkaz ochrany sociálně slabšího žádá opustiti systém nástupu zadních hypotekářů. Hradba, která dosud dělí valnou většinu člověčenstva od prostředků kapitálových, odbourávána je umožněním úvěru. Jím nemajetné práci opatřuje se kapitál. Jím jednotlivci dána je možnost záchrany před hospodářskou zkázou, která často zasahuje i sféry jiných osob a jeví škodlivé účinky netoliko ve svém okolí, nýbrž leckdy i v národním hospodářství vůbec. I kdyby nebylo nespravedlivosti zatížení dlužníka, i kdyby nebylo nespravedlivosti výhody pro zadní hypotekární věřitele, i pak vedeni řečeným příkazem museli bychom zavrhovati právo nástupu. Slabším je dlužník, který reální úvěr potřebuje a hledá. Bylo by nepochopitelno právě jej — sociálně slabšího — zatěžovati systémem nástupu, neoprávněně bráti mu zápis na předním místě, který má pro něho větší hodnotu a větší způsobilost k získání úvěru než zápis na místě zadním, bylo by to nepochopitelnějším, stalo-li by se takové zatížení pro věřitele, osoby to sociálně silnější, které — jak motivy poznamenávají — svírají dlužníka svým zástavním právem, ba bylo by to ještě nepochopitelnějším, kdyby sociálně silnější měl ze zatížení slabšího výhodu a to dokonce výhodu zcela nespravedlivou!
Častý doklad ze života: Věřitel zajištěný na př. prvou hypotékou domáhá se zaplacení své pohledávky. Dlužníkovi hrozí dražba, často finanční katastrofa. Vyhnul by se tomu: nemaje sám hotových peněz, opatřil by je, kdyby mohl novému věřiteli nabídnouti zase hypoteku na př. prvou.
Jiný obrázek: Nejtěžším břemenem nekapitalistů bývá náhlá potřeba hotových peněz. Tak jednotlivec bez vlastní viny utrpí poškození, jež mívá následky pro celý život. Bývá nucen přijmouti zápůjčku s neobyčejně vysokými úroky (obzvláště v době drahých peněz), aniž by měl naději později dluh konvertovati, t. j. použiti zápůjčky s nižšími úroky od osoby jiné, která byla by ochotna ji poskytnouti, kdyby dostala stejné — nikoli zadnější — pořadí hypoteky.
Třetí případ: Vlastník nemovitosti později nutně potřebuje vyšší zápůjčku, jakou mu ochotně poskytne peněžní ústav, který však zapůjčuje jen na hypoteku na př. prvou. Mezitím vyskytnuvší se jiná naléhavá potřeba menší částky peněz je s to zničiti jeho existenční plán: třebas by mu věřitel zapůjčil menší částku na hypotéku druhou, zaknihováním zástavního práva pro tohoto věřitele obsadí se hypotéka prvá a vlastník ztrácí možnost dříve zmíněné vyšší zápůjčky.
Nehledíme-li ani k důvodům výše vypsaným, již tři tyto typické případy, vybrané z množství jiných, nutkají, aby u příležitosti revise občanského zákona bylo o vlastníkově disposici hypotekou vážně uvažováno.
Tolik jako přímé odůvodnění. Obrátíme se k možným námitkám. Za tím účelem buďtež nejprve uvedena dvě stěžejní ustanovení osnovy. Je to § 468. odst. 2.: »Zástavní právo v knihách veřejných zapsané zaniká pouze výmazem«, který ovšem žádati bude i takovou stylisaci § 1446. o. z. o. že práva a povinnosti, které jsou ve veřejných knihách zapsány, nezaniknou, sjednotí-li se v osobě vlastníkově. V § 469. odst. 1. pak čteme: »Vlastník může na základě vkladné listiny na výmaz práva zástavního vymazati také jen osobní pohledávku zástavního věřitele a převésti zástavní právo buď ihned nebo kdykoliv později na základě své vkladné listiny na pohledávku téhož nebo jiného věřitele.«
Namítati nelze dosavadní odpomoc. Ta — zvláště před III. dílčí novelou — nepostačovala. Tak v prvých dvou typických případech užíváno cesse s věřitele starého na nového, vyžadující však součinnost starého a nedostačující, byl-li by vlastník s to opatřiti si bez hypotéky peníz potřebný k uspokojení vymáhajícího věřitele a později stejný peníz od osoby třetí, leč jen na tutéž hypoteku, k zaplacení věřitele přechodného Pokud jiné zákony odpomáhaly, dálo se tak s mnohým omezením, na př. § 2 zákona z 14. června 1888. č. 88. ř. z. a z 22. února 1907. č. 48. ř. z., jichž užíti lze jen pro určité úvěrní ústavy a toliko během 6měsíční lhůty, nebo v třetím uvedeném typickém případě zákony knihovní, opět zejména s časovým omezením. Jinak budiž na tomto místě odkázáno na důkladné dílo prof. dra M. Stiebra »Vývoj a právní povaha vlastníkovy hypotéky« (otisk ze Sborníku věd právních a státních r. XX., XXI.).
Případy odpomoci argumentují nejen nedostačitelnost, ale také, že zavedením vlastníkovy disposice hypotékou nevnáší se do našeho právního řádu něco zcela jemu cizího. Jedná se o pokračování toho, co znal již starý zákon a čím zejména zabývala se III. dílčí novela. Již po řečené novele (§ 469 a sl., 1446 o. z. o.) má vlastník disposici uprázdněnou hypotekou. K nástupu zadních věřitelů dochází pak jen v několika případech: byla-li neplatila pohledávka nebo zápis zástavního práva (§ 449 o. z. o.), bylo-li zástavní právo, vymazáno (§ 469 o. z. o.), jestliže vlastník svého disposičního práva se vzdal (§ 469 a o. z. o.) anebo stalo se neúčinným (§ 37 a sl. III. díl. nov.). Jinými slovy: co dříve bylo
pravidlem, stalo se již výjimkou. Tím padá i námitka přetržené právní kontinuity. Vyškrtnutí instituce vlastníkova disposičního práva hypotekou znamenalo by krok zpět, »kříšení mumie, která do dnešního života se nehodí«. Znamenalo by i násilně přetrhnouti nit zdravého vývoje. Hypotekární právo bývalého Rakouska bylo zastaralé, proto nové státy budou nuceny opouštěti jeho basis. Tak již i Polsko, třebas žije v poměrech hospodářsky neutěšených, chystá se zavésti hypotekární právo obdobné říšsko-německému. Podobně Maďarsko, ba i v králoství S. H. S. počínají se takové hlasy ozývati. Právní kontinuita neznamená jen spojení minulosti s přítomností, nýbrž i přimknutí se světovému zákonodárství. Nelze odcizovati se právním řádům, jež nás obklopují a které zachovávají uvolněné hypoteční místo vlastníkovi. Chce-li náš stát v legislativě být moderní, nechce-li na tomto poli tvořiti ostrov přežitků, nesmí konservovati přežité předpisy práva rakouského. I tu dlužno se odrakouštit. Jde-li osnova dále nežli III. dílčí novela, snaží, se odstraniti její konstruktivní chyby a domysliti jí nadhozené myšlenky.
Neudržitelnou byla by námitka, která i pravdivá nemá podkladu: že vnášíme k nám elementy z ciziny. Naopak: cizím bylo hájení dogmata, že zástavní právo, i když je zapsáno ve veřejných knihách, zaniká zaplacením pohledávky. Opíralo se o 1. větu § 469 o. z. o., ač vztahovala se na zástavy toliko movité. A byl to princip českého práva, podle něhož zápisy v zemských deskách platily, dokud nebyly vymazány. Změny na III. dílčí novele osnovou provedené nejsou sice velké, jsou však takové, že staví nový ústav na náš vlastní základ československý. Odlišují jej od všech jiných kodifikací a přibližují k deskovému právu českému.
Není v nové instituci ani vyumělkovanosti. Ta byla v dosavadní theorii, založené Zeillerem: zástavní právo zaniká zaplacením pohledávky, ale je prý možno, aby nabyvatelovou důvěrou ve veřejné knihy opět oživlo, dokud zápis jeho nebyl vymazán. Mrtvé tedy obživuje. Zda není jednodušším, že zápisem vzniká ručení věci, tedy skutečné právo reální, že proto musí třetí nabyvatel nemovitostí platiti, ačkoli sám vůči věřiteli závazku na se nevzal, že proto zůstane i po zaplacení pohledávky to, co vlastník ve veřejných knihách na nemovitosti zřídil, co spravedlivě vrací se mu zpět, aby tím disponoval. Vždyť zápis v pozemkové knihy není aktem pouhé deklarace, je konstitutivní. Nabývá pak povahy, jakou má směnka nebo cenný papír, které mohou se vrátiti do rukou dlužníka a přece se tím právní poměr nemění. Jsou věcí, jež může kolovati i do rukou dlužníka se vraceti, aby odtud opět vcházela do právního obchodu.
Shora pověděno bylo, že k ústavu vlastníkovy disposice hypotekou, vede nás již požadavek spravedlnosti. Nejen nelze připustiti námitku, že věřitel počítal s nástupem, nýbrž naopak dlužno zaujmouti stanovisko, že zadnější věřitel musel počítati s předcházejícími hypotekami. Tím shroutí se i možná námitka, že při domech, které stářím na ceně ztrácejí, má se dostati nástupem zadnějším věřitelům jakési náhrady. Ba padá tím i námitka, že nový ústav umožňuje (na př. fingováním pohledávek) poškozovati věřitele. Nelze přece mluviti o poškození tam, kde již nyní věřitel musí počítati s předcházející hypotekou.
Konečně místa nemají ani námitky theoretické. Mohlo by se poukazovati k vnitřnímu rozporu již v názvu »vlastníkova hypoteka«: není myslitelno, aby individuum vstoupilo v právní poměr k sobě samu. Vskutku v takovém poměru není, má-li jen disposici uvolněnou hypotekou k založení tohoto poměru s jinou osobou. Ostatně již dnes podle § 1445 o. z. o. nezanikají práva a závazky, naskytnou-li se poměry zvláštního druhu, a podle § 1446 o. z. o. nezaniká zapsané právo ani konfusí ani dle § 469 vyrovnáním dluhu, nýbrž jen výmazem. Vytknouti by se dále mohlo contradictio in adjecto, ano zástavní právo není možným na věci vlastní, uváží-li se, že jest ius in re aliena (právo k věci cizí). I tu bylo by podotknouti, že vlastník má jen disposici právem, jsa subjektem disposice, nikoli práva zástavního. Nemáť také podle osnovy práva, aby hypotéku přepsal na své jméno. A nazíráme-li na hypotéku jako na věc, která má obíhati v právním obchodu, aby sloužila vlastníkovu úvěru, která trvá, i když osobní pohledávka odpadne, může nám býti namítáno, že uznáváme pohledávku za accessorium práva zástavního, ač všeobecně právo zástavní platí za accessorium pohledávky. I kdybychom námitku tuto připustili — ač proti osnově místa nemá — bylo by v ní petitio principii: lex lata. Mimochodem budiž poznamenáno, že dosud vytčené námitky mohly by se vznášeti i proti platnému právu, na př. tam, kde zřizuje se hypoteka pro budoucí pohledávku (§ 14. knih. ř., § 224. ex. ř.). Námitky ty i jiné theoretické axiomy (na př. pignoris causa indivisa) nemají rovněž proto místa, že pro právní vědu neexistují nezměnitelné veličiny, jakými jsou přírodní zákony pro přírodozpytce, že zákony právní musí se přizpůsobovati účinným silám hospodářským, panujícím názorům etickým a sociálním, že úkolem práva není propůjčovati naukám autoritativní platnost, nýbrž právní normou dáti výraz živé myšlence právní. Osnova přihlížeti musí k účelu v právu a z něho nucena je vycházeti vědecká pojmová tvorba. Ostatně vhodná theoretická konstrukce ústavu osnovou chystaného mohla by najíti oporu i v dnešní doktríně.
Dodatkem ještě budiž poznamenáno, že právě pádností důvodů mohlo by se chybně argumentovati, že praktický život nepřeje si navrhovaného ústavu právního, ano jinak muselo by dojíti již dávno z kruhů veřejnosti k větším podnětům na jeho zavedení. Odpověď dávají motivy: dlužníci nejsou organisováni, jsou sociálně slabší, zatím co peněžní ústavy, sociálně silnější, spojeny jsou v organisace velmi mocné a vlivné. Ostatně již před novelou spolky majitelů domu — tedy dlužníků — volaly po projednávané instituci. Vynutil si ji i život na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, pokud nedošlo před forum soudu, vázaného platným psaným právem. II.
Přihlédli jsme k důvodům pro i proti instituci vlastníkova disposičního práva hypotekou. Obrátíme zřetel k podrobnostem, jak vyřešeny jsou v osnově. Především k formulaci disposice, po té k jejímu omezení.
Sedes materiae je uvedený jíž text odst. 1. § 469 osnovy. K jeho znění bylo by poznamenati, že je příliš kasuistické. Tak na př. in fine stačilo by na místě rčení »na pohledávku téhož nebo jiného věřitele« užíti slov »na jinou pohledávku«, čímž bylo by dostatečně vyznačeno, že změna v osobě věřitelově se nevyhledává. Podobně dikce »buď ihned nebo kdykoliv později« může býti sestručněna: »třeba později«. Slovní obrat »vymazati také jen osobní pohledávku« zarazí, uváží-li se, že do veřejných knih zapisuje se zástavní právo a tedy jen o jeho výmazu mohlo by se mluviti, nikoli o výmazu pohledávky. Vždyť každý výmaz pojmově předpokládá vklad, není-li vkladu, nemůže být řeči o výmazu. Rčení samo ale nebude snad předmětem pochybností.
Aby vlastník nemovitosti mohl vykonati své disposiční právo, nařizuje nový § (před § 467 osnovy):
»(1) Zástavce nebo vlastník zástavy je povinen vyrovnati dluh jen tehdy, vrátí-li se mu současně zástava anebo vydá vkladná listina, aby se zástavní právo z veřejných knih nebo zástavního rejstříku mohlo vymazati.
(2) Zástavní věřitel je povinen vydali vlastníkovi zástavy vkladnou listinu i tehdy, když pohledávka jiným způsobem než vyrovnáním zanikla anebo vůbec nevznikla anebo od zástavního práva se odloučila. Povinnost k náhradě jejich nákladů řídí se osobním poměrem mezi stranami.
(3) Nevyhoví-li zástavní věřitel této povinnosti, může dlužník nebo vlastník zástavy naň žalovati, aby jí vyhověl nebo aby uznal, že zástavní právo z knih veřejných nebo zástavního rejstříku může býti vymazáno.«
Jest to vlastně předpis dosavadního § 1369 o. z. o. Změna nastala tím, že vrácení movité zástavy a vydání vkladné listiny na výmaz zástavního práva musí se státi současně s placením, ježto jinak může dlužník placení odpírati. Tím vyhoví se zejména jeho zájmu, aby měl hned výmaznou listinu ve svých rukou. (Podobně již judikatura uvedená v Manzově vydání o. z. o. při § 469 č. 1.—3.)· Slovy »anebo od zástavního práva se odloučila« pomýšlí se na případy, kde de lege lata zástavní právo zaniká, ale osobní pohledávka, pro niž bylo zřízeno, trvá, na př. remissio pignoris nebo převzetí dluhu podle § 1407 o. z. o., kdy zástavce s převzetím nesouhlasí. Tím i ostatními případy odst. 2. stanoví se povinnost vydání výmazné listiny za okolností, za nichž by se jinak mohla s poukazem na § 1426 o. z. o. odpírati. Zpravidla ovšem bude výmazné prohlášení vyhotoveno na útraty žadatelovy, proto připojena poslední věta odst. 2. Odstavec třetí byl nutný, ana judikatura připouštěla jen nárok na kvitanci. Navrženou žalobou se věc podstatně zjednoduší. Tolik o odchylkách od § 1369.
Uvažme možnosti. Jsou dvě: vlastník nemovitosti je nebo není osobním dlužníkem. Vkladnou listinu podle odst. 1. nového §, t. j. bude-li tiluh vyrovnán, dostane v prvém případě »vlastník zástavy«, ve druhém »zástavce«. Posléze uvedený termín nehodí se, an zástavcem nemovitosti je právě zase vlastník zástavy, což svádí k výkladu, že pro tento případ pochybeným termínem rozumí se osoba odchylná od osoby vlastníka zástavy, tedy osobní dlužník, který není vlastníkem nemovitosti (srov. odst. 3. slova »dlužník nebo vlastník zástavy«). Pak ale ratio legis (aby vlastník vykonati mohl své disposiční právo) bude splněno jen, je-li vlastník i osobním dlužníkem, ježto jinak zástavní věřitel vydá vkladnou listinu osobnímu dlužníku, případně, jestliže tento o ni nepožádá, vůbec jí nevydá. Uvedenému výkladu těžce by se odpomálialo poukazem na okolnost, že odst. 1. nového § týká se zástavního práva netoliko u nemovitostí. ale i u movitostí, pročež bylo potřebí říci »zástavce nebo vlastník zástavy«. Těžce proto, že tu opět stačilo by »zástavce« a že tento vyraz stačil by i pro zástavy nemovitostí. Málo pomáhal by i odkaz na slova »i tehdy« věty 1. odst. 2., jelikož tyto lze vztahovati k osobě vlastníka zástavy, o niž jen mluví odst. 2., právě toliko tehdy, když pohledávka jiným způsobem od zástavního práva odpadla anebo pouze tehdy, když vůbec figurovati bude vlastník jako subjekt nároku podle odstavce 1. Neudržitelné bylo by zastávati, že disposice podle § 469 má být zajištěna vlastníkovi jen, je-li osobním dlužníkem, neudržitelné již proto, že jinak záleželo by na objektivně neinteressovaném osobním dlužníku, vyžádá-li si listinu na výmaz zástavního práva a vydá-li ji vlastníkovi nemovitosti. Dosavadní § 1369 o. z. o., pokud v 3. větě mluvil o »Verpfänder a dále uváděl »in den Stand zu setzen, die Löschung der Verbindlichkeit aus den Hypotheken-Büchern bewirken zu können«, byl vhodnějším. Náprava v osnově mohla by se státi škrtem v odst. 1. slov »nebo vlastník zástavy« a v odst. 2. výrazu »než vyrovnáním«. Podle toho pak bylo by uvážiti slova odst. 3. »dlužník nebo vlastník zástavy«.
Rčení »vkladná listina« v odst. 1. cit. nového § je zajisté užší než-li táž dikce odst. 1. § 469. Pod posléze řečenou patří totiž i uznání zástavního věřitele, že zástavní právo může býti z veřejných knih vymazáno (odst. 3. i. f. nového cit. §). Vlastník nemovitosti pak, maje takovouto vkladnou listinu v širš. smyslu, má volbu mezi třemi možnostmi :
1. Může ponechati dosavadní knihovní stav (arg. »může« odst. 1. § 469 osnovy.). Tato možnost příčí se zásadě, která v poslední době získává půdy: knihovní stav má odpovídati stavu skutečnému. U jiných knihovních práv je takový požadavek nutkavější, bude-li mu ale tam vyhoveno, bude potřebí stejně učiniti i zde. Jsou však i tu jiné důvody pro uplatnění řečeného principu. Z nich sluší uvésti důvod fiskální: předejíti klamání fisku, a důvod spolehlivosti: zadní hypotekáři budou míti často oprávněný zájem na tom, předchází-li jim uvolněná hypoteka anebo hypoteka s osobní pohledávkou. S tím budou nuceni kalkulovati zřetelem k přítomné ceně nemovitosti, budou-li chtít své zástavní právo realisovati. Bude-li ovšem § 470 ponechán ve znění osnovou navrženém, stane se spolehlivá kalkulace nemožnou, ježto vlastník teprve příklepem ztratí právo disposice uvolněnou hypotekou, tedy po zahájení exekuce až do posledního okamžiku bude moci uprázdněné zástavní právo převésti na jinou pohledávku. Částečně o to, aby knihovní stav odpovídal stavu skutečnému postaráno je — ovšem nepřímo — v § 469 a. odst. 2. osnovy>, podle něhož každý z několika vlastníků pozemků vespolně zavazených může žádati za výmaz osobní pohledávky.
2. Může vymazati zástavní právo (arg. »také jen« odst. 1. § 469 a odst 2. § 470. b. osnovy). Není proto nucen užíti svého disposičního práva v užš. smyslu (níže uvedené 3. možnosti), které tedy je fakultativní nikoli obligatorní institucí. Po výmazu nemůže již užíti disposice. Vždyťslovo »převésti« § 469 odst. 1. pojmově předpokládá existenci zástavního práva, která podle § 468. odst. 2. končí výmazem. Tu dojde k nástupu zadních hypotekářů jako k samozřejmému a ničím již nestavenému důsledku zásady, že právo zástavní lpí na celé nemovitosti (pignoris causa indivisa).
3. Může vymazati jen osobní pohledávku zástavního věřitele a po té uvolněnou hypotekou disponovati, t. j. buď ihned nebo kdykoli později zástavní právo na základě své vkladné listiny na pohledávku téhož nebo jiného věřitele převésti. Možnosti, aby hypoteku přepsal na své jméno, tedy nemá. Podle pověděného bude potřebí doplniti knihovní praksi: jednak vkladem nebo záznamem výmazu osobní pohledávky věřitelovy (vymaže se jméno věřitelovo, takže zbude anonymní vklad), jednak vkladem nebo záznamen převodu zástavního práva na jinou pohledávku. Knihovní zákon nebude snad nutno v tomto směru měniti: řečené zápisy jsou již obsaženy v předpisech o zápisu a výmazu zástavního práva.
Subjektem disposice je dočasný vlastník nemovitosti (arg. »Vlastník« odst. 1. § 469). Přechází tedy disposiční právo především přechodem vlastnictví. Tak: zcizením nemovitosti na nabyvatele. Má-li týž míti vkladnou listinu potřebnou podle odst. 1. § 469, bude dlužno naň vztahovati výraz »vlastník zástavy« nového § za § 464 osnovy. Důsledně přechází tedy i příklepem na vydražitele. Ustanovuje tak i § 470 osnovy: »Nepřevede-li vlastník do příklepu zastavené nemovitosti právo zástavní na novou pohledávku, nepočítá se s tímto právem zástavním při rozvrhu nejvyššího podání.« Tato konsekvence ovšem nijak nebrání tomu, aby normován byl jako nejzazší okamžik, až do kterého může vlastník hypotekou disponovati, na př. okamžik poznámky exekuční dražby. Bylo by o něm uvažovati. Jednak byl by také důsledným, přihlíží-li se k pojmu disposice, jednak umožnil by spolehlivou kalkulaci zadních hypotekám, o které promluveno bylo shora u příležitosti jednání o zásadě: knihovní stav má odpovídati skutečnému stavu. Bude však uvážiti, zda tyto důvody jsou dosti mocné, aby zatlačily — jak se zdá, mocnější — požadavek: poskytnouti dlužníku do poslední chvíle možnost záchrany pomocí disposice hypotekou, t. j. v době, kdy takové disposice nejvíce potřebuje. Tomu ovšem hoví stanovisko osnovy Tím částečně padá i Wellspacherova námitka, pokud v ustanovení § 470, jímž odpírá se vlastníkovi uspokojení i nejvyššího podání, vidí zavádění aleatorního momentu do reálního úvěru, ježto věřitelé budou se snažiti provésti exekuci dřív nežli vlastník vykoná své disposiční právo. Vždyť po té bude jim známo, že taková snaha byla by marnou, může-li vlastník ještě před samým příklepem svoji disposici vykonati. Zmínka dosavadního § 470 o. z. o. (III. dílčí novela § 35) o vnucené správě byla vypuštěna. Není důvodu, aby při zahájení vnucené správy vlastník byl vyloučen z disposičního prava. Vždyť — poznamenávají motivy osnovy — jeho nástupci, novému věřiteli, nesmí býti zbraňováno, aby ku vedení vnucené správy také sám přistoupil. Mysleli-li snad redaktoři III. dílčí novely na to, že vlastník nemůže bráti podílu na výtěžcích vnucené správy, dlužno uvážiti, že to je pojmově vyloučeno: nemá žádné pohledávky. Spíše je na místě ponechati i zde vlastníkovi možnost, aby úvěrem, jejž získá, exekuci od sebe odvrátil. — Disposiční právo přechází dále, přejde-li disposice jměním. Tak v případě konkursu. Tu bude patrně disposice příslušeti správci podstaty. Vždyť zahájením konkursu celé dlužníkovo jmění podrobené exekuci odnímá se jeho volné disposici (§ 1. odst. 1. konk. ř.). Konkursní masa dává se v opatrování a správu i upotřebí se k uspokojení konkursních věřitelů (§ 1 odst. 2 konk. ř.). Disposice jměním, která dosud příslušela dlužníkovi, tedy i disposice nemovitostmi a tím i disposice uvolněnou hypotekou, přechází na správce podstaty.
Objektem disposice je hypoteka, od níž osobní pohledávka odpadla. Tedy i hypoteka kauční, i vespolná (simultánní). Také hypoteka, která byla již jednou (či vícekráte) převedena a znovu se uprázdnila. Rovněž hypoteka, t. zv. starých závad (§§ 118—121 kn. ř.). Za tím účelem má býti změněn knihovní řád tak, že soud po marném projití ediktální lhůty vysloví usnesením, že hypotekární pohledávky a všechny na ně se vztahující zápisy se amortisují a mohou býti vymazány. Objektem tedy nejsou jiná věcná práva (na př. služebnosti), předpisy o vlastníkově disposici uvolněnou hypotekou mají však obdobně platiti pro reální břemena (§ 6 hlavy o reálních břemenech). Vyloučeno je i právo podzástavní, jakž z příčiny technické jednoduchosti ustanovuje § 469 odst. 3: »Na právo podzástavní se tyto předpisy nevztahují.«
Povaha disposice. Vlastník nemovitosti sám není subjektem zástavního práva na svém knihovním tělesu, získává jen disposici tímto právem, je subjektem disposice. Poměr je asi takový jako mezi translací a konstitucí práva: při translaci na př. vlastník je subjektem práva převáděného a má i disposici tímto právem, při konstituci však nelze již dobře říci, že vlastník je subjektem práva zřizovaného (na př. služebnosti), má však disposici: jednak zřízení takového práva, a když bylo zřízeno, tedy jeho převádění, kteréžto převádění však nekryje se právě s řečenou translací, kde vedle disposice je i subjektem práva, jímž disponuje. Subjektem by byl, kdyby mohl hypoteku přepsati na své jméno, kdyby mu uvolněná hypoteka zůstávala i po zcizení nemovitosti. Na tom zřejmě ničeho nemění ani okolnost, že vlastníkovo disposiční právo má býti podrobeno novému druhu exekuce: uvolněné zástavní právo bude možno převésti, pokud stačí, na pohledávku vymáhajícího věřitele (srov. materiálie k civ. proc. zákonům I. str. 576 a sl., jakož i Grünzweig v Jur. Bl. XLVI. ex 1917 č. 23, str. 265 a sl.). Několika věřitelům má býti umožněno postupně povoliti takovou exekuci, ovšem opět s omezením na výši nominelní pohledávky, která od zástavního práva odpadla. Pořad mezi nimi rozhodne čas, kdy exekuční žádost dojde knihovního soudu. Nemá-li vlastník pohledávky, není-li subjektem zástavního práva, nýbrž je-li jen subjektem disposice zástavním právem uvolněným, má-li tedy disposici se skořápkou bez jádra, je již pojmově vyloučeno, aby ex titulo svého disposičního práva participoval na rozvrhu nejvyššího podání. Hraje roli zavázaného, bude tedy nadále vyloučen podle § 130 ex. ř. Ostatně po příklepu nemá již disposičního práva. Nelze tedy upříti důslednost § 470 osnovy: »... nepočítá se s tímto právem zástavním (scil. uvolněným) při rozvrhu nejvyššího podání.« Stejně art. 815 švýc. zák. Částku, která by na rámec hypoteky připadla, dostávají zadní hypotekáři. Nelze však přehlednouti, že leckdy poškozují se tak věřitelé osobní. Mívá totiž dlužník jednak hypotekární věřitele, jimž je zavazena nemovitost, aby z ní se případně uspokojili, a jednak věřitele osobní, kteří mohou své uspokojení vzíti jen z osobního jmění dlužníkova. Vyplatí-li dlužník hypoteku, činí tak částkou svého osobního jmění, tudíž zkracuje o tento peníz věřitele osobní, ježto takto vyplacená hypoteka po příklepu připadne věřitelům hypotekárním. Není také zcela bezvýznamnou námitka Wellspacherova, že zavádí se tak do reálního úvěru aleatoria moment. Věřitelé budou prý se snažiti provésti exekuci dřív nežli vlastník vykoná své disposiční právo a naopak snahou vlastníka bude hypoteku převésti třeba na pohledávku osoby jen nastrčené. Pro stanovisko osnovy dlužno však uplatňovati důvod, že v případě předlužení vlastníka nemělo by významu pro založení jeho nové existence, aby přiznávalo se mu uspokojení z nejvyššího podání, ježto podíl takový musel by vyduti svým věřitelům. O znění osnovy přimlouvá se i úvaha, že uvedené námitky jednak v každém případě nebude možno vznésti (na př. často, když zanikla pohledávka jinak nežli vyrovnáním,) a jednak — i pokud budou na místě — bude spíše slušno přes ně přejíti, jelikož je věcí osobního věřitele, vydal-li se v popsané nebezpečí poškození tím, že nežádal zajištění hypotekou. A námitka Wellspacherova — o níž již dříve stala se zmínka — je jen potud ospravedlněna, pokud přihlížíme ku kvalitě vlastníkova jednání, převádí-li pohledávku na osobu jen nastrčenou, ježto i tu nelze objektivně mluviti o poškození zadních hypotekářů, má-li vlastník disposici uvolněnou hypotekou.
Řekli jsme, že disposice je fakutativní, nikoli obligatorní. Charakterisuje ji dále § 470 b. odst. 2. osnovy. V něm se ustanovuje: »Zřizuje-li se zástavní právo, nemůže se vlastník práva dle § 469 vzdáti. Zaváže-li se některému zástavnímu věřiteli nebo komukoliv jinému, že při některém, zástavním právu ho nevykoná, má to jen účinky mezi stranami a nemůže to ve veřejných knihách nebo zástavním rejstříku býti poznamenáno.« Třetí dílčí novela v § 34 (§ 469 a. o. z. o.) stanovila, že se vlastník nemůže při zápisu zástavního práva vzdáti disposice s tímto právem, uvolní-li se (věta 1. »Bei Bestellung des Pfandrechtes kann auf dieses Verfügungsrecht nicht verzichtet werden«.). Podle motivů mělo se vyloučiti, aby vzdací doložky staly se stereotypním obsahem dlužních listů. Přehlédlo se však, že zástavní věřitel, jehož právo se zapisuje, nemá zájmu na tom, bude-li po zaplacení jeho pohledávky zástavním právem disponováno či nikoli. Chybilo se i v povolení knihovní poznámky, že vlastník nebude některou hypotekou disponovati (věta 2. »Verpflichtet sich der Eigentümer einem anderen gegenüber, eine bestimmte Hypothek löschen zu lassen, so kann er über die Hypothek nicht verfügen, wenn diese Verpflichtung im öffentlichen Buch bei der Hypothek angemerkt ist.«) Poznámka má absolutní povahu, váže i tehdy, když práva toho, kdo si ji vymohl, již není. Jimi zaplavily se pozemkové knihy. Odstraniti chybu zákonodárcovu je nutno, pokud nemáme ústavů, které by poskytovaly levný úvěr pozemkům bez nějakých výhrad a jimiž tedy byl by nucen i soukromý kapitál přistupovati na úvěrní podmínky dlužníkovi výhodnější, aniž by žádal takových závazků. Má-li zavedení disposičního práva uvolněnou hypotekou vůbec míti význam, nemá-li dojíti k tomu, aby doložka, kterou se vlastník ve prospěch věřitele vzdává disposice předcházejícími hypotekami, stala se typickou součástí dlužních formulářů, a nemají-li býti veřejné knihy přeplňovány poznámkami, je nutno — zvláště když jedná se o strany, z nichž jedna je sociálně slabší a druhá silnější — aby úmluvě, kterou vlastník vzdává se svého disposičního práva, odejmut byl účinek věcný a ponechán nanejvýš účinek mezi stranami. Podle osnovy nemůže být závazek poznamenán, pročež jeho účinek nerozšiřuje se na každého pozdějšího nabyvatele nemovitosti. Může být založen jen smlouvou, t. j. s určitým zástavním věřitelem, pročež bude účinným jen pro smluvní strany. Ku znění uvedeného již odst. 2 § 470 b) osnovy bylo by jen připomenouti, že patrně byla to slova prvé věty dosavadního § 469 a. o. z. o. »Bei Bestellung des Pfandrechtes«, která vyvolala nesprávnou vložku osnovy: »Zřizuje-li se zástavní právo«, ač podle motivů má býti zřejmě pomýšleno i na jiné případnosti, zejména také, převádí-li se zástavní právo. Tím vznikla i jistá nesrovnalost mezi touto prvou a druhou větou téhož odstavce osnovy. Doporučovalo by se tedy, aby prvá věta »Zřizuje-li se zástavní právo, nemůže se vlastník práva dle § 469 vzdáti« byla škrtnuta i aby přestylisována byla věta druhá alespoň takto: »Zaváže-li se vlastník (některému zástavnímu věřiteli nebo komukoliv jinému), že při některém zástavním právu nevykoná práva podle § 469 ...,« z čehož mohla by odpadnouti ještě slova závorkami vyznačená, jako příliš kasuistická i zbytečná.
III
Proti dosud probrané formulaci vlastníkovy disposice hypotekou sotva bude principielních námitek. I zásadní odpůrci smíří se snad s jejím přijetím do nového čsl. občanského zákona. Jinému posuzování však vystavena budou ustanovení osnovy, jimiž má býlí dáno nutné omezení řečené disposice. Jim bude také v superrevisi věnovati zvláštní pozornost. Instituce chce reálnímu úvěru pomoci, proto nesmí však jej znemožniti v zadnějších hypotekách. Má-li býti podpořen, jest v prvé řadě nutno, aby umožněn byl úvěr co nejvyšší: tedy nejen opatření zápůjčky na hypoteku prvou, nýbrž i druhou, třetí atd. V druhé řadě pak dlužno jej usnadnit tím, že bude možno opatření zápůjčky na hypoteku uprázdněnou. Jinými slovy: nehledíme-li ani k tomu, že umožnění posléze řečeného úvěru přichází až v druhé řadě, nelze jím znemožňovati úvěr v prvé řadě uvedený, jinak nová instituce minula by se svým účelem: neprospěla by reálnímu úvěru, ale poškodila by jej.
Pojednáme nejprve o omezení zřetelem k osobní pohledávce, po té zřetelem k zástavnímu právu.
Omezení co do pohledávky, na niž vlastník uvolněné zástavní právo převádí, není po stránce kvalitativní. Osnova připouští převésti zástavní právo s pohledávky neplatné (na př. nevaluované) na platnou a naopak. Argumentuje to nový paragraf před § 467 ve větě 1 odst. 2.: »Zástavní, věřitel je povinen vydati vlastníkovi zástavy vkladnou listinu i tehdy, když pohledávka ... vůbec nevznikla ...« Jiný doklad, že osnova nezná hranic kvalitativních, čteme v § 461 a. odst. 3: »Osobní pohledávka může býti vázána na čas nebo výminku. Odpadne-li od zástavního práva, odpadnou od něho i všechna obmezení«. Pohledávka, na niž vlastník zástavní právo převádí, může být již zajištěna a třeba hypotekou na téže nemovitosti. Proti tomu, že osnova nezná meze po stránce kvalitativní, mohlo by se lecos namítnouti. Tak okolnost, že věřitel věda o neplatnosti předchozí pohledávky již nyní, t. j. eventuelně před skončením dlouhodobého procesu o neplatnost, zapůjčil by na zadnější hypoteku, mohl-li by počítati s nástupem. Peníz však nezapůjčí, an bude nucen kalkulovati s tím, že po skončení procesu rozsudkem, jímž uznáno bude na neplatnost pohledávky, vlastník může použíti svého disposičního práva hypotekou, která zajišťovala neplatnou pohledávku. Jinými slovy: umožněním úvěru shora v druhé řadě uvedeným, zkracuje se úvěr prvé řady. Uvážiti však sluší, že případy takové budou řídké, že zkrácení bude jen dočasné, a že důvody svědčící osnově jsou všeobecnější i četnější. Stačí přihlédnouti k tomuto příkladu: Hypoteka prvá zajišťuje neplatnou pohledávku, druhá (případně i další) platnou, věřitel zdráhá se zapůjčiti do pořadí za poslední hypotekou, ale zapůjčil by, mohl-li by počítati s nástupem do poslední hypoteky. Pro vlastníka nemovitosti bude zajisté výhodnější, bude-li jen v řídkých případech pro omezenou dobu zkrácen o úvěr na poslední hypoteku, t. j. o úvěr, jejž mu neposkytne každý věřitel a úvěr, který bude drahý, když po té bude míti možnost získati si úvěr na hypoteku prvou, t. j. úvěr, jaký mu poskytne každý věřitel a jaký je levný.
Pro stanovení hranic kvantitativních bylo zásadou, že osobní pohledávka vtiskuje zástavnímu právu svůj ráz. Ten zůstane při hypotece, i když pohledávka odpadne. Meze však striktně vedeny jsou jen, pokud se jedná o výši pohledávky. Tedy ani tu zásadních námitek nebude. V § 469 odst. 2 se praví: »Osobní pohledávka, na kterou vlastník zástavní právo takto převede, nesmí převyšovati sumu prvotní pohledávky.« Z ustanovení není na prvý pohled patrno, může-li vlastník převésti zástavní právo rázem nebo postupně také na více menších pohledávek, jejichž součet nepřevyšuje pohledávku prvotní. Plyne to ale z § 470 a) věta 1. Jinak nevykonala by nová instituce zcela svojí funkce, k níž je povolána. Za účelem jasnosti — aby zejména možnost taková nebyla připouštěna jen v případech částečného uvolnění hypoteky — doporučovalo by se větu 2. § 470 a) osnovy přestylisovati třeba jen nepatrnou vložkou: »Každý z dalších i dílčích převodů má své samostatné pořadí.« Touto větou rozhoduje se i otázka pořadí zástavních práv, jimiž zajišťuji se nové menší pohledávky, a to podle času převodů.
Kvantitativní hranice nejsou striktně vedeny, pokud nejedná se o výši pohledávky, nýbrž o úroky, úroky z úroků, útraty vkladu, výpovědi a kvitance. Bylo uváženo, že obsah, jejž osobní pohledávka vtiskuje hypotece, po odpadnutí pohledávky může býti dosti úzký. Může překážet nové pohledávce, na niž by se zástavní právo jinak mohlo převésti i při výměně pohledávek, měla-li by nastoupili na přední místo pohledávka s širším obsahem. Totéž však mohlo by se tvrditi i o výši pohledávky a důvody tyto ztrácejí dále na síle, může-li se věc upraviti tak, aby vlastník snížil patřičně výši pohledávky, chce-li převésti zástavní právo na pohledávku s vyššími úroky a s útratami, jaké nebyly při pohledávce odpadnuvší. Podle osnovy vlastník bude moci zástavní právo převésti s pohledávky, při níž úroky a řečené útraty nejsou nebo jsou v menší výměře, na pohledávku, při níž jsou a to třeba ve výměře daleko vyšší (na př. úroky až 8%). Tím zvýší se i položka úroky z úroků, a půjde-li o převod na více menších pohledávek, zvýší se celkově i útraty vkladu, výpovědi a kvitance. Stáří úroků není časově omezeno. K tomu všemu sluší uvážiti dvojí. Především, že úroková míra stoupá právě v dobách drahých peněz, kdy tedy cena nemovitosti klesá. Již tímto poklesem ohroženi jsou zadní hypotekární věřitelé а k tomu mělo by býti ještě připuštěno zvýšení úroků u pohledávek jim předcházejících. Za druhé nelze přehlédnouti, že se všemi těmito eventualitami bude nucen vždy počítati ten, kdo bude půjčovat na zadní hypoteku, tedy bude kalkulovati s nejvyšším možným maximem (na př. s úroky 8%), které často ani nenastoupí. Jinými slovy: druhá a každá další hypoteka bude o určité plus úvěr celkový jednak vyčerpávati, jednak v zadních hypotekách zdražovati. Vlastník pak nebude máti dostačujícího prostředku, aby tomu zabránil.
Motivy poznamenávají, že o zákonných úrocích byla to již běžná prakse, že jedná se jen o málo rozšířený princip, jaký platil již podle §§ 16 a 17 knih. řádu pro procesní a exekuční útraty a tříleté úroky, že další rozšíření odpovídá potřebě praktického života, která se zejména pociťovala, měla-li býti nějaká pozůstalostní pohledávka převedena na peněžní ústav, který pro sebe pojištění vedlejších závazků žádá, že konečně hledělo se i k povaze úvěru, který se skytá, totiž úvěru záložen, spořitelen a bank, jehož požadavkům mělo býti uvolněné zástavní právo přizpůsobeno. Má-li osnova připustiti nějaké rozpětí zástavního práva, pak shora uvedené důvody žádají alespoň, aby povoleno bylo jen nejnutnější zvýšení. Přihlédněme nyní k jednotlivým normám, jak jsou navrženy.
§ 461 a) odst. 1 ustanovuje: »Právo zástavní ve veřejných knihách... zapsané vztahuje se i na zákonné úroky, úroky z úroků a útraty vkladu, výpovědi a kvitance.« Norma zřejmě dosahuje netoliko na zástavní právo prvotně zapsané, nýbrž i na převáděné (arg. slova cit. paragrafu »Právo zástavní ve veřejných knihách zapsané,« jimiž nečiní se rozdílu). V obou případech týká se možného rozsahu zástavního práva (t. zv. normální hypotheka), zatím co prο konkrétní případy čteme v odst. 2. téhož paragrafu: »Mají-li se platiti, stanoví se osobním závazkem (§ 460 a).« Má však ještě jiný význam. Jak je upravena, znamená, že nebude třeba výslovně vytýkati, že zástavní právo vztahuje se na řečené částky, když splatnost stanoviti bude osobní závazek. Vrátíme se k tomu později. Pokud jde o úroky, jeví se mezi odst. 2 § 461 a) a § 460 a) osnovy jistá nesrovnalost. Podle prvého měly by se úroky platiti jen při zápůjčce úročné, cituje se však v závorce ustanovení druhé, kde se praví: »Podle osobní pohledávky spojené se zástavním právem, ve veřejných knihách ... zapsaným, dává se ze zapsané pohledávky výpověď, řídí se její splatnost a určuje se povinnost náhrady útrat vkladu, výpovědi a kvitance«, kde tedy nemluví se o úročitelnosti. Nesrovnalost tuto bylo by odstraniti snad vložením slůvka »úroků« za výraz »náhrady« v § 460 a.
Úroky z úroků pojaty byly do normální hypoteky, aby
byla dosti pružnou, uváží-li se, že žádá je každý peněžní
ústav.
Stran ostatních částek rozsahu nebude zajisté sporu o tom, že ustanovením § 461 a. odst. 1. není dotčen předpis § 1426 o. z. o. Vždyť — pokud nebude osobním závazkem jinak určeno — ponese nadále útraty kvitance věřitel a tudíž zástavní právo v takovém konkrétním případě nebude se na ně vztahovat.
Všechna plus, o nichž jsme se právě zmínili, ovšem vyvolají změnu zásady § 216 č. 4 ex. ř. Nenalezáme-li mezi nimi i útraty sporu a exekuce, je to patrně vysvětlitelno tím, že ustanovení o tom má knihovní řád. Ta ale bude výslovně zachovati v platnosti, nemají-li vzniknouti pochybnosti, nebyla-li novým občanským zákonem jako pozdějším zrušena.
Osnova má ještě zvláštní ustanovení především pro zástavní právo prvotně zapsané. Je v 1. větě odst. 3. § 461 a.: »Když se právo zástavní nově zapisuje, může se obsah jeho v odstavci 1. uvedený (t. j. normální hypoteka) rozšířiti a pro dobu spojení s osobní pohledávkou také obmeziti.« Tím je řečeno, že rozsah může být při nově zapisovaném zástavním právu, t. j. při počátečném jeho zřízení (nikoli při převádění) rozšířen nad meze normální hypoteky, na př. na úroky vyšší nežli zákonné, na útraty jiné než uvedené a pod. Po odpadnutí pohledávky lze pak pře vésti zástavní právo takto rozšířené. Věc nebude spornou při prvém převodu. Převádí se přece existující zástavní právo, tudíž rozšířené. Nebude spornou, ale nebude také jasnou při dalších převodech, bylo-li totiž již před nimi zástavní právo převedeno v plném rozšířeném rozsahu. Jinak ale mohla by se při druhém nebo dalším převodu státi spornou (na př. bylo-li před tím zástavní právo převedeno nikoli v rozsahu rozšířeném, nýbrž na př. pod meze normální hypoteky). Vzpruží se na výši rozšířenou anebo jen na výši normální hypoteky? Jinými slovy: je tu rozšíření normální hypotekou? Argumentem a contrario ze slov druhé polovice téhož ustanovení »jen pro dobu spojení« mohlo by býti právě omezováno jen na prvý převod nebo další, bylo-li již před ním zástavní právo převedeno v plném rozšířeném rozsahu. Rovněž slova »obsah jeho v odstavci 1. uvedený« lze vykládati buď tak, že normální hypoteka je pak vyšší, nebo tak, že zákonodárce chtěl si jimi jen ušetřiti opětné uvádění položek odstavce 1. bez úmyslu zvyšovati normální hypoteku. Uvážiti však dlužno, že rozšíření bude zapsáno, platí tedy, dokud nebude vymazáno, což nenastává převodem zástavního práva s užším než rozšířeným rozsahem. Přece však doporučovalo by se před slovo »rozšířiti« vložiti »trvale«. Uvedeným ustanovením je dále pověděno, že rozsah může býti při nově zapisovaném zástavním právu jen pro dobu spojení s osobní pohledávkou obmezen pod hranice normální hypoteky, na př. úroky nižší než zákonné, vyloučení zástavního práva pro útraty vkladu, výpovědi, kvitance. Tedy po odpadnutí osobní pohledávky (patrně, i jen z části) převésti lze zástavní právo (třeba jen z části) opět rozšířené na rozsah normální hypoteky. V tom právě spočívá její funkce: smrští se, ale odpadnutím pohledávky opět vzpruží do své normální výše.
Pro zástavní právo převáděné platí toliko druhá část právě probraného ustanovení, která připouští pro dobu spojení s osobní pohledávkou omezení pod hranice normální hypoteky. Neplatí však část prvá (arg. slova »nově zapisuje«, nikoli převádí). Při převádění nelze tedy zástavní právo rozšířiti nad meze normální hypoteky, nestalo-li se tak již při jeho zápisu. Nelze je rozšířiti ani trvale ani na dobu spojení s osobní pohledávkou. Z toho dána je jediná výjimka § 469 odst. 2. osnovy: »Osobní pohledávka, na kterou vlastník zástavní právo takto převede, nesmí převyšovati sumu prvotní pohledávky, její úroky mohou však přesahovati zákonné úroky v odstavci 1. § 461 a. uvedené, a to nejvýše o 3%.« Na prvý pohled zdálo by se, že pro všechny případy je výše úroků při pohledávce, na niž se zástavní právo převádí, přistřižena maximem 8%. Leč rčení »v odstavci 1. § 461 a. uvedené« musí míti svůj význam, jinak stačilo by říci »zákonné úroky«. Význam je v tom, že za podklad je vzata normální hypoteka, jinými slovy: lze jíti i nad maximum 8%, stalo-li se tak smluvním rozšířením podle věty 1. odst. 3. § 461 а. K smluvnímu rozšíření normální hypoteky však nelze přičítati 3% (arg. »zákonné« § 469 odst. 2.), stalo-li se ale smluvní rozšíření pod meze legálního rozšíření normální hypoteky (t. j. pod 8%, tedy na př. na 7%), uplatní se při převodu hypoteky rozšíření legální (8%). Příklad: prvotně zapsané zástavní právo zajišťovalo pohledávku a) s úroky pod normální hypotekou (tedy pod 5%), b) s úroky normální hypoteky (tedy 5%), c) s úroky smluvně rozšířenými nad normální hypoteku, ale pod legálně rozšířenou normální hypotekou (tedy více než 5%, ale méně než 8%), d) s úroky legálně rozšířené normální hypoteky (tedy 8%), e) s úroky smluvně rozšířenými o tolik, že převyšují netoliko normální hypoteku, ale i legálně rozšířenou normální hypoteku (tedy nad 8%, na př. 9%). Pak lze zástavní právo převésti na pohledávku v případech a), b), c), d) nejvýše s 8% úroky, v případě e) až na př. s 9% úroky. Dlužno doznati, že stylisace odst. 2. § 469 není v tom směru dosti jasnou. Doporučovalo by se výslovní uvésti myšlenku: leda že by byly přípustny vyšší úroky následkem rozšíření obsahu podle § 461 a. odst. 3. věta 1. osnovy (snad doplňkem: »..... a to nejvýše o 3%, čímž však vyšší úroky podle odst. 3. § 461 a. nejsou vyloučeny.«).
Ku stanovení legálního rozšíření normální hypoteky bylo možno voliti různou konstrukci. Uvažme tyto kategorie možností. Tak mohla se osnovou ciferně stanoviti maximální výše (na př. 8%), neb zvoliti způsob kauční hypoteky, nebo vzíti za základ úroky prvotní pohledávky a dovoliti jejich zvýšení na př. o 3%, anebo připustiti běžné úroky peněžního trhu. O posléze řečené modalitě bylo také uvažováno. Nedoporučovala se, ana výše úroků na peněžním trhu podléhá častým a dosti náhlým změnám. Byl by proto rozsah zástavního práva určován proměnlivou veličinou, čímž vnesla by se do knihovního práva značná nejistota: zadní hypotekáři nemohli by bezpečně zjistiti, jak veliká břemena jim předcházejí a odhadnouti, jakou jistotu bude míti jejich pohledávka na zadnějším místě. Proto nutno voliti pevný rámec. Takovým by byly ostatní možnosti. Z nich způsob vzíti za základ úroky prvotní pohledávky a dovoliti jejich zvýšení na př. o 3% nedoporučoval by se zřetelem k pohyblivosti výše těchto úroků. V době drahých peněz byly by vysoké, v době dostatku peněz nízké. V případě prvém dovolené zvýšení (na př. o 3%) mohlo by býti přílišným rozšiřováním rámce normální hypoteky, ve druhém málo by snad pomáhalo i pro doby normální. Ciferně stanoviti maximální výši (na př. 8%) kryje se způsobem, jejž osnova zvolila. Osnovou zvolená modalita má však tu výhodu, že pro možné případy různé výše zákonných úroků anebo pro její změny bude spravedlivější. Proti způsobu kauční hypoteky mluvila by okolnost přeplňování pozemkových knih. Zbývá tedy, co navrhuje osnova. K tomu bylo by především poznamenati, že shora uvedené námitce kalkulace těch, kdož půjčují na zadní hypoteku, s nejvyšším možným maximem (na př. s 8% úroky), které často ani nenastoupí, lze předejíti. Bude-li zástavní právo převedeno na pohledávku s nižšími nežli nejvýše dovolenými úroky, stačilo by ustanoviti způsob kapitalisace nevyužitého rozdílu a povoliti převod hypoteky na pohledávku o tuto kapitalisaci zvýšenou. Naopak ale muselo by dojíti ku poměrnému snížení pohledávky, kdyby později převáděno bylo zástavní právo na pohledávku opět s vyššími úroky. Obdobně mohlo by se ustanoviti o ostatních částkách hypoteky normální nebo smluvně rozšířené nad meze normální. Konečně bylo by ještě poznamenati, že zřetelem k ustanovení § 469 odst. 2. i. f. osnovy normální hypoteka § 461 a. odst. 1. má vlastně nikoli výši zákonných úroků, nýbrž zákonných zvýšených o 3%. Způsob normování na dvou místech znamená, že zvýšení normální hypoteky co do výše úroků platí jen pro právo převáděné, nikoli prvotně zřízené (arg. »převede« odst. 2. § 469), že tím je dán výraz tomu, co spatřujeme shora v tomto pojednání jako jiný ještě význam § 461 a. odst. 1 osnovy. V tomto jiném významu tedy platí v normální hypotece úroky zákonné, nikoli o 3% zvýšené. Na něco takového snad ani myšleno nebylo, ze stylisace osnovy však to plyne.
Budiž ještě dovoleno tuto důležitou kapitolu osvětliti
graficky.
I. Normální hypoteka N = A (zákonné úroky) + В (úroky z úroků) + С (útraty vkladu) -+ D (výpovědi) + E (kvitance).
II. Legálně zvýšená normální hypoteka
L = (A + 3) + B + C + D + E.
III. Smluvně zvýšená normální hypoteka S = N + x (jímž muže býti bud zvýšeni položek A, B, C, D, E, nebo zavedení položek dalších F).
Neplatí pro právo zástavní prvotně zapsané v tom smyslu, že netřeba rozsah N vytýkati zápisem, stačí, když jej uznává osobní závazek. Pro zástavní právo převáděné platí na místě N hranice rozsahu L. Při původním zřízení zástavního práva lze smlouvou rozšířiti rozsah N na S, pak pro zástavní právo převáděné platí hranice S v těch položkách S, v nichž je vyšší nežli L. Při původním zřízení zástavního práva lze smlouvou také súžiti rozsah N na (N — n), pak pro zástavní právo převáděné platí hranice L, ježto súžení při původním zápisu váže jen po dobu spojení s osobní pohledávkou. Súžení však lze provésti až při převodu, tedy na místě L či S stanoviti (L — n) či (S — n), což opět váže jen po dobu spojení s osobní pohledávkou, takže pro další převod platí hranice buď L nebo S v položkách, v nichž je vyšší než L.
IV.
Pojednali jsme o omezení vlastníkovy disposice hypotekou zřetelem k osobní pohledávce. Zbývá přihlédnouti k omezení zřetelem k zástavnímu právu. Kdežto při prvém osnova kvalitativních hranic nezná, je tomu jinak při druhém omezení. Ani tu však nejsou všeobecné. Tak převésti lze kauční hypoteku na přesně stanovenou osobní pohledávku a naopak. Podobně čteme v § 461 a. odst. 3. osnovy: »Osobní pohledávka může býti vázána na čas nebo výminku. Odpadne-li od zástavního práva, odpadnou od něho i všechna obmezení.« Meze však rýsovány jsou požadavky existence a uvolnění hypoteky. Plynou i ze zvláštní povahy hypotek vespolných (simultánních), tu však dlužno spíše mluviti o modifikaci nežli o omezení, takže totéž slušno ponechati oddělenému pojednání o vlastníkově disposici vespolnou hypotekou. O prvých dvou kategoriích omezení bude postupně jednati.
Předmětem disposice může býti jen existující hypoteka. Ta vzniká podle § 451 osnovy: 1. zápisem do veřejných knih, 2. pro pohledávku nějakého věřitele. Ad 1·: není třeba, aby osobní pohledávka byla platnou, stačí zápis zástavního práva i pro pohledávku neplatnou. Ad 2.: vlastník tedy nemůže sám na místě; dosud volném zříditi pro svoji disposici hypoteku jako mohl by podle § 472 odst. 1. věta 2. osnovy zříditi si předem vlastníkovu služebnost. Za stanovisko osnovy přimlouvá se požadavek znenáhlé a vskutku nutné změny práva platného. Odkázati by se mohlo i k tomu, že vlastník bude míti jiné prostředky ku pomoci, na př. poznámku pořadí. Poznámka tato jinak se osvědčila, má tedy býti převzata. Bude dána vlastníkovi pro výmaz osobní pohledávky věřitelovy, bude však odejmuta věřiteli: týž nebude moci pro výmaz o ni požádati. Leč uvážiti sluší, že je časově omezena, že důvody, které přimlouvaly se o změnu norem III. dílčí novely, i tu akcentují nedostačitelnost jiných vlastníkových prostředků, že konečně stanovisko osnovy, pro něž snad by se našly jiné ještě důvody, lze obejíti příliš lehce, může-li býti předmětem disposice i hypoteka zřízená pro neplatnou pohledávku. Jsou však i důvody, které přímo požadují možnost počátečného zřízení uvolněné hypoteky. Tak leckteré z těch, které vedly k zavedení vlastníkovy služebnosti, tak i dříve již uvedený třetí typický případ (oddíl I. tohoto pojednání). Uzná-li se tedy, že požadavek znenáhlé změny práva platného není dosti mocný, a má-li tudíž vlastníkovi býti dána možnost zříditi si uvolněnou hypoteku, hodilo by se ustanovení o tom do § 451. osnovy (srov. analogické umístění normy o vlastníkově služebnosti v § 472 osnovy). Bylo by pak potřebí zaříditi, aby hypoteka měla rámec podle nějaké pohledávky i aby vyloučeno bylo zřízení hypoteky na jméno vlastníkovo. Musela by tedy býti na uvedeném místě osnovy vyslovena myšlenka: Hypoteku tuto (scil. knihovní) může za nějakou pohledávku, neuváděje jména věřitelova, zříditi i vlastník nemovitosti.
Předmětem disposice může býti jen uvolněná hypoteka. I z toho plynou omezení. Vlastníkova disposice počíná tedy, až pohledávka, která je zástavním právem zajištěna, byla vyrovnána, neb jinak zanikla, nebo od zástavního práva se odloučila, anebo ukáže se, že vůbec nevznikla. Elementy vznik disposice zakládající jsou zejména: placení, datio in solutum, kompensace, novace (§ 1377 o. z. o.), soudní deposice, je-li uznána za oprávněnou (§ 1425 o. z. o.), prominutí dluhu, promlčení, odpadnutí dluhu nastoupením stanoveného mu termínu, atd. Disposice končí, přestala-li býti hypoeka volnou, t. j. spojila-li se s osobní pohledávkou. Uvolní-li se hypoteka jen částečně, má vlastník disposici jen do části, do jaké osobní pohledávka od zástavního práva odpadla. Odpovídá to principu omezení co do výše pohledávky: převésti lze tolik, s kolika se převádí. Nelze zapříti, že totéž má svoji stinnou stránku. Zvláště při zápůjčkách amortisačních : vlastník po zaplaceni splátek může uvolněnými částmi hypoteky disponovati, dostane na ně lehce úvěr jakožto na lepší pořadí. To ale povede spíše k předlužení než-li k vyvážení nemovitostí. Původní hypoteka se bude tříštit ve více zástavních míst se samostatným pořadím. Bude potřebí dopustiti opětné scelování, pokud tomu nebude brániti mezi tím stojící zbytková hypoteka. Příklad částečného uvolnění: zástavní právo zajišťovalo osobní pohledávku 1000 Kč, po zapravení 400 Kč bude váznouti jen pro 600 Kč a vlastník získá disposici s hypotekou pro 400 Kč. Vykoná-li své disposiční právo, t. j. převede-li uvolněnou část hypoteky na jinou pohledávku ve výši 400 Kč, je otázkou, v jakém pořadí budou zástavní práva pro 600 a 400 Kč. Jsou tři možnosti: prvé bude předcházeti druhému, neb druhé prvému, anebo obě budou míti pořadí stejné. Věřitel, bez jehož vůle vlastník nabývá disposice, je oprávněn žádati, aby proti němu nebylo uplatňováno více než plyne z částečného zániku osobní pohledávky, tudíž, aby pro zbytkovou pohledávku nedostávalo se mu horšího pořadí než jaké měla odpadnuvší částka pohledávky. Část pohledávky nemůže býti hůře zajištěna nežli byla celá pohledávka. Naopak: po odpadnutí části zástavní právo se »zhušťuje«, má větší zajišťovací potentiál nežli za trvání celé pohledávky. Zřídil-li vlastník zástavní právo pro pohledávku věřitelovu, dal mu tím pořadí před sebou. Reálně jeví se to v tom, že teprve po uspokojení všech pohledávek zástavním právem zajištěných dostává vlastník zbytek (hyperochu). Co platí o tomto zbytku zřetelem k celé nemovitosti, musí stejně platit o uvolněné části hypoteky zřetelem k celé hypotece, neboť osoba vlastníkova vystupuje pak jako subjekt disposice s uvolněnou částí. Právo vlastníkovo týká se disposice uprázdněnou částí hypoteky, do nabytých práv zbytkového zástavního věřitele nesmí jím vsahati. Uvedenými důvody zřejmě eliminována je možnost, aby zástavní právo nové (pro 400 Kč) předcházelo zbytkovému (pro 600 Kč). Vylučuje se jimi i eventualita, aby obě zástavní práva měla pak stejné pořadí. Tu nezhustilo by se zástavní právo zbytku pohledávky, nýbrž »rozředilo«. Nabyté právo starého věřitele dávalo by se z části věřiteli novému. Porušovalo by se výhradné právo věřitele starého, ač vlastník nesmí přece podniknouti, co by mohlo nějakým způsobem ručení nemovitosti za zapsané zástavní právo zmenšovati. Znamenalo by to v našem shora uvedeném srovnání asi tolik, jako kdybychom chtěli provésti nemožnost: hyperochu postaviti v otázce pořadí na roveň zapsaným, zástavním právům. Zbývá tudíž jen třetí možnost: zástavní právo za zbytek pohledávky má své pořadí před uvolněnou částí hypoteky. Odpovídá to všem uvedeným důvodům. Odpovídá to i smluvní vůli stran, že zřízením zástavního práva dává mu vlastník pořadí před sebou. Částečným splacením pohledávky nebude se zhoršovati postavení zbytkového zástavní věřitele. Jeho nabyté právo nebude dotčeno. V jeho výhradné právo nebude zasahováno. Přednějším pořadím dostane se mu ekvivalentu za shora popsané »zhuštění« zástavního práva. Nelze tedy než souhlasiti s ustanovením § 470 a. osnovy: »Právo zástavní, které podle § 469 vlastník na novou pohledávku převede .... má pořad za práven zástavním za zbytek pohledávky prvotní. Každý z převodů dalších má své samostatné pořadí«. Poslední větou, o niž již dříve byla řeč. řeší se také zejména otázka, která je na př. podle německého práva spornou. Vlastník po vykonané disposici uvolněnou částí hypoteky ve prospěch nového věřitele A zaplatí starému věřiteli В zbytek prvotní pohledávky a tím uvolněnou zbytkovou hypoteku poskytne věřiteli C. Mají А а С stejné pořadí nebo předchází С hypotece A? Osnova zřejmě — a dlužno dodati, že i spravedlivě — vyslovuje se pro druhou alternativu: С předchází pak hypotece A. Nejednat se již o části jedné hypoteky, nýbrž o samostatná pořadí. Zřetelem k požadavku uvolnění zůstávají mimo dosah vlastníkovy disposice případy, pokud pohledávka neodpadla a trvá třeba pro vlastníka. Na př. vlastník nemovitosti nejsa osobním dlužníkem zaplatí dluh, naň podle § 1358 o. z. o. přejde i zástavní právo i pohledávka proti osobnímu dlužníku. Subkomitét uvažoval tu, zda má přijati předpis o nabytí zástavního práva vlastníkem, který platil, nejsa osobním dlužníkem (§ 1143 něm. o. z., § 679 uh. osnovy.). Uznal však, že se tu vystačí s § 1358 o. z. o.
V doslovu sluší stručně připomenouti, že nový ústav nutně vyvolá změny práva knihovního a exekučního. Odpadnouti má předpis o výmazu zástavního práva s výhradou jeho pořadí pro nějaké budoucí právo. Sloužil, jak motivy uváděly, k vyloučení zásahu třetích osob na zaplacenou pohledávku. Nahradí to anonymní zápis zástavního práva i vlastníkova poznámka pro pořad zamýšleného výmazu osobní pohledávky věřitelovy. Ponechán však má býti vklad zástavního práva nového v pořadí starého, když staré do roka se vymaže. Je ho potřebí k účelům konversním. Vyškrtnut ale má býti předpis o výmazu nového zástavního práva z úřední moci, jelikož i toto, nedojde-li ku konversi, má býti ponecháno vlastníkově disposici. O poznámce pořadí byla již řeč. Při změně pořadí jednotlivých osobních pohledávek vymění se pohledávky, zapsané zástavní právo zůstane ve výši normálních hypotek podle shora uvedených zásad (N, L, S). K výměně bude potřebí svolení vlastníka. Vedle osobních pohledávek má býti možná výměna také jiných, v pozemkových knihách jako závady zapsaných práv. Získávají pak jen výhody, na něž má to které právo nárok podle svého původního zápisu při rozvrhu nejvyššího podání. Stačí-li toto na úhradu obou práv, přikážou se na svém původním místě. Právo výměny se tím však pro budoucnost neodejme. I exekuční řád bude měniti. Zejména všude tam, kde exekuce provedená zápisem do pozemkových knih se zrušuje nebo obmezuje.
Tolik o vlastníkově disposici hypotekou v osnově čsl.
obč. zákona, problému to jistě delikátním.

Citace:

ROUČEK, František. Vlastníkova dispozice uvolněnou hypotekou v osnově čsl. občanského zákona.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: 1924, svazek/ročník 63, číslo/sešit 2, s. 20-26, 69-81, 116-125.